Jirkovou optikou (321. Zázračná léta s vámi.. tak teď už jste velcí)

Moji drazí,

začalo to vlastně už před týdnem, když jste pronášeli na semináři své závěrečné řeči. A teď jsem nahlédl přes adélin přístup do vaší sdílecí absolventské skupiny, odkud jsem se před pár týdny odhlásil, abych už šetřil svoji energii, která je teď potřeba zase jinde. A najednou jsem to uviděl, procítil. Najednou to bylo zcela zřejmé. Najednou bylo zcela zřejmé, co se stalo. I to, proč jsem se odhlásil, proč jsem již mohl.  Co se s vámi stalo.

jirka_rozlouceni

Seděl jsem u moře, díval se do vln, četl nahlas Adéle vaše příspěvky a po tvářích se mi lily slzy. A pak ještě dlouze poté zůstal v tichosti.. zůstal v dlouhé kontemplaci s vámi, a s Otcem. A v děkovné modlitbě. Vzpomínal jsem na každého jednoho z vás, jak jste před teprve pár, někteří dvěma, někteří čtyřmi, pěti roky přišli. Jak jste přišli do mé terapeutické skupiny vysílení, ztracení, nemocní. Jak jste někteří přišli poté, co jste absolvovali bez výsledku nekonečné roky léčení u lékařů, nebo jiných terapeutů. Jak jste přišli bolaví, s chronickými bolestmi zad, hlav, žlučníku, žaludku, srdce. Někteří jste přišli na antidepresivech, nebo opiátech. Bolel vás život a nešlo to vydržet. Chtěli jste utéct, někdo dokonce spáchat sebevraždu, o čemž mne dotyčná neopomněla dlouhé měsíce vždy aspoň jednou týdně zpravit. „Dnes to udělám…!“ Procházel jsem tou obří bolestí s vámi. Jenže jsem nesměl mít strach, i kdybych ho měl.. Nesměl jsem vám dát najevo, že i já se bojím. Ne o sebe, ale o vás. Abyste měli dost síly, pokory, a hlavně lásky to všechno zvládnout. Věděl jsem, že cesta bude těžká, a někteří ji nevydržíte. Krev, pot a slzy. Trpělivost. Cukr, a bič. Má dlouhá zenová hůl, kterou jsem musel naštěstí jen občas vzít a ty vzdorné a nepokorné plácnout přes záda tak, aby to hodně zabolelo. Abyste tu hlavu neustále vystřelující destruktivní myšlenky, posuzování, porovnávání, vzdor.. abyste ji dali až k zemi. Abyste se srovnali. Nebo odešli, pokud na to nebudete dál mít.

A teď tady sedím a čtu vaše příspěvky. Jak neuvěřitelně Roman s Marcelou zvládli odchod své maminky. Vzpomínám na to, jak mne před týdnem v pátek na semináři napadlo postavit na tu těžkou situaci, na dlouho očekávaný a přesto zatím nepřicházející odchod maminky rodinnou konstelaci. Vzpomínám, jak jsem se nakonec rozplakal i já, od dění „na place“ zpravidla emocionálně odstíněn a odsvětlen. Vzpomínám, jak jsem vám pak pustil Bocelliho, a jak jste v hluboké modlitbě a děkování padli tváří k Zemi.

S osobním dovolením Romi a Marci sem s hlubokou pokoru a vděkem za to, jak to zvládli, překopíruji jejich sdílení pro skupinu. Budiž to velkou inspirací pro někdy tíživé a bolavé události našich životů.

