DMSO si umí poradit s infekčními nemocemi – ničí bakterie, viry i parazity 1.

Midwestern Doctor

DMSO má řadu jedinečných vlastností, díky nimž se neuvěřitelně dobře hodí k léčbě infekčních onemocnění (způsobených bakteriemi, plísněmi, viry a parazity).

Několik příkladů jeho působení:

• Ačkoli není toxický, má antiseptický účinek, který je ničivý pro mikroorganismy, zejména pro ty nejmenší (mykobakterie, bakterie s nedostatečnou buněčnou stěnou a viry). Tato vlastnost se jeví jako nejpřínosnější u oparů, pásového oparu a dalších komplexních onemocnění, u nichž se domnívám, že mají mikrobiologickou složku (např. rakovina a autoimunita).

• Dokáže potlačit rezistenci bakterií vůči antibiotikům. To je zvlášť užitečné u rozsáhlých problematických infekcí, které si postupně vytvořily rezistenci na mnoho stávajících antibiotik (např. tuberkulóza), a u těžkých infekcí, které nereagují na antibiotika (např. takové, které by jinak vyžadovaly amputaci).

• Může dále zvýšit citlivost již tak citlivých mikroorganismů na antimikrobiální látky.

• Může dodávat antimikrobiální látky na místa, která jsou obvykle obtížně přístupná (např. hluboko v kosti), a také přímo do oblastí, které by jinak vyžadovaly systémovou aplikaci léku.

• Dokáže zvýšit prokrvení mnoha částí těla, což je často při léčbě nemocí rozhodující (protože zdravé prokrvení umožňuje buňkám imunitního systému proniknout do nemocných oblastí a uzdravit je). Stejně tak bylo prokázáno, že preventivní přeléčení pomocí DMSO zvyšuje schopnost imunitního systému odolávat následným infekcím.

• Stejně jako DMSO chrání buňky před nejrůznějšími smrtícími stresory, může je chránit i před škodlivými účinky bakteriálních toxinů (např. nejvýznamnější studované použití se týkalo sepse a infekce způsobené bakterií clostridium difficile). Zároveň může DMSO zmírnit toxicitu antimikrobiálních látek užívaných po delší dobu.

Mnohé z těchto vlastností jsou mimořádně neobvyklé a mohou zcela změnit lékařskou praxi. Nyní uvedu většinu údajů, které výše uvedená tvrzení dokládají.

Poznámka: není-li uvedeno jinak, všechna zde uvedená léčiva jsou antibiotika.

Herpetické viry

Vzhledem k tomu, že se mnoho lidí potýká s herpesviry (HSV-1 nebo HSV-2) a pásovým oparem (Herpes Zoster), zejména s bolestí, která následuje po pásovém oparu (označuje se jako postherpetická neuralgie), byl DMSO pro tyto účely podrobně studován. Například, jak jsem uvedl již dříve, v 60. a 70. letech 20. století proběhl krátký boom výzkumu DMSO (mnoho farmaceutických společností si uvědomilo, že DMSO je pro ně pozoruhodný lék, který jim může přinést zisk), jenž byl poté náhle ukončen tím, že FDA zakázala prakticky veškerý výzkum DMSO, aby se nemusela zabývat přílivem žádostí o nové léky (jelikož DMSO se dal použít na všechno možné).

Těsně před tímto zákazem například společnost Merck, která do testování DMSO investovala značné prostředky, rozeslala všem svým výzkumníkům pokyny, v nichž podrobně popsala, co zjistila po zhruba ročním testování u více než 4 000 pacientů:

„Herpes Zoster reagoval na DMSO nejpříznivěji.

Dále bylo opakovaně zjištěno, že DMSO léčí herpes po celém těle (např. na obličeji a genitáliích), pásový opar a postherpetickou neuralgii.“

Poznámka: DMSO se osvědčil také při léčbě aftů.

Samotný DMSO sice pomáhá, ale ještě účinnější je v kombinaci s nějakým antivirotikem, zejména  s 5-jodo-2′-deoxyuridinem (IDU), což je antivirotikum, které špatně proniká do tkání.

