Nové trendy ve zkoumání posmrtného života: ztrácíme osobnost, setkáváme se s nepopsatelným

Zdá se, že po více než stovce let zkoumání podstaty smrti a přetrvání vědomí se objevuje sofistikovanější způsob pohledu na získané poznatky. Na základě řady rozhovorů s odborníky na danou oblast a čtení příslušné literatury profesor angličtiny Lance Butler z univerzity v Pau nastínil nové chápání této problematiky, jež se odvíjí stejným dílem od vědy jako od duchovních prožitků.

Lance St. John Butler

Stejně jako všechno ostatní se i pohled na život po smrti mění. Představy o Přetrvání mají jak minulost, tak (pokud to tak lze říci) budoucnost. Některé změny jsou patrné na první pohled, vrátíme-li se k rozmachu spiritismu a založení Společnosti pro parapsychologický výzkum na konci devatenáctého století a pak si přetočíme pomyslný film na konec století dvacátého. V té době spiritistické tabulky s konečnou platností nahradil výzkum NDE, prožitků blízké smrti. Avšak jakási pachuť stejnosti, ba stagnace, v tomto období vytrvala.

Během posledních dvaceti či třiceti let se věci pomalu posouvají kupředu, avšak z některých shrnutí poznatků např. z pera Garyho Schwartze nebo Davida Fontany je cítit, že paradigma jako takové se přinejmenším na počátku nového tisíciletí příliš nezměnilo.

Potřeba nového paradigmatu

Získané důkazy se sice hromadí, ale stále je zjevné, že paradigma jako takové se přinejmenším v první dekádě nového tisíciletí příliš nezměnilo. Podařilo se shromáždit ještě více verifikovaných channelingů, více záznamů identifikovatelných hlasů z nenaladěného, někdy dokonce i vypnutého rádia, lepší NDE, záznamy paranormálních zážitků – to všechno je užitečná voda na mlýn Přetrvání, ale nezdá se, že by to udělalo mnoho pro širší přijetí ideje života po smrti akademickou komunitou. Zejména se nezdá, že bychom v sobě řádně zpracovali kvantovou fyziku, natož nejnovější myšlenkové směry ve studiu vědomí.

Za těchto okolností jsem v roce 2009 vedl rozhovory s hrstkou lidí, kteří se pohybují v oboru výzkumu vědomí a přetrvání existence po fyzické smrti, abych zjistil, co „momentálně hýbe“ oblastí života po smrti. Ti lidé, s nimiž jsem hovořil, byli Rupert Sheldrake, Bernard Carr, Peter Fenwick, David Lorimer, Iain McGilchrist, Matthew Manning a Pim van Lommel[1].

Van Lommelova odpověď na moji úvodní otázku, která se přímo týkala života po smrti, mě poněkud šokovala. „O životě po smrti já nikdy nemluvím,“ prohlásil. Srdce mi kleslo. Že bych si byl sehnal nesprávného holandského kardiologa? Ale ne, on měl totiž na mysli to, že „život po smrti“ se životu, jak ho známe tady a teď, možná podobá jen dočasně; kvantová nelokalita „druhé strany“ implikuje, že tam nevládne čas a obsažena je tam naráz minulost, přítomnost i budoucnost. Je to „prostor či dimenze bez místa a času“. Simultánnost „zpětného přehrání uplynulého života“ během mnoha NDE je dobře známa a může nám poskytnout stopu, jaké by mohlo být to „bezbřehé vědomí“, které nás zjevně očekává (ono samozřejmě „neočekává“ nic).

Van Lommel pokračoval v tom smyslu, že mnoho lidí už prožilo nedualitu, nelokalitu, vyšší čili kosmické vědomí. To je to „něco“, co tu pořád je, bez časového omezení. Je to ono nepochopitelné vyšší „místo“, s nímž se dostáváme do kontaktu jen ve velmi speciálních chvílích. Z perspektivy této kvantové zóny jsou život a smrt irelevantní koncepty. „Život“ v tomto světě je zvláštní druh iluze, již absolvujeme, ba dokonce ji sami vytváříme. Život „tam“ však každopádně není ten život, co známe.

