Jirkovou optikou (339. Máme zde Nový rok 2019: otočit, a pomalu vpřed!)

Milí abonenti Věku světla, drazí klienti, followeři na sociálních sítích, česká veřejnosti!

Čas letí jako zblázněný, já nechytím ho, ani vy, zpívá Mistr v jednom ze svých šlágrů. Vždyť nedávno jsme přestupovali hranice milénia, a od té doby již uteklo téměř 20 roků! Nejen čas, ale i my letíme jako zbláznění. Nikdo, nebo snad jen málo kdo (ne)víme, kam se vlastně řítíme, a o co, nebo čím se zpomalíme, nebo zastavíme. Je zde rok 2019, a možná jako u svého věku, přestali jsme to počítat někdy před 10, 15 lety. Další jednotku na konci bereme jako fakt, aniž  bychom si vlastně ten právě skončený rok stačili užít, prožít, natož pak uvědomit. Reagujeme již pouze na silné podněty, které nás vytrhnou z našich rutinních záležitostí, které obstaráváme ne proto, aby nám bylo dobře, ne proto, abychom přispěli k dobru tohoto světa, a k jeho vývoji, ale proto, abychom prostě dokázali přežít. Je to taková prostá reprodukce. Každý hospodář ví, že trvá-li příliš dlouho, přináší nakonec pád, a záhubu.

Ano. Stejně tak i my zatím spějeme do záhuby. Jako lidská civilizace. Jako Evropa. A zejména, my Češi a Slováci. Utápíme se už nekonečných 29 roků v neustálých půtkách, soubojích, konfliktech a válkách. Necháváme se utáhnout na vařené špagetě těmi, kteří s námí šíbují tam, a zase zpět. Společnost se rozdělila na dvě poměrně stejně velké části, ale spíš na části 3, 4, 7, nebo 15. Společnost se rozděluje tak rychle, že jen z tohoto samotného faktu směřujeme do obrovského chaosu a přelomu.

Jedna druhou stranu obviňuje z lecčeho. Nechali jsme se propagandisty, tedy zejména politiky, vědci, právníky a novináři, zavléct do války, která nemůže mít nikdy vítěze, má pouze poražené, a pak také pár set těch, kterým to vyhovuje. Přestaňme to dělat. Stůjme pevně na svých základech, na svých pevných nohách, za energií našimi předky vybojované relativní svobody a míru. Stůjme pevně na všem tom, co zde s lidstvem kráčí celé věky. Překvapivě to není bílá medicína, která je zde s námi pouhých něco málo přes 100 let, a není to ani moderní věda, která není o moc starší. Nejsou to elektronické hry, není to bictoins, není to internet.

Jsou to vysoké morální hodnoty, osobní odvaha jednotlivců, a zejména, víra v něco, co nás přesahuje, co udržuje lidské dějiny stále v podobě on-line, a ne už off a passed. Nebo také pissed a fucked. Je to nejen moudrost, kterou se nelze v žádné škole naučit, protože se tam neučí, ale jsou to také emoce, pud sebezáchovy a, poměrně značná socialita lidí, jakkoliv to možná v západní společnosti není příliš vidět, zejména při srovnání se socialitou Afričanů, Arabů, nebo Asiatů. Ti všichni se ještě potřebují, ti všichni ještě nestačili zapomenout. My jsme byli vedeni našimi mocnými jinam, a jinak, byli jsme nikoliv vedeni, ale jak už dnes vidíme stále více, podvedeni, za cenu snad značných ekonomických výhod pro malou část naší společnosti, a toho, aby se současní západní důchodci měli malý zlomek života velmi dobře.

Svádíme boj o interpretaci toho, co bylo, svádíme boj s neviditelným nepřítelem. Nepřítel je proto neviditelný, že už tu dávno není. Velká část české společnosti na přání pár chytrých PR hlav stále svádí boj s nepřítelem 50 let starým, s normalizačními komunisty, estébáky, aniž bychom si všimli, že nás v tichosti znovu obklíčili, řadu z nás už dostali, a že přichází nová normalizace. Svádíme ale také boj s politickým establishmentem, tím současným, jako bychom zapomněli, že to nejdůležitější, kam všichni směřujeme, ať už chceme, nebo ne, je naše budoucnost. Cožpak počneme dítě, abychom mu věčně přebalovali pleny a krmili ho vařenou mrkví? Nikoliv, věříme, a děláme vše pro to, aby vyrostlo a byl z něj slušný občan, který se o nás možná postará ve chvíli, kdy už se nebudeme moci o sebe postarat sami. Jak to, že jsme na tohle v případě státu a politiky zapomněli? Jak to, že už 30 let řešíme, jestli je dnešní hovno tmavší, než to včerejší, a kdo z našich politických představitelů má své politické hovno nejkrásnější? A pravidelně si to pak říkáme a zapojujeme se do hovních závodů v tzv. „demokratických volbách“? Politika, politici, jsou zatím v plenkách, jsou posraní až za ušima, a bez pomoci dospělých se, jako každé dítko, neobejdou. Ale, je tu někdo dospělý? Je tu někdo, kdo převezme zodpovědnost?

Ano, mezitím, bohužel, stačili ukrást téměř vše, co tady naše 3-4 generace vybudovaly. Vzniklo obrovské spojení politiků, bankéřů, novinářů a soudců. Spojení, které jde po moci, a je ochotno utrácet obrovské finanční prostředky, aby si svůj opojný pocit vrcholu pyramidy prodloužilo ještě o den, o měsíc, o rok. Je ochotno manipulovat veřejnost, korumpovat, je ochotno zabíjet, aby věci zůstaly tak, jak jsou.

