To, po čem toužíte, nikdy nejsou věci
David Cain
Ten člověk si zjevně myslel, že je kolem liduprázdno, ale my čtyři jsme na něj koukali z opačné strany parkoviště. Už jen způsob, jak parkoval, byl rozpačitý. Pak vylezl z auta, otevřel kufr a motor nechal běžet.
Měřil tak metr a půl a zdálky vypadal jako svetr s plnovousem. Za pomoci plastové lopaty na sníh, kterou odněkud vylovil, si začal do kufru nakládat hlínu z betonových kontejnerů na květiny, které lemovaly bulvár.
Chvilku mi trvalo, než mi svitlo, že to, co sledujeme, je pečlivě připravená krádež kvalitní zeminy. Zrovna dneska ty květináče doplnil hlínou chlapík z technických služeb. Prťavý vychytrálek čekal, až se setmí.
„Kdopak to tu krade?“ zeptal se jeden z mých kamarádů nahlas a pak se rozchechtal.
Vousáč se zarazil, pak s pozoruhodným nedostatkem spěchu uklidil lopatu a pomalu odjel, jako by se nic nedělo, ačkoli měl kufr otevřený dokořán. Dívali jsme se, jak se od nás pomalu vzdaluje. Vzorně zastavil na stopce, což se moc často nevidí, dal blinkr, odbočil a zmizel nám z dohledu, zatímco jsme se pořád smáli.
Pocítil jsem mírné bodnutí hanby, že jsme mu takhle pokazili plán. I když to byl pitomý, sobecký plán, uvědomil jsem si, že se ten člověk jen pokoušel nějakým drobným způsobem zlepšit svou pozici v životě a prostě ho napadlo zrovna tohle. Odjezd s otevřeným kufrem a nejspíš dost nepříjemným pocitem byl průvodní jev jeho osobní celoživotní snahy o to, být šťastný.
Dalo by se říct, že honba za štěstím v konečném efektu řídí všechno, co děláme, ať je to jakkoli hloupé. Je to takový paradox lidského života: to, co všichni chceme a potřebujeme, je cítit se dobře, což je pocit vrtkavý a permanentně nám unikající, ale celkově nám dosahování toho pocitu jde tak zoufale špatně, až je to trapné.
Zprvu může být těžké uvěřit tomu, že lidé dělají hrozné a sebedestruktivní věci ve jménu osobního štěstí. Skoro všechno, co děláme, lze připsat touze po pocitu bezpečí, moci nebo uspokojení, což jsou podle našeho těla a mysli všechno nezbytné složky pocitu štěstí.
Tyto tři motivy mají původ v nejzákladnějších a nejstarších částech našeho mozku – slibují živočichům nejlepší šanci na přežití a úspěch. Trumfují všechno ostatní a chování, které podněcují, je často tak nevědomé, že si ani neuvědomujeme, za čím se to ženeme. Logika je na ty pudy krátká a my na ně nevyzrajeme, pokud se nebudeme věnovat důsledné vnitřní práci – sebezkoumání a cvičení, což se dosud bohužel velice podceňuje, když přijde na hledání prostředků k dosažení bohatšího života.
A tak dělají lidé v honbě za štěstím ty nejhloupější věci. Kupují si domy, které si nemohou dovolit. Navazují nebezpečné vztahy. Ve Starbucku nechávají tisíce. Hromadí v garáži tolik bezcenného harampádí, že se jim tam nevejde ani auto. Kradou ve večerkách. Vyhazují synagogy do vzduchu. Chodí na práva, i když vlastně nechtějí. Řídí opilí. Objednávají si v restauraci vždycky to samé jídlo. Perou se v hospodách. Chodí do televizní show Dr. Phila. Nechávají zakrnět svůj přirozený talent. Dělají nesplatitelné dluhy. Žijí přesně stejně jako jejich rodiče a pohrdavě ukazují na ty, kdo to dělají jinak.
Je bizarní, že máme všichni jeden jediný společný zájem – cítit se dobře – ale že o tom spolu tak zřídka mluvíme. Člověk by čekal, že se to bude učit ve školách.
Jenže se o tom nemluví, a proto si nejspíš myslíme, že sami nejlíp víme, jak na to, což obvykle spočívá v získání něčeho, co nemáme. Více peněz, více bezpečí, více náklonnosti. Jinými slovy, myslíme si, že štěstí je něco, čeho dosáhneme tím, že nějakým způsobem změníme hmotný svět. Že něco získáme, že vyřadíme nějakou hrozbu, že získáme nad něčím kontrolu.
