Aktivace vnitřního prostoru

(článek již v minulosti vyšel na webu Osud.cz)

Kolikrát si jen člověk dá nějaké předsevzetí, a nejen na Nový rok. Kuřáci, kteří podesáté (a opět marně) přestávají kouřit, notorické dietářky a lektoři kurzů cizích jazyků, jejichž dospělé žactvo se v průběhu školního roku pozvolna vytrácí, o tom vědí své.

Je velkou hádankou lidské existence, proč se prostě a jednoduše člověk nemůže stát takovým, jakým chce být. Většina z nás má vcelku konkrétní představu o tom, jaké by měli rádi vlastnosti, jaké koníčky, jaké náročné knihy by si přečetli a jak nekonvenčním způsobem by procestovali exotické země. Jak to, že zas a znova skončíme s mizernou náladou před televizí, čteme brak a na dovolenou jedeme jako „koupáci“ s cestovkou?

Povětšině skálu našich plánů prorazí častá krůpěj ve formě takzvané výjimky. Začíná to jediným dortíčkem nebo cigárkem, které si darujeme za kritiku od zlého šéfa nebo za to, že dneska tak moc prší a vůbec je šeredně, a zanedlouho jsme tam, kde jsme byli.

Šéf ani počasí však nemohou za to, že se naše předsevzetí rozplynula. Koneckonců jsou to pouze vnější faktory a jako takové náležejí do „světového vnějšího prostoru“ (Weltaußenraum). Avšak za to, jak takové vnější faktory vnímáme, nese zodpovědnost náš „světový vnitřní prostor“ (Weltinnenraum).

To zvnitřku přichází vztek na studený liják, kvůli kterému máme teď promočené boty a před domem bahno. Může odtud ovšem také přijít radost nad deštěm, který lesy tolik potřebují; můžeme si užívat kapky na tváři a možná si i zazpívat „just walking in the rain…“ Zvnitřku pochází i povědomí o tom, že déšť je výsledkem kondenzačního procesu par a je nezbytný pro růst vegetace. Každopádně dešti je to jedno, ten je, jakožto vnější faktor, svou povahou neutrální.

Mezi lidským vnějším a vnitřním prostorem obvykle vládnou neutěšené vztahy. Počínaje naším blízkým okolím, které nám už tak připravuje náročné zkoušky, konče globální politickou situací, ve vztahu k níž si člověk připadá jako zrnko písku v hurikánu; toto vše umocňováno nikdy nekončící, blikající, hlučnou záplavou informací, která se na nás valí z médií. Internetové blogy, diskusní pořady v rádiu, zadýchané reportáže z „místa činu“, interview s politiky, reality show – vše prokládáno nehoráznou hromadou reklam, kterým je čím dál větší problém se vyhnout… a my jsme tou potopou beznadějně vláčeni bůhví kam. Média nám dělají ještě další „službičku“, totiž předkládají nám obraz ideálního života, ideálních nás a nesmlouvavě nás podle něj poměřují. Je jasné, že málokdo obstojí.

Chceme-li zvednout hlavu nad vodu, nezbývá než se obrátit do svého vnitřního prostoru. Aktivace vnitřního prostoru zní jako termín ze sci-fi filmu, ale v podstatě je to způsob, jak přes vnitřek změnit vnějšek. Rozhraním je zde člověk. Ve vnitřním prostoru se nachází obrovský potenciál: dlí v něm bohatství, jímž si lze usmířit vnější svět.

Někteří lidé si pokládají otázku, proč jsou nuceni stále znovu prožívat určitou situaci. Muž, který sotva opustí jedno pracovní místo kvůli tomu, že ho nadřízený přehlížel a kolektiv na něj koukal svrchu, a už se k němu v nové práci všichni otáčejí zády. Žena, která horko těžko utekla od tyrana, si s hrůzou u svého nového protějšku začíná všímat starých známých varovných signálů. Přitahují si snad oba tyto nepříjemné situace sami? Odpověď zní ano! Již alchymisté to věděli: jak uvnitř, tak venku.

Konceptem vnitřního prostoru se zabývá kouč a spisovatel Mike Kaiser ve své nové knize „Aktivace světového vnitřního prostoru“ (ukázka německy zde). Hovoří v ní o zákonu rezonance – o tom, že vnější prostor je zrcadlem prostoru vnitřního. Změnit existující události ve vnějším prostoru se podobá boji s větrnými mlýny. Až poté, co projde člověk vnitřní transformací a najde si nové výchozí body; až poté, co se změní ono „jak“ – teprve tehdy dojde i ke změně vnějších okolností.

Co se změní, nejsou věci jako takové, ale vědomí a způsob uvažování. A k tomu je zapotřebí zdravý vztah k sobě samým. Kdo sám o sobě pochybuje, tomu nebudou důvěřovat ani ostatní. Kdo si sebe neváží, o toho si budou čistit boty. Podle Mika Kaisera „není zdravé sebevědomí, nesklouzávající k sebelítosti ani k narcismu, žádný dar shůry. To my sami jsme zodpovědní za rovnováhu v našem nitru, za harmonickou souhru našeho hmotného těla i jemnohmotných těl.“

Ke znázornění této rovnováhy Mikovi slouží obraz čtyřstěnu, sestávajícího z rovnostranných trojúhelníků. Každý z nich přitom odpovídá jednomu našemu tělu. Je tu samozřejmě tělo hmotné, fyzické. Pak tělo mentální (mužské), které zastupuje rozum a intelekt, a tělo emocionální (ženské), v němž sídlí city a pocity. A nakonec zde máme energetické tělo, jemuž připadá úloha zásobovat nás energií a informacemi. Až když jsou tyto trojúhelníkové plochy stejně veliké, tzn., všechna čtyři těla jsou v rovnováze, lze je spojit do dokonalého čtyřstěnu. Jeho vnitřek odpovídá našemu pátému tělu, totiž tělu duchovnímu. „Duchovní kompetence,“ jak to označuje Mike Kaiser, pak mohou nerušeně růst – dochází k blahodárné aktivaci vnitřního prostoru.

V praxi představuje udržení rovnováhy jednotlivých těl když ne sisyfovskou práci, tak alespoň neustálou výzvu. Různá cvičení a meditace, jež Mike Kaiser doporučuje, usnadňují zdolávání překážek na cestě k vnitřní vyrovnanosti. Duše pak prochází každodenním „wellness – programem“ a každý den lze spatřit aspoň drobné zlepšení jak vnitřních, tak vnějších podmínek. Pak se, jak zní stará východní moudrost, sama cesta stává cílem.

Zdroj: news age 1/2013, str. 14-16