Jenže ta jejich moc zde nezůstane navždy. Přichází čas, který neúprosně smete každé Já. Čas, který zcela neúprosně psychicky, fyzicky a duchovně smete každého sobeckého, pyšného a zločinného jednotlivce, který přeběhl a sešel z lidské sociality a dobra na stranu Pekla. Lidstvo již brzy bude bojovat s novými výzvami, a předpokládám, velmi brzy, o holé přežití. Přesto, je to přetížení a letargie těch v našem případě 10 milionů, která nechává politiky, bankéře a novináře dělat si s touhle zemí, co uznají za vhodné. Bohužel. A my, nejen, že je necháváme, ale zapomněli jsme snít. Zapomněli jsme myslet na to, co vlastně chceme. A tak každý další všední den vlastně nechceme nic, jsme rádi, že ho vůbec přežijeme. A tak život pomalu utíká mezi prsty, my jsme starší a starší, a je možné, nebo velmi pravděpodobné, že ukrutně žít se nám začne chtít až ve chvílích, kdy už to z nějakého důvodu třeba nepůjde. Do té doby to budeme různě odkládat a říkat, zítra, zítra, pozítří.

Hledáme moc nad druhými lidmi, ale ztrácíme moc nad svojím životem, svojí cestou, svým směřováním. Propadáme se do chaosu, odkázáni na ty, kteří umí vizualizovat a snít o mnoho lépe, než my. Bohužel, vizualizují a sní si jen tak pro sebe a na sebe. Umí to. Učí se to v tajných řádech a soukromých školách. Na firemních školeních vyššího managmentu.

Ale vás? Vás to nikdy nenaučili, nenaučí, proč také?

Přesto, člověk, aby v něco věřil, nepotřebuje školu. Nepotřebuje dokonce ani církev. Někdo věří v Boha, někdo na lásku, někdo na lidství, někdo v sebe. Někdo věří lékařům a někdo na osud, nebo na kartářky, které ho pro něj budou umět za tisícovku přečíst a vyložit.

Jenže týdny běží. Neztrácejme čas. Začněme hledat svůj život tak, jak bychom ho chtěli žít. Možná už to nestihneme žít sami, ale možná ať to stihnou ještě naše děti, nebo naši vnuci. Hledejme, čtěme, sněme. Nesledujme tolik příběhy druhých, nesledujme média, filmy. Sledujme pocity, znamení, volání. Reagujme na to, co nám život přináší každý den, každou hodinu. Je to snad málo podnětů?

Konejme dobro a dávejme dobro dál. Nepáchejme dobro, ale konejme ho. Dobře rozmýšlejme, kdo požaduje naši pomoc, a hlavně, kdo si o ní už nějaký ten čas říká. Zvažme, zda na pomoc ostatním máme energii. Což není třeba jen 5 tisíc v peněžence, abychom je mohli někam na charitu poslat. Je to třeba 5 hodin, které jsme ochotni někomu a něčemu věnovat. Něco začít, něco či někoho podpořit. A když nic jiného, každý druhý pátek v měsíci v cukrárně na náměstí (hospoda se úplně nehodí, zrzavá voda udělá chytrým úplně každého!) udělat řečnický klub, který si každou třetí sobotu udělá třeba společně výlet do přírody, nebo zahraje tenis. Jsme málo spolu. Jsme opuštění, a hledáme lásku. Jsme rozdělení, rozpojení, tím více, čím jsme zasíťováni 3, 4 a 5G. Budeme opuštění a nemilovaní čím dál více, až budeme mít 6G, 7G a další Gé, která vůbec nepotřebujeme, a na která, hlavně, nemáme duchovní a psychickou úroveň, nemáme na ně frekvenci. Proč a na čí objednávku nám je vlastně pořád předkládají? Nikdo neobjednává. Každý jen prodává a přeprodává. Aby se uživil, aby přežil další den, zatímco několika stovkám bytostí z vrcholku pyramidy se pomalu a stále rychleji naplňuje jejich záměr.

Záměr, o kterém lidé nemají nejmenšího tušení.

Možná už nemáme čas. A možná ho ještě máme. Je zde 2019. Přeji vám zpomalení, přeji vám lásku a spojení. Přeji vám, ať i v tomto roce uděláte někoho zdravým, a šťastným. Ať máte někoho, kterému přejete a s kým, klidně na dálku, cítíte spojení. Někoho, kdo na vás myslí, někoho, kdo se za vás modlí. Lidství. Nic jiného vlastně není pro nás, lidi, důležité.

Dobré jitro a klidný, mírový rok vaší mysli, pevný krok vašim nohám, odvahu a lásku v srdci.

Nebojte se, vše dobře dopadne, a pokud ne, ještě to rozhodně není konec. Pečení holubi však padají do pusy jenom hloupým Honzům a jenom v začátku. Nechte ty, kteří se touží stále hrabat v minulosti a stáhnout vás do ní, upadnout v zapomnění.

My všichni ostatní musíme snít, toužit, vizualizovat, usilovat, pomáhat. A hlavně: MILOVAT .
 
 
 

 

 

 

 

 

 

veksvetl

Vydavatel a šéfredaktor OSUD.cz a Věk světla.

veksvetl has 192 posts and counting.See all posts by veksvetl

12 komentářů: „Jirkovou optikou (339. Máme zde Nový rok 2019: otočit, a pomalu vpřed!)

Napsat komentář