Například v roce 1980 vylíčil před Kongresem dr. Scherbel z Clevelandské kliniky (byl to renomovaný dermatolog), jak na DMSO reaguje pásový opar. Podle jeho slov u vysokého procenta pacientů zjistili, že akutní pásový opar reaguje pouze na DMSO, akutní vezikulární léze rychle zasychají a při aplikaci DMSO se nikdy nesetkali s postherpetickou neuralgií (což je hlavní komplikace onemocnění).

Herpes Simplex

Při studii zrealizované v roce 1965 bylo použito 1% IDU v 90% DMSO (a 10% destilované vodě) u 7 pacientů s těžkou kožní infekcí způsobenou virem Herpes simplex. Ve všech případech bylo zaznamenáno výrazné zlepšení, přičemž jediným vedlejším účinkem bylo mírné podráždění kůže roztokem.

Po předběžné studii na morčatech, v níž se při léčbě primární herpetické infekce jevila slibně kombinace 5%, příp. 10% antivirotika idoxuridinu (IDU) se 100% DMSO, proběhla v roce 1966 RCT (randomizovaná kontrolovaná studie) u 21 pacientů s recidivujícím herpesvirem. Bylo zjištěno, že DMSO zkrátil dobu trvání infekce na polovinu, a pokud byl podáván s 5% idoxuridinem, zkrátil ji na třetinu (zatímco samotný idoxuridin neměl žádný efekt).

Tato tabulka porovnává účinnost 5% IDU s DMSO a samotného DMSO. Zleva doprava vždy případové číslo, zastavení rozvoje léze (přítomna pouze suchá krusta), úplné vyléčení, průměrná doba hojení bez léčby:

Kromě toho nedošlo během 6 měsíců k žádné recidivě ve skupině s DMSO + IDU (očekávalo se v průměru 1,7 recidivy) a ve skupině 11 osob pouze s DMSO se vyskytly pouze 4 recidivy.

•Studie z roku 1967 ukázala, že DMSO plus 5-IDU je účinnější při léčbě časných závažných lézí herpes simplex než samotný DMSO.

V roce 1972 jeden lékař oznámil úspěch při použití 100% DMSO a 5% IDU k léčbě těžkého herpes simplex u 5 pacientů.

Studie z roku 1983 odhalila, že DMSO účinně vnáší aciklovir (ACV) do kůže, způsobuje mírné snížení výskytu herpetických lézí a v kombinaci s aciklovirem dramaticky snižuje jejich výskyt. Z této tabulky vyplývá, že ze všech použitých prostředků a jejich kombinací (v prvním řádku je počet oparových lézí u kontrolních osob, které nebyly léčeny ničím) vychází kombinace acikloviru a DMSO nejlépe:

V kontrolované randomizované studii z roku 1990 bylo 301 imunokompetentním pacientkám s recidivou genitálního oparu podáno 80 % DMSO ve směsi s 15 % IDU, což zkrátilo průměrnou dobu trvání bolesti o 1,3 dne a dobu hojení do sloupnutí strupu o 1,7 dne.

Studie na buňkách, provedená roku 2002, ukázala, že 0,65% DMSO snižuje replikaci herpetického viru o 50 % (zatímco 1% ji většinou zastaví), a to způsobem, z nějž vyplývá, že dochází k inhibici více bodů virové replikace, což naznačuje, že tento inhibiční účinek je synergický a že může ovlivňovat jak časná, tak pozdní stadia infekce. Konkrétně DMSO snižuje schopnost viru infikovat buňky, výrazně inhibuje replikaci virové DNA a blokuje transkripci mnoha genů HSV-1.

Poznámka: DMSO sice nebyl studován u lidské virové encefalitidy (např. způsobené herpesvirem), ale byl vyzkoušen při léčbě koňského herpesviru-1.

Pásový opar a postherpetická neuralgie (PHN)

V roce 1967 jeden německý výzkumník informoval, že léčba pomocí DMSO přinesla obecně dobré výsledky u 10 z 11 případů pásového oparu.

Jedné větší studie z roku 1967 se zúčastnilo celkem 4180 pacientů, z nich několik i s pásovým oparem. Ti na DMSO reagovali pozitivně.