Náš omyl spočívá v tom, že zaměňujeme to, co chceme, se symboly toho pocitu. My lidé jsme podle všeho první živočichové schopní abstrakce a umíme dokonale používat symboly. Některé události nám slibují (=symbolizují) pocit svobody, jako například když v pátek odejdete z práce nebo když si od vás někdo převezme složitý projekt. Jiné události reprezentují pocit vaší hodnoty, třeba když se lidé zasmějí vašemu vtipu nebo když si s vámi zaflirtuje dívka, která se vám líbí.
Máme určitý způsob, jak si ohodnotit veškeré události a všechen nově nabytý majetek na základě toho, jaké pocity nám symbolizuje. Ale hmotná událost a pocit, který ta událost představuje, to není totéž. My na to však pořád zapomínáme.
Jediné, o co kdy usilujeme, a jediné, čemu se kdy vyhýbáme, jsou pocity. Pocity vládnou světu. Představují jediný užitečný výsledek interakce člověka a jeho okolního prostředí. Stejně jako nemůže tělo využít snědené jídlo jako energii, dokud se nezmění v glukózu, nemůžeme ani my využít věci, o které se snažíme, než nám poskytnou určité pocity. Pocity jsou měnou lidské existence. Jsou jediná reálná pobídka.
Snažím se získat peníze, protože jistá část mne ví, že si za ně mohu kupovat věci/zážitky, které mi poskytnou pocit radosti, bezpečí, radostného údivu a svobody. Já ty pocity chci, a tak si myslím, že vlastně chci peníze.
Vyhýbám se dopravním zácpám, protože jistá část mne ví, že ve mně vyvolají pocit frustrace. Tomu pocitu se chci vyhnout, a tak si myslím, že za něj vlastně může ta kolona pomalu se pohybujících aut.
Když si nebudu vědom toho, jaké hmotné věci pro mne symbolizují konkrétní pocity, riskuji, že zaměním takovou hmotnou věc za to, co ve skutečnosti chci: za pocit, který má vyvolat.
Letitá sběračka harampádí ze sousedství ztratila přehled o tom, co chce. Snaží se hromadit pocit bezpečí pomocí věcí, které sbírá všude možně a tahá si je do bytu. Čím víc krámů, tím větší pocit bezpečí – nakonec na nich i spí.
Terorista, co dal bombu do synagogy, se snažil v první řadě vyhodit do vzduchu svůj pocit frustrace a bezmoci ze života na okupovaném území. V hloubi duše věří, že takto dosáhne své vlastní vnitřní katarze.
Zadlužený otec rodiny, který si kupuje až moc velký dům, si vlastně kupuje úlevu od pocitu hanby za to, že vyrůstal v chudých poměrech. Tu úlevu si stejně nekoupí, ale za ten pokus tvrdě zaplatí. Myslí si, že to, co chce, je velký dům.
To jsou všechno hrozná rozhodnutí, u jejichž kořene leží touha cítit se šťastně.
Každý děsivý článek v novinách mluví o někom, kdo se pokoušel o něco, co ho podle jeho názoru mělo přivést blíž k pocitu štěstí – nebo, častěji, dál od pocitu zoufalství. Nikdo z těch lidí si ale neuvědomil, že to, co hledá, je pocit. Všichni si mysleli, že musejí dosáhnout určité konkrétní změny hmotného světa. Že potřebují víc věcí. Dát celému světu brutálně najevo, jak nesnáší svoji životní situaci. Zabít svoji milenku. Nahrabat si někde zadarmo zeminu.
Proč tomu omylu tak snadno podléháme? Protože jsme dostali jeden mocný nástroj, s nímž jsme se ještě nenaučili zacházet. Jsme představiteli milionů let plazího mozku zabaleného do tenounké vrstvičky abstrakce, intuice a logiky. To je mocné uspořádání, ale my pořád pracujeme na metodách, jak je zvládnout. Proto nikdy nebyl nedostatek filozofů, kteří se to celé pokoušeli zanalyzovat a nalézt nejlepší způsob, jak žít.
Některé způsoby jsou bez debaty lepší než jiné. Při našem vlastním hledání se nevyhneme občasnému zakopávání a slepým ulicím, ale většinou se nám povede lépe než 90% populace, pokud se naučíme přemýšlet o tom, jaký pocit to vlastně hledáme, když chceme nějakou věc nebo událost. Protože to, o co usilujeme, nikdy není věc.
