Spánek jako malá smrt – proč je pro načerpání energie nutné ztratit vědomí?

(Článek již vyšel na webu Osud.cz)

Karena Allen

Už jste se někdy zabývali otázkou, proč vlastně my lidé spíme? Kdybychom byli tvorové-stroje, za jaké nás má klasická newtonovská fyzika, nepotřebovali bychom „spánek,“ ale jen plynulý přísun paliva, dokud by poškození našich součástek nepřekročilo hranici opravitelnosti a my bychom už nemohli nadále fungovat jako celek. Lidé však ve skutečnosti nevydrží beze spánku – „palivo“ nám přece nestačí jako jediný zdroj energie, nebo snad ano?

Jsme rození spáči. Novorozenec během prvního týdne po svém příchodu na tuto hmotnou planetu prospí přibližně 20-22 hodin denně. Můžete se sebevíce snažit upoutat jeho pozornost světem hmoty, ale on bude, ač ve fyzickém těle, zaměřen mimo fyzično. Nově příchozí lidská bytost chvilkami vpadne do bdělého světa, překotně se nasytí palivem a informacemi a pak se opět odebere do říše snů. Takové chování je charakteristické pro první tři měsíce lidského života; potřeba spánku začne klesat, až když se jedinec lépe přizpůsobí svému 3D okolí. Proč je spánek tak důležitý? Proč se člověk neobejde bez nutnosti odvrátit svoji pozornost od světa vnímaného svými pěti smysly? Pokud bychom se měli objektivně podívat na spánek a jeho složky – co se vlastně během spánku děje v lidském těle a jaké následky nám přinese jeho nedostatek? Je snadné dojít k hypotéze, že ať už „jdeme“ kamkoli, když se ve svých fyzických tělech uložíme a stáhneme svoji pozornost ze světa vnímaného našimi smysly, musí to být místo, které na určité úrovni upřednostňujeme.

Pojďme se nejprve pustit do otázky, proč je spánek tak důležitý. Když jsem si připravovala podklady pro toto pojednání, položila jsem ji několika lidem a ti se víceméně shodli na tom, že potřebujeme spánek kvůli „odpočinku“ a „osvěžení.“ Jeden vysokoškolský student mi odpověděl: „protože potřebuju energii…“ Takový paradox. Abychom získali energii potřebnou pro bdělý život, musíme ztratit vědomí. Je to prostě paradoxní, protože ačkoli to vypadá, že tělo je v klidovém stavu, jeho vnitřní činnost se zdaleka nezastavila.

Během spánku se lidské tělo a mozek pouštějí do akce: každou noc se náš mozek ladí a dolaďuje, mozkové buňky, které byly celý den aktivní, se opravují. Odstraňují se nežádoucí látky vzniklé aktivitou neuronů a na některých místech rostou buňky nové. Během REM spánku je náš mozek tak činorodý, že se krevní průtok téměř zdvojnásobuje, což znamená, že stále probíhá komunikace mezi naší myslí a srdcem, cévami, orgány, buňkami, kostmi, končetinami – to všechno stále pracuje, je to tak… Jediná část, která se vypíná, je naše myšlenkové centrum, čelní lalok našeho mozku. Čelní laloky jsou sídlem naší osobnosti a místem, které kontroluje naše emoce. Tato část mozku je jediná, která není během spánku aktivní, takže se nabízí otázka, proč osobnostní část našeho fyzična odvrací svou pozornost od těla? A z jakého důvodu je tento proces odpojení naší vědomé mysli z jednoty, kterou za bdělého stavu tvoří s tělem, nutnou podmínkou k doplnění naší energie??

Pokud se naše vědomá mysl dobíjí z jakéhosi jiného zdroje, pak se z hlediska výzkumu zatím jedná o neprobádané území. Co je tímto zdrojem energie? Dokážeme si vůbec představit, jak silný by musel být? Množství času, který denně strávíme spánkem, se u průměrného člověka pohybuje někde mezi 6 a 10 hodinami, což znamená, že 18-20% z každého dne strávíme v bezvědomém stavu. A podle všeho právě tento stav potřebujeme, abychom načerpali novou energii. Díky tomuto prostému tvrzení je pro autorku tohoto článku jednoduché představit si, že zdroj naší lidské energie je ne-fyzický a naše nesmrtelnost tkví ve vědomí, že my lidé potřebujeme spánek, abychom přežili v bdělém světě hmoty. Což možná znamená, že třeba nejsme až tak „lidští,“ jak si myslíme, ale že máme blíž k té ne-fyzické energii, která udržuje naše těla naživu. Lidé se kamsi pravidelně potřebují stáhnout ze stavu bdělého vědomí, aby mohli nadále užívat své extrémně omezené, leč pečlivě vyladěné smysly – aby mohli vnímat hmotný svět. Pokud je toto pravda, a že také je, pak bychom se mohli snadno domnívat, že permanentní ústup vědomí z 3D hmotného světa, který označujeme jako „smrt,“ není nic jiného než jeho plné zaostření na tento ne-fyzický zdroj, z něhož jsme díky spánku čerpali celý život.

A tak by spánek nemusel být jen „sestřenicí smrti,“ jak se říká v anglofonních zemích, ale spíš jeho sestrou. Jistým způsobem každou noc „umíráme,“ když odvracíme své vědomí od našeho světa – světa, který vidíme, cítíme, slyšíme; světa, jehož se můžeme dotknout – abychom doplnili energii. Když se nad tím ale zamyslíme, tak ve kterých částech našeho těla vlastně ta energie skončí? Naše lidská forma žije z jídla, ze sacharidů, bílkovin apod., ale z nějakého důvodu nedokážeme zaměřit svou mysl na tento náš bdělý svět, pokud nedovolíme svému vědomí tento svět jednou za otočení Země kolem své osy na nějakou dobu opustit.

Naše lidská těla jsou nepochybně úžasná zařízení, která nám dokážou přinést spoustu potěšení, ale nemohou to být naše domovy, navzdory tomu, co se obecně předpokládá, a spánek je toho jasným důkazem. Naše těla mají jiný účel – fungují spíš jako dopravní prostředky, které doplňují palivo díky zaměření vědomí jinam než na fyzický svět. A tak je také možné, že smrt znamená konec tohoto dopravního prostředku, a ne řidiče.

Zdroj