    Tyto dny jsou nejen nejbolestnější, avšak i zároveň nejkrásnější…
A tak začnu děkováním. Chci poděkovat Jirkovi, že tenkrát odhadl, že mne může vzít do skupiny. Že mne při tom všem dokázal vést tak, jak vedl… Sám sebe jsem neznal. A do léčby jsem šel proto, že jsem měl pocit, že jsem nezvládl výchovu svých dcer, že nezvládám svůj vztah s ženami, že mne trápí, jak jsem na tom s matkou…prostě spousta věcí, která mi, zdálo se mi, protékala mezi prsty…
A tak jsem nastoupil do skupiny, do práce, netušíc nic… Koho sere máma, toho sere celý svět… další věc, spousta strachů, stresů a všichni si asi pamatujete, jak mi maminka pila celé mé dětství, byla odpojená a a ono se to promítlo do celého mého života i do života mých dcer…
A tak před 3 lety a 2 měsíci jsem poprvé napsal Jirkovi, kdy mi dcera skončila na psychiatrii, 8měsíční vnouček nevěděl, co se okolo něj děje, natož já, jako pyšný fotr a jak říká Jirka, mistr světa amoleta…
a dál už to znáte, začal jsem makat, někdy možná tlačil na pilu až moc, jak se však ukázalo, nebylo moc času…tenkrát v té době, v mém rozhodnutí s tím něco dělat, už rakovina rozesela své sítě u mé maminky. řízením osudu to přehlédla doktorka ve zprávě a tak jsme získali cca 2 roky času na klid, na práci na sobě a následně mou prací pro mé dcery a s nimi zároveň…
Dál už znáte, co se týče práce Jirky pro nás, pro rovnání našich osudů…spousty RK, spousty nabádání, výchovy, opakování…. Děkuji tátovi, že mne naučil poslouchat a naslouchat, i když něčemu úplně nerozumím… ale také děkuji Bohu, že jsem si fakt vybral ty nejlepší rodiče, jaké jsem mohl. A Jirkovi a vůbec tomu všemu tady v těch skupinách, že jsem to mohl procítit, proč tomu tak je…
A tak se mohl stát ten dnešní zázrak, a tak se mohla udát ta krásná konstelace v pátek večer na semináři, a tak se mohlo udát, že jsem mohl být pro mamku tady od minulé soboty – 10 dní, každou minutu pro ni, vyčerpán neustálými obraty, stavy, spal vedle ní na zemi na matraci, reagovat na výpadky vědomí – toho přetížení hlavy…čili každých cca 3-5 minut reagovat na vstávání, odpovídat, hladit, zvedat, obejmout, ukládat, dávat jídlo a pití, a když už jsem nemohl, tak se objevila sousedka, která mne poslala spát, nebo mladší dcera Zuzka, sestřička z důchoďáku, nebo i sousedka v jinou chvíli, abych si mohl dát se sousedem jedno pivko venku na vzduchu a nadechnout se, slyšet, že…, že to zvládám a hlavně, pouštět slzy a brečet, řvát, nebýt hrdinou, být jen tím normálním Romanem, co to dává a nedává zároveň…
A tak jsem mohl být u toho, kdy se dnes sešlo vše najednou a nebesa se otevřela… Maminka včera ještě počkala na Marcelku, až přiveze ten správný jin z kempu, ještě s ní komunikovala, aby pak k 21. hodině začala být „úplně mimo“ až do rána, to ještě čekala na Romču, druhou dceru, na sousedku, aby se přišla rozloučit, na Gábinu, zaměstnankyni, která ji brala jakou druhou mámu a dávala si s ní cigáro… Kolem 8.hodin yjsem byl schopen ji držet za ruku, hladit a říkat od srdce, že ji mám moc rád, že je ta nejlepší maminka pro mne, že snad mne aspoň trochu slyší, že jí děkuji za život, za to, jak to dělala nejlépe jak uměla… říkala Marcelka, že prý pohnula očima směrem ke mně a z oka jí skanula slza…A tak po 9.hodině to začalo vrcholit. Modlitby mé, Marcelky a Romčí u ní a gradovalo to, že víc začala chroptět, a v 9. co už přestávalo srdce tlouci a odmlky mezi nádechy byly delší a delší… a v 9,45 zavolala Zuzka přes handsfree z auta, protože jela na písemné testy, aby nám něco řekla a maminka v tu chvíli opravdu poslední dva výdechy… takže jsem byli všichni u ní a mohli ji doprovodit v té největší lásce, jaké jsme byli schopni k tomu světlu, které se dralo skrz okno dovnitř k jejím nohám…
Nemám slov. Děkuji Bohu za to, že jsem si mohl vybrat tuto cestu, kde Jirka s Adélkou a svým systémem skupiny a práce vůbec… mne, mamku, Marcelku a dcery dovedl až sem… To, že přijeli z pohřební služby, kluci v úplné úctě a důstojný obřad naložení mé mamky na nosítka při hudbě, kterou jsem zrovna otevřel a byla od Pavlínky jako odkaz na to, že zazněla při modlitbě po konstelaci na maminku a nás vůbec… to bylo velké představení…
Bůh je velký. Za to moc děkuji…A děkuji za to, že jsem mohl držet maminku za ruku a být s ní a pro ni v té poslední chvíli, že jsem mohl..