Dvě kontrolované randomizované studie z roku 1970 popisovaly léčbu pomocí 5% a 40% IDU v DMSO. Léčivá směs se opakovaně nanášela po čtyři dny. Příznivé účinky se dostavily v obou případech, zejména útlum bolesti (to je ostatně doména DMSO), nicméně u koncentrovanějšího IDU se také podstatně dříve začaly hojit puchýřky. Celkově byli pacienti spokojení, neboť jim toto notoricky bolestivé onemocnění způsobovalo bolest v průměru jen první dva dny. IDU bez DMSO pacientům nepřinesl žádný prospěch.

V roce 1971 zrealizoval průkopník integrativní medicíny dr. William Campbell Douglass jednu nepublikovanou studii (popsána je v této knize) která ukázala, že pásový opar je vysoce citlivý na DMSO (73,3 % pacientů reagovalo na léčbu dobře a 13,3 % víceméně příznivě ) a že čím dříve se DMSO použije, tím lepší bude odpověď.    

Poznámka: existují i jiné metody použití DMSO k léčbě oparů, které mohou vyvolat ještě rychlejší odezvu.

Odkazy na další studie, při nichž byla na pásový opar opakovaně aplikována směs IDU v koncentraci (5 % – 40 %) a 100% DMSO (přinejmenším v jedné studii se směs nanášela každé 4 hodiny) jsou zde, zde, zde a zde. Ve všech byl zaznamenán mírnější průběh, slabší bolest a podstatně nižší výskyt postherpetické bolesti.

Poznámka: Stanley Jacob pomocí DMSO vyléčil postherpetickou neuralgii, která pacienta trápila více než dva roky.

Kombinované studie

V rámci studie z roku 1969 dostalo DMSO 37 pacientů s vyrážkou po očkování proti neštovicím, s infekcí způsobenou virem herpes simplex, s pásovým oparem a s planými neštovicemi, přičemž u všech pacientů došlo k vyléčení přibližně za třetinu obvyklé doby. Novější případy se hojily rychle, zatímco starší případy herpes simplex se hojily déle a měly tendenci se vracet (ačkoli pokud byla recidiva rychle léčena, rapidně se vyhojila a v budoucnu se již neopakovala). U pacientů s pásovým oparem se někdy vyskytla postherpetická neuralgie, ale byla kratší než obvykle (z 11 pacientů ji jeden měl 3 týdny, jeden 7 týdnů a jeden 6 měsíců).

Studie z roku 1975 informovala o 152 patientech se širokou škálou kožních onemocnění, kteří si na kůži aplikovali sprej s DMSO (bez vedlejších účinků krom dočasné intenzivní bolesti u dvou příjemců). Z těchto pacientů mělo:

•sedm pásový opar, u nějž se ve všech případech dostavilo dramatické zlepšení do 48 hodin  —často úplně zmizel.
•opar způsobený virem Herpes simplex (4 na penisu, 4 na rtech, 2 na tváři)— i zde se ve všech případech dostavilo dramatické zlepšení až vymizení do 48 hodin. Stav před aplikací DMSO a po ní:

Studie, v nichž DMSO sloužil jako nosná látka pro IDU a aciklovir

V přehledu z roku 1977 bylo zjištěno, že přidání IDU k DMSO nezpůsobuje žádnou další toxicitu nebo nežádoucí účinky ve srovnání se samotným DMSO.

Studie z roku 1986 odhalila, že DMSO dramaticky zvyšuje pronikání acikloviru a IDU do kůže (v tabulce je popsáno, jak DMSO pronikal do kůže morčat a do lidské kůže v porovnání s dalšími nosiči):

V roce 1988 výzkumníci dospěli k závěru, že maximální přínos IDU smíchaného s DMSO nastává při 20% koncentraci IDU.

DMSO a bakteriální infekce

DMSO disponuje šesti vlastnostmi, jež mu propůjčují užitečnost při léčbě bakteriálních infekcí.

Zaprvé, z dostupných dat vyplývá, že DMSO zvyšuje propustnost bakteriální buněčné membrány a současně ji poškozuje. Kromě toho, že přímo likviduje bakterie, snižuje také jejich schopnost bránit průniku antibiotik. Existující údaje ukazují, že DMSO má mnohem větší schopnost zvyšovat účinnost antibiotik, která se zaměřují na struktury uvnitř bakterií, než antibiotik, která se zaměřují pouze na jejich buněčnou stěnu (např. penicilin).
Poznámka: tato vlastnost je důležitá zejména u tuberkulózy, protože Kochův bacil má silnou vnější bariéru, jež brání průniku antibiotik.

