Nový rok 2017

Vidím město veliké.. vidím práh a vidím Světlo! Vidím zlatou Prahu!

Pospíchali jsme do Prahy na už tradiční novoroční procházku, pokud jsem v Praze, na Vyšehrad. V Praze jsem na přelom roků teď nebyl dvakrát, takže je pro mne vše tak trochu skoro jako nové. 🙂 A hlavně ta zima?! 🙂

Před několika hodinami jsme vstoupili do roku 2017. Součet čísel znamená, že po tzv. roce Boží spravedlnosti (9) přichází rok desítky (10). To znamená jediné, máme možnost si vybrat. Jednička, nebo nula? Člověk, nebo stroj? Doleva, nebo doprava? Zlo, nebo dobro? Je to velké rozhodování na další devítiletku. Řada z nás už si vybrala, a ostatní mají posledních 365 dní.

Vybrat si však znamená klidně i to, že poté, co jsme si osahali my ze středu Evropy pravou, i levou stranu, dobro, i zlo, socialismus, i kapitalismus, si můžeme konečně zvolit střed. Můžeme, protože tak nějak musíme. Tak je psáno. A střed přitahuje a prosperuje jen ve středu.

Žijeme v nelehkých dobách. Češi jsou opovrhovaní v této době zleva, tedy ze západu, kterému se vytrvale snažíme vlézt do .. do kasičky… a možná právě proto. Západní firmy z nás udělaly stroje na peníze, které jim vmetáme košťaty nejen za zboží a služby 2. a 3. kategorie, které kupujeme za o něco vyšší ceny, než na západě, ale také svojí levnou a nesebevědomou pracovní silou. Nic moc renomé nemáme ani na východě, možná částečně i pro to první, mají nás vcelku správně za kolaboranty, i když samozřejmě ne všichni jsme takoví, republika se v této chvíli – aspoň politicky – rozdělila napůl. Přesto jsme se, hodně i zásluhou strategického myšlení českého prezidenta Zemana, dostali do výrazně dobrých vztahů s Čínou, což je dobré nejen pro byznys, toho tady Číňané zatím moc neudělali, ale hlavně pro energetickou vyváženost, a zejména pak budoucnost. Možná dobu za 20, nebo 50 let. Pokud Češi pochopí, o co se hraje. Jasně, že Čína není svatá, jasně, že je tam totalita svého druhu, jako ostatně ve všech zemích světa, už z podstaty státního zřízení, samozřejmě, západní státy, kde je svoboda jen zdánlivá, nevyjímaje.

Pokud je Londýn centrem iluminátů a je to město středu, vyrovnané energie, harmonie, která jediná možňuje v bipolaritě tvořit, jde však výhradně o mysl světa, jde o hlavu, mozek (zatímco USA jsou samozřejmě pouhá úderná pěst kapitalismu). Ovšem, Praha je potom srdeční čakra. Právě srdce intuitivně a pocitově v každý moment ví, jak se cítí celý systém. Právě srdce trpí mnohem víc, než ostatní části těla, přestože je navenek vše v pořádku. I Češi intuitivně vnímají, jak se v této době žije na světě. A naopak, není snad příliš troufalé a neskromné říci, že tak, jak se v této době chovají, jednají a přemýšlejí Češi, přímou zkratkou ovlivňují vývoj celého světa.

Praha je město středu. Je to práh. Práh je vždy určitý přelom. Je to něco menšího, zpravidla z mnoha stran uzavřeného, před něčím větším. Praha je za poslední desítky let, bohužel, i staletí, ponuré město Temnoty. Ale v dobách největší Temnoty vzniká ústřední Světlo. Ježíš vstoupil do Judeje právě proto, že v té době bylo tam silně náboženské prostředí, ovšem temné, pomýlené. Stejně tak je tomu nyní v Česku. Je zde silně ateistické, ale také vědecké, materiální paradigma. Vždyť potíže zde mají dokonce i alternativní medicína, nové typy netradičního uvažování, pro které zřizujeme v duchu Orwella ministerstvo pravddy, natož nové typy spirituality.

Přesto.. přesto jde tuto spiritualitu vnímat už takřka na každém roku. Lidé jsou unaveni obíháním různých seminářů a kursů, které nefungují. Jsou unaveni předraženými americkými guruy, kteří nám sem každý rok jezdí odpřednášet stále to stejné za dvacet, nebo třicet tisíc za víkend.

Když jsme přijeli na Vyšehrad, kolem 15. hodiny, právě zapadalo Slunce, které po obědě osvítilo i naše hlavní město. Vzhledem k tomu, že jsem Silvestra strávil v podhůrském Rychnově nad Kněžnou, probudili jsme se do naprosto pohádkového dne s jasně modrou oblohou a světlem a Sluncem zalitým okolím. Do toho promrzlé bílé stromy, fascinující scéna, kterou jsem u nás možná nikdy za svůj život v tomto smyslu a energii neviděl. O to méně na 1. ledna.

U Hradce Králové však již bylo šedo a temno. Přestože Slunce se dalo za mraky vnímat. Zdánlivě dávalo jen desetinu své záře toho, co dávalo před chvílí ještě východněji a výše.

A já si uvědomil, že i jen naše malé území skýtá obrovské rozdíly. A že ve stejné době zažívají jedni sluncem zalitou pohádku, a druzí bloudí v temnotě a mlze. Přesně tohle mi to připomnělo! A stačí jen popojít, poodejet, něco změnit, a může být vše jinak. Myslím, že stejně tak to máme se svými životy.

A takhle nás vítal Vyšehrad… Město Praha má dvě energetická silová místa. Jang, tedy mužský princip, tím je Pražský hrad, a pak jin, ženský princip, a tím je Vyšehrad. Někde uprostřed, říká se, že snad přímo na Karlově mostě, má být místo harmonie. Místo splněných přání a tužeb, pokud jste dostatečně vnitrně čistí.

A tahle zacházelo 1. ledna nad mrazivou Prahou Slunce…

V chrámu na Vyšehradě jsme se pomodlili za naše budoucí dny a týdny. A znovu jsem vnímal tu majestátní podporu právě našemu území a jeho lidem. Vnímal jsem všechny ty historické chyby našich státníků, které často vedly k ničivému krveprolití, a naopak těch jen několik našich předků, politiků, kteří zdárně přispěli k posílení egregoru českého národa.

Praha je město prahu, obou světů. Koncentruje se v ní Temnota, ale stále více přibývá i Světla. Zatím není viditelné všem. Je uzavřené, skryté, esoterické.

Ano. Dál se, v tichosti, a obrovské bolesti, v Praze a celé Bohémii rodí dál velké věci. Ty největší. Tak, jak byla předurčeno.

Vnímám velké změny. Přeji vám, ať k nim najdete odvahu!

Protože tam někde v dáli vidím město veliké, jeho sláva hvězd se dotýká!

Přeji nám všem spoustu svitu Světel a Božího požehnání. Zcela v tom duchu se nesl i tradiční novoroční ohňostroj.

Přeji nám odvahu, vytrvalost, a svornost. Přeji nám pochopení i uvědomění. Přeji nám odpuštění. Přeji nám zdraví, a Lásku. Tu především.

Ať mír dál zůstává, s touto krajinou.