Zaujalo mě zjevné potěšení van Lommela nad tím, že lidé, kteří prožili NDE, nenacházejí správná slova, jimiž by svoji zkušenost dokázali popsat. Jistěže k tomu náš jazyk nestačí. Naše řeč je prostředek určený k uchopení toho, co je zde; času a prostoru. Stejně jako je tomu s kvantovou fyzikou, jsme schopni popisovat slovy kosmické prožitky, ale ta slova nedokážou zprostředkovat žádný smysluplný obsah.

Za hranicí jáství?

K van Lommelovi se vrátím na konci článku, ale nyní se vydejme za Peterem Fenwickem, který mě také řádně vyvedl z míry. V jeho případě to bylo až po hodinovém líčení jeho výzkumu zaměřeného na prožitky konce života. Tehdy s tím menším z jeho dvou známých úsměvů prohlásil: „ale my nemáme žádné osobní já. Jsme vpleteni do matrix univerza a ta je naším vědomím“. To jsou jiná slova pro totéž, o čem hovořil van Lommel, a shodou okolností i Neale Donald Walsch, který ve svých Hovorech s Bohem opakuje „my všichni jsme jedno“.

Fenwick ve shodě s Alainem Forgetem říká, že se můžeme v tomto životě „probudit“ (přinejmenším chvílemi vnímat kosmické vědomí) a že „ego naše vědomí obestírá závojem“. Jako jednotlivci jsme podle něj součástí celku a musíme si prý „krystalizovat světelné tělo“ stejně jako ve snu a podobných stavech. „Omezené ego“ je „falešné já“, ale i letmý pohled na univerzální vědomí („to je k dispozici pořád, i právě teď!“) nám ukáže naše Vyšší já.

Peter poukázal na to, že v extrémních případech NDE lidé jdou velmi daleko, do bodu „od něhož je dělí jen krůček k úplnému zhroucení iluze oddělenosti“. V tomto životě si „vymýšlíme“ příběh o životě a smrti, ale když zjistíme, že skutečné je naopak univerzální vědomí, z otázek o přetrvání existence se stanou neotázky, protože ve skutečnosti žádné narození a smrt neexistuje, je jen vědomí. Náboženství, která se marnivě snaží sítem oddělit spasené od nespasených, ztratila svoji duchovní podstatu a už neuznávají tuto universálnost.

Bernard Carr mi k této radikální a v podstatě buddhistické koncepci posmrtného života doplnil pár detailů. Hovořil o „hierarchii dimenzí“, která může vyústit v nejvyšší vědomí (ánatta – prázdný střed cibule), ale na cestě k tomu, co musí ze své podstaty být jediným možným cílem, procházíme různými astrálními úrovněmi a možnostmi reinkarnace.

Pozemská alegorie sfér…

Carr má za to, že tyto dimenze sídlí na různých úrovních prostoru a že si mysl vytváří svět jak zde, tak tam – na „místě“, kde nás čeká svého druhu snový svět.

Nové metafory

Rupert Sheldrake se domnívá, že už víme, jaké to je být bez těla, protože máme důvěrnou zkušenost se „snovým tělem“, které máme, když v noci spíme. A samozřejmě pro fyzika, jako je Carr, je základem všeho energie, tzn. frekvence. Známe proslulý Sheldrakeův  koncept morfických polí, v nichž působí neznámé energie, snad nelokálního, kvantového charakteru.

Sheldrake rovněž stejně jako mnozí jiní pozoroval, že přinejmenším na nějakou dobu možná dostaneme takový posmrtný život, jaký čekáme. Můžeme se posunout za svá omezení, co se týče věcí, po nichž toužíme, a očekávat něco vyššího a skutečnějšího; zároveň však nemusíme hned uniknout ze svého současného života. Sheldrake se odvolává na fantazii zosobněnou mýty, pohádkami a sny a poukazuje na to, že tato pole nejsou odrazem hmotné reality. Ztvárňují některé možnosti obsažené v nekonečném kvantovém poli. Stejně jako Carr ani Sheldrake není příznivcem dualismu, nadpřirozena a představy, že existuje jakási samostatná, oddělená sféra, do níž po smrti odcházíme.