Zadruhé, zvýšením propustnosti membrán může DMSO také zvýšit náchylnost bakterií k přijímání nukleových kyselin smrtících bakteriofágů (virů, které zabíjejí bakterie a které byly mimo Ameriku extenzivně zkoumány díky své účinnosti při léčbě široké škály bakteriálních infekcí).

Zatřetí, DMSO může často bakterie prostě rozložit a způsobit únik jejich obsahu.

Začtvrté, DMSO může narušit normální fungování bakterií. Jedna studie z roku 1977 například zjistila, že DMSO narušuje produkci membránových proteinů, které E. coli (a další bakterie) potřebují ke svému metabolismu.

Zapáté, jak jsme si vylíčili v jednom z předchozích článků, DMSO výrazně zlepšuje cirkulaci (zhoršené prokrvení zhusta vede k chronickým infekcím).

Zašesté, stejným způsobem, jakým DMSO dokáže chránit buňky před různými smrtícími stresory (o nichž je řeč zde), rovněž účinně zmírňuje škodlivé účinky mnoha bakteriálních toxinů.

Ačkoli zazněly obavy, že DMSO svými protizánětlivými vlastnostmi potlačuje imunitní systém, není to tak. Například jedna studie na myších z roku 1984 ukázala, že podání DMSO před injekcí E. coli nebo L. monocytogenes nepotlačilo imunitní reakci na tyto bakterie, nezvýšilo jejich smrtící účinky ani nezhoršilo vylučování infekce z těla, čímž byly vyloučeny obavy, že DMSO tlumí potřebnou imunitní reakci.

V některých případech se naopak prokázalo, že DMSO imunitní odpověď zvyšuje. Například:

•Imunitní buňky za účelem eliminace invazních patogenů někdy využívají „oxidační náraz“, tzn. nárazovou tvorbu velkého množství vysoce reaktivních oxidantů, jako je peroxynitrit. Na rozdíl od mnoha jiných patogenů DMSO zesiluje baktericidní vlastnosti tohoto nárazu.

•V roce 1966 dostaly myši perorálně DMSO a osm dní poté byly nakaženy tyfem. Ty, které předtím obdržely DMSO, byly vůči infekci odolnější.

Běžní mikrobi

DMSO byl rozsáhle testován proti běžným infekčním bakteriím (např. stafylokokům, streptokokům, E. coli, pseudomonádám), a to jak samostatně, tak v kombinaci s antibiotiky (např. v článku z roku 1986 se hovořilo o možnostech kombinace DMSO s antibiotickou léčbou).

Výzkum vypadal takto:

V roce 1964 Stanley Jacob uvedl, že 20% DMSO má bakteriostatický účinek (inhibiční aktivita, která nezabíjí bakterie) na kultury E. coli, Staphylococcus aureus a Pseudomonas a že 1% DMSO zvyšuje citlivost rezistentní tuberkulózy na antibiotika.

Studie z roku 1965 odhalila, že minimální inhibiční koncentrace DMSO (MIC, běžný způsob hodnocení účinnosti antibiotik) je 50 % pro zlatého stafylokoka a 30-40 % pro Staphylococcus epidermidis, β-hemolytické streptokoky, Corynebacterium acnes, jiné druhy Corynebacteria (běžně se vyskytují na kůži), Alcaligenes faecalis, E. coli a bakterie Proteus a že aplikace 90 % DMSO do podpaží třikrát denně po dobu tří dnů eliminovala 90 % bakterií. Kromě toho byl DMSO ve 20% koncentraci bakteriostatický; k usmrcení těchto bakterií byla nutná hodina působení 60-75 % DMSO – to vše vedlo výzkumníky k závěru, že DMSO je nízkoúčinné antibiotikum.

