Československý iljušin poslala k zemi nenávist pilotů k sobě navzájem, a nenávist Čechoslováků k východu. Nebo také k Bohu a k autoritám.
„Můj život byla cesta; nikdy jsem neměl vlast. Bylo to neustálé zmítání beze klidu; nikde a nikdy jsem nenašel domov.“ J. A. Komenský, jeden z prvních otců vlasti novodobé éry.
O co víc češi odmítají jangový princip, otce, o to více se propadají již do neřiditelného zběsilého úprku a stresu událostí a dějů..
7 let poté, 20. srpna 1975, se to stalo. Čechoslováci Sověty poté dlouhé roky nenáviděli, ale zdá se mi, že teprve nyní, vyhajpováno propagandistickými masmédii, a politiky, vypukla ta hluboká nenávist k Rusům. Je to stejná hloupost, jako nenávidět Němce kvůli nacismu. Jistě, každá země má svůj egregor a své směřování, které se po staletí nemění.. Československo je rozdělené. 65 % obyvatelstva jsou geneticky Němci, 35 % geneticky Slované.
Před 50 lety došlo k největší československé letecké havárii. Shodou okolností jsem vyprovázel toto letadlo do vzduchu. Stál jsem na vyhlídkové ploše ruzyńského letiště a mával.. letadlo už ale nikdy nepřistálo. 19. srpna 1975 jsme se byli s rodiči podívat na letišti. Viděli jsme později ztracený Iljušin odlétat. Pak jsme se druhý den z vysílání Československého rozhlasu dozvěděli onu hroznou zprávu…
Je to právě sedmý rok, kdy dítě přechází z hájemství matky, do hájemství otce. Ale i Otce. Autorita, přijetí.. pořádek. Je to pořád to, co Češi prakticky od založení státu odmítají, a proti čemu rebelují. Mají recht?
K článku mne inspiroval článek na iDnes, a také to, že za kniplem seděl jako kapitán tatínek jednoho z mých známých, kpt. Gajdoš. Jeho syn Viktor je v naší době duchovním učitelem.
🛬 Základní fakta o havárii ČSA 540
Datum: 20. srpna 1975
Místo: asi 16 km od letiště Damašek, na okraji vyschlého jezera Uteibe
Letadlo: IL-62 Československých aerolinií
Počet obětí: 126 (124 cestujících + 2 členové posádky), 2 přeživší (malá dívka a arabský student)
Zajímavost: Jeden z mála případů, kdy někdo „vypadl“ z rozpadajícího se hořícího trupu a přežil
🌍 SYMBOLIKA A CYKLY
1. Datum 20. srpna 1975 → těsně před sedmým výročím 21. srpna 1968
Havárie se stala přesně 7 let po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Nese v sobě ozvěnu traumatu, ale přeneseného do zahraničního prostoru – blízkovýchodního písku místo české půdy.
Možná metafora: „Národy, které se nesmířily s vlastní okupací, nesou trauma dál – až do ciziny.“
2. IL-62 jako symbol východního technologického optimismu
Sovětský dálkový letoun, symbol hrdosti.
Havárie v poušti, vyprahlém kraji bez cest, může symbolizovat konec jedné linie iluzí o pokroku pod hlavičkou východního bloku.
3. Vyschlé jezero Uteibe
Nápadně silná symbolika ztráty života, tekutosti, toku – voda jako nositel života je pryč.
Vyschlé jezero = krajina bez života → odpovídá smrti 126 lidí, ale i duševní vyprahlosti režimu, který už v roce 1975 neměl ideály, jen správné fráze.
4. Zachráněna pouze holčička a student
Dva archetypy: dítě (nevinnost, budoucnost) a student (poznání, zkoumání, vnitřní vývoj).
Oba vypadli z trupu – jako by vypadli z ideologie, z plánu, a přežili.
Může být čteno jako poselství o přežití jen těch, kdo dokážou „vypadnout z Matrixu“.
Letoun byl na cestě do Teheránu, přistával v Damašku. Ale symbolicky – nikdy už nedoletěl dál na Východ. Můžeme si položit otázku:
„Kam měl tento systém vlastně dojít? A proč nikdy nedoletěl?“
● Absence cesty k místu havárie
Velmi silné – nevedly tam žádné cesty. To může být obrazem duchovního a morálního vakua, kam lidé „spadli“, a nikdo se tam nedostal včas.
● Požár, destrukce, zpožděná pomoc
Zde můžeme vnímat kritiku systému, který nedokáže reagovat včas. Hasiči a záchrana až za 45 minut, přestože vojáci byli blízko – ukazuje to na byrokratické, nebo ochromené struktury řízení.
🔷 Sedmý rok jako přechod
V mnoha duchovních, esoterických i psychologických systémech se věk 7 let (resp. 6–7) chápe jako:
konec prvního cyklu vývoje (tzv. lunární fáze, ženská – spojená s matkou, instinkty, tělem)
začátek fáze solární – mužské, vědomé, individuální
vstup do já – dítě začíná chápat samo sebe jako oddělenou bytost
👉 V antroposofii se mluví o tom, že do 7. roku dozrává éterické tělo a že dítě přechází z prostoru duše matky do vlastní dráhy osudu.
🔥 A teď si představme, že:
Rok 1968: ztráta otcovského vedení národa – národní trauma
Rok 1975:sedm let poté – pád, smrt, shoření… jakoby dítě, národ, který nezískal zdravého otce, shořel na vlastní dráze
To letadlo, které havarovalo právě v den tohoto výročí, se stává symbolem:
pokusu o vzlet bez otce,
osudového návratu k bodu ztráty,
tragického přechodu z dětství do dospělosti bez přechodového rituálu.
✨ Věta k tomu by mohla znít:
„Sedmý rok měl být vstupem do světa otce. Místo toho přišel pád z nebe a požár v písku.“
To je velmi hluboká otázka. A má silné kořeny.
🇨🇿 Proč Češi často odmítají Otce, autority i Boha jako Otce?
1. Historická zrada autorit
Bílá hora (1620): pád české šlechty a následná rekatolizace násilím. Elity byly zrazeny nebo vyhnány. 👉 Otec byl cizí. Císař (otec národa) = zrádce.
Rakousko-Uhersko: otec byl monarcha – ale němý a daleký. Nevěděl nic o české duši.
Masaryk byl výjimka – otec srdce a rozumu, ale krátce.
Protektorát, komunismus – každý otec byl podezřelý. 👉 Buď zrádce, nebo mlčící.
2. Psychologický vzorec: zklamané dítě
Když dítě opakovaně zažije zklamání nebo absenci otce (fyzickou i morální), vytvoří si vnitřní obranu: „Žádného otce nepotřebuji.“
V českém kolektivním vědomí se nedůvěra k autoritám stala ochranou.
Mnohdy i ironickým štítem: „Boha si neber, to je věc církve. Politika? Všichni kradou. Táta? Ten je v hospodě.“
3. Kulturní cynismus jako obrana
Češi jsou mistři vtipu, nadhledu, ironie – protože víra bolela.
Cítit naději = riskovat nové zklamání.
Raději tedy: „Já na žádného Boha nevěřím, ale něco tam nahoře asi je.“
4. Návrat přes dítě, ne přes dogma
Možná právě postavy holčičky a studenta přeživšího z letadla ukazují cestu zpět:
Přes nevinnost.
Přes vnitřního syna a vnitřní dceru, kteří volají po Otci, ale nesmí být opět zrazeni.
✨ Shrnutí v jedné větě:
Odmítáme Otce, protože jsme o něj opakovaně přišli. A tak ho raději nemáme, než abychom ho znovu ztratili.