„Otec sexuální revoluce“ Alfred Kinsey byl průkopníkem snah o legalizaci pedofilie a financovali ho Rockefellerové
Adam Riva
Alfreda Kinseyho vědecká komunita líčí jako průkopníka, revolucionáře a vizionáře. Na Biography.com se dočtete, že byl novinář, biolog, antropolog, vědec, zoolog a pedagog. Jiné zdroje ho označují za entomologa, sexuologa a zařazují ho i do dalších uznávaných oborů.
Tento muž se však dočkal stejného počtu seriózních titulů jako pozdějších obvinění. Proč byl tak kontroverzním vědcem, kterého za jeho práci jak milovali, tak nenáviděli?
Pedofilie jako „věda“
Navzdory všem vědeckým zásluhám se Kinsey podílel na jednom z nejproslulejších případů organizované pedofilie, jaký kdy spatřil denní světlo. Desítky let totiž rekrutoval z různých vězení pedofily a platil jim, aby obtěžovali své vlastní i cizí děti v rámci tzv. „vědeckého výzkumu“. Výsledky pak shromáždil a prodal v knize, která si v mainstreamu získala mimořádnou popularitu.
Proč tedy Hollywood, univerzitní profesoři a velký díl politického establishmentu ikonizují muže, který napomáhal k pedofilním zločinům? Proč ho Liam Neeson vylíčil v hollywoodském biografickém snímku o jeho životě tak pozitivně? Proč je jeho práce pilířem univerzitní sexuologie? Proč většinu jeho statistických dat dodneška citují profesionálové? Proč se o jeho hrozných zločinech skoro vůbec nemluví?
Kinseyho sexuologický výzkum vzal útokem celé Spojené státy
Z jeho vědeckých prací veřejnost zaujala úplně nejvíc kniha nazvaná Sexual Behavior in the Human Male (Pohlavní chování muže, resp. „lidského samce“), jíž se po jejím vydání v roce 1948 prodalo půl milionu kopií. Kniha nejen že vzbudila v americké veřejnosti zvědavost, ona dočista převálcovala svět a považuje se za prvotní jiskru, která byla časem rozdmýchána v hnutí za sexuální svobodu. Posmrtně je Kinsey už půl století oslavován jako otec sexuální revoluce.
Den poté, co Kinsey 26. srpna 1956 zemřel na zápal plic, vyšel v New York Times článek popisující dopad jeho díla:
„Dr. Kinsey se proslavil jako autor prvního vědeckého průzkumu lidského pohlavního chování. Použil přitom metody Gallupovy ankety – osobních, důvěrných rozhovorů s vybraným vzorkem populace.
Jeho závěry poskytly statistické podklady tomu, co mnozí kliničtí odborníci – a i mnozí laikové – považují za typické sexuální chování moderních Američanů. Strohé písemné popisy takových hluboce soukromých věcí však podráždily miliony čtenářů populárních časopisů.“
Finanční podpora ze strany Rockefellerovy nadace
Článek v NY Times dále líčí finanční roli, kterou Rockefellerova nadace hrála v kontroverzním výzkumu Alfreda Kinseyho. Tento detail by mé čtenáře neměl nijak překvapit.
„V roce 1942 dr. Kinsey s pomocí financí získaných od Rockefellerovy nadace a Národní rady pro vědecký výzkum založil svůj Institut pro výzkum sexu, kde se svými asistenty započal se svým statistickým zkoumáním sexuálního chování mužů a žen ve Spojených státech.
Těchto čtrnáct výzkumníků vedlo rozhovory s celkem 5 300 bílými muži a chlapci a 5 940 ženami a dívkami, přičemž každé interview obsahovalo tři sta extrémně osobních otázek. Vědci dokonce zkoumali sexuální život batolat ve věku dvou let – pokládali otázky jejich matkám.“
Újmy způsobené Kinseyovou prací
Robert H. Knight napsal ve svém článku Jak ublížily výzkumy Alfreda C. Kinseyho ženám a dětem:
„Vzhledem ke svému pohledu na pohlavní zneužívání dětí jako na celkem neškodnou záležitost se Kinsey stal aktivistou zastupujícím pedofily. V roce 1949 například svědčil před podvýborem pro sexuální zločiny kalifornského zákonodárného shromáždění a žádal jej o liberalizaci zákonů upravujících definici a tresty za zločiny sexuálního charakteru. Konkrétně žádal o okamžité podmínečné propuštění osob, které se dopustily obtěžování dětí, a varoval, že společenská ‚hysterie‘ dětem škodí víc než pachatelé sexuálních zločinů.
Kinsey napsal: ‚Těžko lze chápat, proč (s výjimkou kulturního formování okolím) by dítě mělo rozrušit, že se mu někdo dotýká genitálií nebo že vidí genitálie jiných osob, případně proč by je měly zneklidňovat konkrétnější sexuální kontakty.‘
Výzkum Alfreda C. Kinseyho měl silně negativní dopad na americké ženy a děti; oslabil jejich zákonnou ochranu před pohlavním zneužíváním a klamně vylíčil ‚sexuální osvobození‘ jako ryzí dobro navzdory astronomickému nárůstu rozvodů, potratů, případů pohlavně přenosných chorob a fyzického zneužívání žen a dětí.“
Kinsey puntičkářsky katalogizoval jednu každou představitelnou dimenzi analýzy tzv. „dětské sexuality“. To zahrnovalo průměrný věk, kdy dítě prožije první orgasmus, dobu nutnou k dosažení orgasmu, dobu trvání orgasmu, pohlavní záliby kojenců a tak dál.
Dr. Judith Reisman uvedla ve své knize Kinsey: zločiny a důsledky souhrnný počet Kinseyových mladistvých obětí.