Mathew Manning po svých hlubokých zkušenostech s paranormálními, spiriuálními, nebo jak bych řekl nyní, nelokálními jevy, zdůraznil, že vědomosti o životě po smrti mají daleko k obyčejnosti. Podle jeho názoru se v tomto životě učíme, co potřebujeme, a pak se přesouváme do méně poznatelných sfér. Jako metafora Přetrvání je mu bližší energie, než „život“ (po smrti). Jeho slavné channelované reprodukce Dürerových obrazů a mnoha jiných výtvarných děl a textů v jazycích, které neovládá, podle jeho přesvědčení nejsou důsledkem spiritistického kontaktu se zesnulým umělcem, ale napojení na energii původního okamžiku, v němž dílo vznikalo. Nejde ani tak o otázku osobního přežití, jako spíš o energii, jež neustále cirkuluje (ostatně vědci nám říkají, že je energie ustavičně v pohybu).

Za hranicemi přetrvání osobnosti

Tou dobou už jsem měl pocit, že tu vystupuje jakýsi vzorec. Nové paradigma se od starého liší jen nepatrně, ale zdá se, že jeho vznik přece jen provázejí patrné a užitečné změny. O Přetrvání se nyní hovoří méně v osobním kontextu, než bývalo zvykem, a respekt k myšlenkám kvantové fyziky je nepřehlédnutelný. Například David Lorimer mi řekl, že na posmrtný život nahlíží jako na jiný stav vědomí, v němž je osobnost méně akcentovaná.

Říká, že mu teď přežití jeho vlastní osobnosti dělá menší starosti a my se možná dobereme k poznání, že každá osobnost je jedním z vyjádření univerza. Cituje Betty Kovacsovou: „Narozením vzniká forma (‚já‘) a smrtí se rozptyluje.“ Kosmické vědomí by pak bylo „rozptýlením veškerých hranic“. Jsme jako ledové kry plovoucí v arktickém oceánu univerzálního vědomí: existují změny forem a vývoj, jak předtím, tak poté, ale všichni patříme a na konci se vracíme do toho samého moře. To samozřejmě není nic nového, ty ideje dobře zná hinduismus a buddhismus, v nichž se „sami sebou“ stáváme díky tomu, že ztrácíme své individuální já. Jak tvrdí Lorimer, tímto směrem se nevyhnutelně stále více ubírají výzkumy vědomí, probíhající od založení magazínu Journal of Consciousness Studies v roce 1994.

„Nejmaterialističtějším“ člověkem, s nímž jsem hovořil, byl Iain McGilchrist, který tvrdí, že „materialita je důležitou součástí našeho bytí“, protože (jeho slovy) „si univerzum dalo hroznou práci, aby vytvořilo tenhle hmotný svět“. To je dozajista užitečný pohled na věc. Upřímně řečeno, pokud je kosmické vědomí tak fantastické, proč muselo ke všemu, co už má, přidat i nás se vším naším chaosem, nemluvě o té nesmírné kvantové šarádě, která je základem hmotného světa? Proč se namáhat s Velkým třeskem, když můžete prostě pokračovat v dokonalosti? Vím, že na to jsou dobré odpovědi, ale McGilchristův přístup nám připomíná, že bychom neměli spadnout do pasti bagatelizování materiálna a chovat se, jako by na naší večeři, našich činech a našich tělech vůbec nezáleželo.

Avšak i McGilchrist zpívá podle toho samého lehce revidovaného zpěvníku. Jak říká, „představa, že by člověk byl navždy sám sebou, je otřesná.“ Vědomí podle něj existovalo už před námi a netvoří je náš mozek. Ten je prostě přenáší, mění jeden typ energie na jinou. Jak tvrdí, „vždycky ale bude existovat jedno Velké já – to je ‚Bůh‘ a my jednou možná uvidíme, kdo je tohle Velké já, které je zároveň námi všemi“.

Nový směr

To, že v roce 2010 Pim van Lommel napsal knihu Consciousness Beyond Life (Vědomí za hranicí života), se mi ve věci tohoto drobného zkoumání převelice hodilo. Podtitul knihy, „Zkušenost blízké smrti z pohledu vědy“, v mých očích ilustruje přesně ten posun v uvažování, který jsme potřebovali. Není to velký posun, ale kvalitu diskuse by změnit měl.