Roman M.

roman_maminka

Milí moji,
dovolte mi vrátit se k té včerejší události ještě z mého prožitku. Bylo to pro mě něco neuvěřitelného, takovou směs bolesti, vděku a štěstí zároveň jsem nezažila nikdy v životě a byla jsem včera toho tak plná, že jsem si chtěla v té energii pobýt a nenarušovat ji v sobě psaním příspěvku. Dnes však už mohu.
Pouštím si k tomu tu píseň Time to say goodbay pořád dokola, přiznám se, že jsem na kempu byla po té konstelaci tak mimo, že ani nevím, že ji Jirka hrál a děkuju moc Pavlínce, že nám ji poslala. To, že ji Romik objevil a pustil právě ve chvíli, kdy na dvůr přijel pohřební vůz a pustili jsme ji pak ještě jednou, když babičku odnášeli, byl neskutečný zážitek, tak moc to zapadalo do té celé atmosféry.
Když jsem se v neděli vrátila domů, babička se mi začala omlouvat, že se její stav zhoršil a že teď s ní bude víc práce a já ji jen konejšila, že to je v pořádku. Seděla jsem u ní a nechávala ze sebe vyzařovat svůj klid, s kterým jsem přijela. Ona byla hodně neklidná, paměť už jí vynechávala, takže si neuvědomovala, že nemůže chodit a pořád si sedala na posteli, že jde něco někam dělat. Měla pak už i vidiny, viděla nějaké lidi, kteří vycházeli z televize nebo nějaké papíry na zemi, které chtěla sbírat. Naštěstí Zuzka nás už dříve dokonale proškolila, co všechno se může na sklonku života dít a jak pak s těmi lidmi jednat a zacházet, takže jsem jí za to byla v těchto chvílích nesmírně vděčná, že jsem věděla, co s tím.
Navečer přišla sousedka, která Romikovi po všechny ty dny, kdy jsem nebyla doma, pomáhala a ukázala mi, jak s babičkou dělají hygienu, jak dávají plínku, oblékly jsme babičku do čisté noční košile, daly jí léky a žádaly jí, aby už ležela, že je čas jít spát. Jenže ona jak byla zvyklá celý život si před spaním číst, tak chtěla i teď. A tak jsem jí držela knížku, aby v ní mohla listovat, nevěděla už, kde skončila a tak jen obracela stránky a po chvíli toho nechala a za chvíli chtěla zase znovu a tak se to opakovalo několikrát.
S přicházející tmou se začala zklidňovat, ležela na boku a tak jsem jí hladila po zádech a ptala se, jestli se jí to líbí. Prý ano a ať jí spočítám obratlíky. Věděla jsem, že to dělávala ona Romikovi, když byl malý, tak mě to tak dojalo.
Pak vcelku náhle upadla do nějakého zvláštního stavu, kdy jen klidně ležela, oddychovala, jak kdyby spala, ale oči měla otevřené, nechala se držet za ruku, hleděla nepřítomně a druhou ruku stále vztahovala vzhůru, jak kdyby říkala, tam už brzy odejdu, tam už chci jít.
Přijela se na ní ještě pozdě večer podívat Zuzka, plakaly jsme všichni spolu, loučila se s ní, protože věděla, že druhý den tu nebude moci být, že musí v 10 hodin na zkoušku.
Noc pak byla klidná, babička ležela stále v jedné poloze. Když se rozednilo, viděli jsme jak už jí z očí odešel život, ale nádherně se jí proměnil obličej. Velmi zjemnila ve výrazu i tváře se jí krásně vyhladily, byl na ní krásný pohled, byla tak smířená….
S babičkou se pak přišla rozloučit ještě sousedka i naše zaměstnankyně Gábina, která s ní chodila každé ráno, po celé ty roky, ven kouřit a která nám dnes děkovala za to, že se mohla jít na babičku podívat a že mohla vidět, že odcházející člověk je vlastně krásný. Ona sama se toho prý tak bála, že když jí umírala maminka, odvezla ji do nemocnice, protože si myslela, že by to nezvládla. A tak babička stihla při svém odchodu poléčit i tohle trauma. Byla to prostě neskutečná žena.
Společně s Romikem a Romankou jsme pak seděli u postele, hladili ji po ruce a po tvářích, plakali, modlili se, dívali se, poslouchali její dech. Postupně se začínaly nádechy a výdechy prodlužovat. A přesně v té chvíli, kdy se tohle dělo, zavolala Zuzka, že jede na zkoušku a jak je, že pak hned přijede a my jí mohli říct, že právě v té chvíli, kdy s námi byla na telefonu, babička vydechla naposledy. To prostě je něco neuvěřitelného.
Seděli jsme pak u babičky u jejího stolu, čekali, až přijede doktor, aby potvrdil smrt, popíjeli kávu, dívali se na ni a povídali si o ní, o tom, jaký nám připravila úžasný životní zážitek a bylo to tak krásně přirozené být tam takhle s ní.
Ano, měla jsem v počátcích její nemoci obavy, zda-li budeme schopni se postarat o nemohoucího člověka a ani teď nevím, zda-li bych to zvládla, kdyby to trvalo několik měsíců.
Jenže netrvalo. Mohla jsem si vyzkoušet všechno, co by s tím bylo spojené, tu zmatenost, ty vidiny, ty plínky…ale trvalo to jen dva dny. A já si moc dobře uvědomuji, že to není náhoda. Že neskutečně moc všechno urychlila ta konstelace, za kterou jsem nesmírně vděčná, že jsem v ní mohla pustit ještě víc tu svou bolest, ale také vyjádřit svou lásku a úctu, kterou jsem k babičce chovala a děkuji vám, že jste mi pomohli tím vším projít, že jste to prožívali se mnou a nesli i část za mě. A také ta vlna podpory, která se strhla na fcb pod Romikovým příspěvkem, byla úžasná, tolik lidí se s námi modlilo a ta energie byla obrovská.
Děkovala jsem včera celý den Bohu za jemnost, s jakou to všechno proběhlo, to jsem si ani nedokázala představit. Děkovala jsem celý den Bohu za Jirku s Adélkou, že jsme mohli projít jejich léčením a jejich vedením, že nás tak skvěle připravili a vedli k Lásce. Bez toho by se tohle takhle nikdy nemohlo stát, to je mi jasné, to je ta nejjasnější věc na celém světě !!
Moc si toho vážím a děkuju za tenhle prožitek, nejde to ani pořádně poskládat do slov, jen to obrovsky cítím v mém srdci. Děkuju děkuju děkuju……za všechno.
Marcela M.