„Počet kojenců mužského pohlaví a malých chlapců, kteří podle záznamů podstoupili sexuální stimulaci, činil 317 až 1 739 (podobně testováno bylo sedm dívek). Přesný počet dětských subjektů lze spočítat několika způsoby v závislosti na interpretaci grafů.“
Jiní odhadli, že chlapeckých a dívčích obětí bylo až 2 035.
Systematické zneužívání nezletilých
Dr. Judith Reisman dále popisuje některé z „metod“, které tým Alfreda Kinseyho při zkoumání předpubertální sexuality využíval:
„Kinsey se domníval, že lidské bytosti a jejich reakce lze rozdělovat do kategorií podobně jako žlabatky [druh hmyzu], které předtím sbíral. Tato taxonomická metoda je patrná v tabulce č. 31, uvedené v jeho knize o mužské sexualitě. Tabulka popisuje ‚předpubertální orgastické prožitky‘ a je to z hlediska teorie, struktury a rozdělení do skupin věrná kopie jeho tabulky „Cynips“ (žlabatky). Kinsey v tabulce č. 31 zaznamenává věk chlapců a reakce na stimuly ‚orgasmem‘. Bankcroft tvrdí, že Kinseyho ‚puntičkářsky zpracované‘ tabulky vycházejí z informací od [pedofila] Kinga, který měl podle tvrzení Pomeroye a jiných sexuální vztahy s osmi sty dětmi obou pohlaví.
Kinsey uvedl, že někteří z menších chlapců, kteří přispěli ke studii ‚rovněž popsali svůj orgasmus‘. Z grafů však vyplývá, že ti ‚menší chlapci‘ byli kojenci, kteří neumí mluvit. Kinsey prohlašoval, že ‚orgasmus‘ byl pozorován u pětiměsíčního kojence mužského pohlaví, ačkoli je v tabulce dále zaznamenáno, že se nepodařilo vyvolat jej u kojenců ve věku dva, tři a čtyři měsíce, resp. devět měsíců. Každá věková kategorie zahrnovala děti testované na možnost vyvolání orgasmu; to znamená, že Kinsey potvrdil, že zkušebními subjekty bylo 22 kojenců a batolat do dvou let věku. Podle jeho tvrzení „dosáhlo klimaxu“ 11 z nich, zatímco zbytek ne. Možná to byly některé z malých obětí Rexe Kinga.
Někteří z chlapců byli pozorováni léta. Kinsey píše: ‚V pěti případech malých předpubertálních chlapců probíhala pozorování měsíce či roky, dokud tito jednotlivci nebyli dost staří, aby bylo možné potvrdit, že došlo k pravému orgasmu.‘ Jinými slovy, aspoň na pěti chlapcích se experimentovalo po dobu měsíců či let.“
Agenda za normalizaci pedofilie
Na páté straně vydání odborného periodika Behavior Today z 5. 12. 1988 autor píše:
„Pedofilie… je možná ne tak deviace, jako spíš sexuální orientace.“ University of Massachusetts-Amherst údajně dokonce definuje ve svých antidiskriminačních zásadách pedofily jako „chráněnou menšinu“.
Podle dr. Joan Nelsonové, kterou ve své knize cituje dr. Reismanová, jsou „pedofilové vizionáři, kteří se na sexuálním kontaktu nepodílejí pro své vlastní uspokojení, ale v reakci na pokus dítěte získat praktické znalosti“.
Takoví „vizionáři“, jsou, jak Nelsonová tvrdí, obhájci „dětských práv“. Tato osoba věří, že „problémy typické pro naši dobu mají kořeny v sexuální represi v dětství, která neumožňuje projevy sexuální náklonnosti v libovolném věku“. Dr Nelsonová založila Institut pro výzkum sexuálního chování a incest, který prožívala v dětství, popisuje jako nejšťastnější období svého života.
Na straně 115 Kinseyův tým vychvaluje příznivé účinky sexuálního kontaktu (incestního i jiného) s dětmi: „Některé předpubertální kontakty poskytly dívce citové uspokojení, které ji připravilo na přijetí pozdějších sexuálních aktivit.“
Dokument „Kinsey’s Pedophiles“
Nyní již proslulý dokumetární film Secret History: Kinsey’s Paedophiles (Utajovaná historie: Kinseyvi pedofilové), který měl premiéru 10. srpna 1998, vrhá světlo na způsob uvažování tehdejších i současných zaměstnanců Kinseyova Institutu a na jejich bezostyšnou snahu o normalizaci pedofilie.
Při mých prezentacích týkajících se systémové pedofilie vždy zdůrazňuji, že existují uskupení, která víceméně veřejně kšeftují s dětmi. Předkládám důkazy, že pedofilní agenda tvrdě jde za veřejnou sexualizací dětí a normalizací svých sexuálních zločinů. Tento dokument je přesvědčivý důkaz existence úchylných zvrhlíků, kteří tato „poselství“ hlásají ze svých akademických věží ze slonoviny a šikovně se vyhýbají soudnímu stíhání.
Zhoubný vliv Alfreda Kinseyho a jeho práce je obrovský a tento článek se jen dotknul jeho povrchu. Vždyť o jeho zločinech a jejich dopadu na kulturu a akademickou obec byly napsány celé svazky. Kinseyův výzkum položil základy pro ty příslušníky psychiatrické komunity, kteří trvají na tom, že pedofilie je normální a běžná, jak jsem uvedl ve svých dalších prezentacích [1, 2, 3]. Prozatím se tedy podívejte Kinseyovy pedofily (toto je odkaz na YouTube), pokud na to máte žaludek, a udělejte si názor sami.