Pim van Lommel se o NDE začal zajímat díky příběhům, které mu vyprávěli pacienti po infarktu

Ta interview, která jsem vedl předtím, než se Pimova kniha dočkala překladu do angličtiny, by se svým vyzněním do této knihy dobře hodila. Po všech těch rozhovorech a přečtení Pimovy knihy začínám rozeznávat obrysy nového paradigmatu. Takto vypadají jeho hlavní rysy:

• K případnému posmrtnému životu bychom neměli přistupovat naivně. To, že lidé na smrtelné posteli vidí zesnulé příbuzné nebo že „s nimi“ přicházejí do kontaktu během NDE nebo channelingu, nemusí znamenat, že babička žije tak jako dřív. [Osobní] život v jiné „dimenzi“ je možná spíš otázkou myšlenek, přání a zdání.
• Doposud spíše slabé spojení mezi kvantovou fyzikou a Přetrváním podle všeho konečně zapustilo kořeny v intelektuálním světě. Termín nelokálno, jenž byl původně vyhrazen jen kvantové fyzice, je možná příhodnou náhradou pojmu duchovno. Fyzika se sama o sobě se neustále vyvíjí a dá se očekávat, že bude méně a méně připomínat svoji verzi z 19. století; jinými slovy bude ještě bláznivější, nepředvídatelnější, neomezenější, více nelokální, méně materialistická.
• Posmrtný život v podstatě není ani „život“, jak ho známe, a není ani „po“ smrti, neboť nelokálno je stále s námi a po všechen čas (nebo ne-čas) podpírá náš svět a náš život.
• NDE se rozhodně odehrávají ve chvílích nulové mozkové aktivity. Ať už znamenají cokoli dalšího, představují jasný důkaz, že když přijde na vědomí, není ve hře jen mozek. Van Lommelův výzkum trochu změnil situaci a je začátkem dlouhého procesu, na jehož konci s nejvyšší pravděpodobností nečeká otevřený materialismus, na který jsme si zvykli.
• Ve věci Přetrvání bychom zároveň měli čekat všechno a nečekat toho moc. Tím „vším“ mám na mysli, že Přetrvání je spojeno s univerzálním čili nekonečným vědomím souvisejícím s perspektivou, že všechno, krom tohoto vědomí samotného, je zjevně jakýmsi způsobem iluzorní. „Nečekat toho moc“ pak vyjadřuje, že jedna z hlavních věcí, skrz něž člověk prohlédne po opuštění hmoty, je jeho „vlastní“ osobnost.
• „Energie“ je metafora, která asi nejlépe spojuje svět nelokálna (transpersonálna, duchovna) se světem fyziky. Zatím nevíme, jak může energie existovat v nelokálnu, kde by se ze své podstaty vyskytovat neměla, poněvadž v té „dimenzi“ není čas ani prostor. Ale že tam energie je (snad v temné hmotě nebo ve formě temné energie), je zjevné z toho, že tu vůbec jsme; je to táž energie, jež způsobila Velký třesk a před ním tu žádné lokálno nebyla.
• Jak v tomto životě, tak po něm, si, jak se zdá, prostřednictvím svého osobního vědomí vytváříme své vlastní světy. To, co vytváří vesmír, je možná vyšší neboli univerzální vědomí. My děláme tu menší práci a tvoříme si své světy a životy. Lidská řeč se může snažit sebevíc, ale adekvátně popsat ten proces, jímž se to děje, nedokáže. V tomto ohledu bychom si spíš měli přečíst [slezského básníka a mystika] Angela Silesia než se příliš nořit do akademické filozofie. My nebo nějaké naše součásti se mohou dočasně reinkarnovat. Chvíli po smrti možná potřebujeme „žít“ někde, kde to poznáváme (předpokládám, že si takové místo snadno stvoříme), ale pak následuje posun dál, do sfér vskutku nepopsatelných.
• Tělo je částice a vědomí vlna. V okamžiku smrti naše částice podstoupí to, co podstupovaly vždycky, změní se v něco jiného. Vlny vědomí přetrvají – stejně jako nám vědci říkají, že navždy přetrvávají všechny myšlenkové formy. My však navždy nepřetrváváme jako „my“, jako to, co si v současnosti myslíme, že jsme. Přetrváváme jako něco nekonečně „většího“.
• To všechno je až trapně podobné tvrzením mnoha náboženství. Jen to samo o sobě žádné náboženství není.
• Všechny ty uvozovky v textu opravdu potřebujeme. „Život“ „po“ „smrti“? O tom vlastně nic „nevíme“ a nemůžeme vědět. Ani s pomocí racionální, skromné znalosti vědy. Obzvlášť ne s její pomocí.

Zdroj