 

A jak ve zvláštním transu čtu ještě všechny ty další příspěvky, od vás ostatních. Všechny ty reakce, a také další sdílení toho, co se vám děje, toho, co jste si uvědomili.. A už to vidím, už to cítím. Už jste velcí. Už jste zdraví. Už se neztratíte, i kdybychom se už nikdy neviděli. Tolik to uteklo! Tak moc jste vyrostli, tak moc jste dospěli. Tak moc svítíte všude, kam přijdete, že na vás ostatní překvapeně otáčejí zrak a hledají, co je ve vás jiného. Už brzy někteří sami budete vést ostatní..

Dojímají mne vaše slova díků i věty o tom, že bez tohoto našeho velkého společného léčení by nic z toho nebylo. Ano, nebylo. Dostali jsme obrovskou společnou milost, stal se velký zázrak. U každého jednoho z vás. Někteří to nevydrželi a odešli z domova předčasně, s bouchnutím dveří. Všude vykládají, jak je jejich fotr rapl. Ale vy, vás většina, jste vydrželi. „Mami, tati, už jsem velká, děkuju ti za všechno, co jsi mi dal. A co jsi mi nedal, už budu hledat jinde..“ říkáme větu v konstelacích, když děkujeme za život, viďte. Je moc fajn, že někteří zůstáváte a chcete jít ještě hloubš, ještě víc.. a už nám zároveň doma pomáháte. Vařit, uklízet, obstarat zahrádku, a mladší sourozence.. bránit naši rodinu, když v noci opilci se přijdou vy..ít a vy..at do naší chodby pomalovat náš barák hvězdami, nebo hákovými kříži, či šibenicí. Stojíte už dokonce někteří z vás připraveni u oken, když létají první kameny zfanatizovaného davu, který mne chce lynčovat.

Jsem na vás hrdý. Děkuji, že jsme mohli. Kdyby jeden z vás.. se změnil, změnil se mu život, stálo to za to. Jenže všichni. Všichni. Ani jeden z vás už není stejný. Už jste velcí. Už nejste děti. Pokud se rodiče činí, kolik přivedou na svět dětí? Pět, možná deset. My těch dětí máme přes sto.. Nic krásnějšího mne nemohlo potkat. Je to moc bolavé a těžké, nejtěžší, co lze na Zemi konat, ale zároveň to nejkrásnější, a nejdůležitější..

Tedy, mí nejdražší, drahá první i druhá terapeutická skupino, hodně štěstí do života, a Bůh s vámi, Bůh s námi všemi! Děkuji ze srdce, že jsme směli…

Bůh je velký, milující a.. nádherný!

 

veksvetl

Vydavatel a šéfredaktor OSUD.cz a Věk světla.

veksvetl has 145 posts and counting.See all posts by veksvetl

Napsat komentář