Studie z roku 1966 odhalila, že 5% DMSO zvyšoval citlivost bakterií na antibiotika, a to jak u kmenů citlivých na antibiotika, tak u mnoha rezistentních kmenů. Například všechny čtyři kmeny pseudomonád rezistentních na kolistin se staly citlivými (zatímco rezistentní E. coli se na penicilin citlivými nestaly). Vedle toho DMSO sám o sobě inhiboval růst bakterií.

V roce 1966 zjistil jiný výzkumník, že MIC pro DMSO při použití na zlatého stafylokoka je 30 %.

A ve studii z roku 1967 byl zkoumán inhibiční účinek DMSO na různé mikroorganismy a zjistilo se, že při dostatečných koncentracích dochází k rozpuštění těchto organismů, z nichž se pak stává sediment. Výsledky shrnuje následující tabulka, která uvádí, kolik milionů příslušných organismů ve vzorku zbylo po aplikaci dané koncentrace DMSO (první sloupec je kontrolní, bez DMSO).

Poznámka: testováno bylo i několik dalších organismů. Pro každý z nich byla bakteriostatická koncentrace DMSO: Aerobacter cloacae (20-30 %), Proteus vulgaris (20-30 %), Salmonella schottmulleri (10-30 %), Streptococcus pneumoniae (4-5 %). Vzhledem k tomu, že Strep. pneumoniae se podílí na řadě těžkých infekcí, je jeho vysoká citlivost k DMSO (která byla pozorována u 4%, ale ne u 1% DMSO) určitým příslibem, co se týče léčby těchto onemocnění.

Podle studie z roku 1967, zaměřené na fungicidní a antibakteriální vlastnosti DMSO, po dosažení 70% koncentrace prudce roste jeho účinnost.

Studie z roku 1969 ukázala, že 75% DMSO bakterie zabíjí (jejich vnitřní obsah se vylije ven, jak ilustruje následující obrázek), zatímco k zastavení růstu bakterií stačí 15% koncentrace.

 

•V roce 1972 proběhla studie věnovaná možnosti léčby dětí se stafylokokovými infekcemi pomocí DMSO, totéž studie z roku 1973.

•Studie z roku 1975  uvádí, že DMSO dramaticky snížil minimální inhibiční koncentraci streptomycinu u rezistentní E. coli, a to z více než 5000 µg/ml na pouhých 7,5 µg/ml. Výzkumníci dospěli k závěru, že tento účinek byl s největší pravděpodobností způsoben tím, že DMSO zvýšil propustnost bakteriálních membrán pro antibiotikum.

•Studie z roku 1989 odhalila, že DMSO zvyšuje účinnost jodopironu při likvidaci pseudomonádových bakterií (prokázáno pozorováním těchto bakterií pod elektronovým mikroskopem), což vedlo výzkumníky k návrhu použít DMSO k léčbě pacientů s popáleninami.
Poznámka: elektronový mikroskop byl k vyhodnocení účinků DMSO na bakterie, konkrétně na zlatého stafylokoka, použit i v této studii z roku 1986.

•Když byla v jedné studii z roku 2005 použita antimikrobiální fotodynamická terapie (PDT) k léčbě myší s popáleninami třetího stupně jeden den po jejich infikování zlatým stafylokokem, přidáním DMSO k PDT bylo zlikvidováno 98 % bakterií, zatímco bez DMSO došlo pouze k marginálnímu snížení počtu bakterií v závislosti na dávce.

•Studie z roku 2012 odhalila, že když se DMSO smísí s antiseptickým alkoholem (isopropanolem), vzroste účinnost tohoto alkoholu při prevenci mikrobiálního růstu běžných mikrobů 10-100krát (a v některých případech byl ještě účinnější). Bylo také zjištěno, že inhibiční účinek DMSO se rychle zvyšuje s rostoucí koncentrací DMSO (přičemž 10 % DMSO stačí k tomu, aby isopropanol inhiboval veškerý bakteriální růst).

•Studie z roku 2018 posuzovala účinky DMSO na různé bakteriální kmeny a potvrdila, že DMSO vykazuje různě výraznou antibakteriální aktivitu.

•Ve studii z roku 2024  0,4% DMSO bránil růstu zlatého stafylokoka, 0,3% DMSO inhiboval růst E. coli a 0,2% DMSO inhiboval růst Candidy albicans.

-pokračování-