Jirkovou optikou (293. – 2. Zoufalé hledání lásky)
Jenže je to jinak. Jsme dětmi. Dětmi, které nedostaly lásku, když byly malé. Ne tak, jak potřebovaly. Ano, dostaly relativně vše ostatní. Jídlo a pití, teplé oblečení, a boty, o kterých se třeba našim tatínkům klapajících do 6 km vzdálené školy bosi, nebo v zimě ve dřevákách, ještě ani nesnilo. Dostaly vzdělání a relativně slušné vychování. Ale.. vlivem toho, že naši rodiče věnovali velkou porci energie budování socialismu, což bylo ještě pořád fajn, protože byli ve čtyři doma, a později budování kapitalismu a firem a firmiček, což bylo horší, protože byli doma, když to dobře šlo, v devět večer, tak jsme jako děti, a naše děti a nejspíš ještě jejich děti, nedostali lásku. Tu lásku, kterou bychom pak mohli nabídnout na partnerském trhu do obrovské výměny. Kde brát a nekrást? A tak každý vstoupil na trh, na tu obrovskou burzu lásky a partnerských vztahů, hlavně proto, aby si vzal, aby si odnesl. Je to stejné, jako morálka burziánů. Nic nedat, jen si co nejvíc brát…
Neděláme to – většina z nás – schválně. Traumata v nás žijí sama vlastním životem, zapouzdřené uvnitř našich buněk, vstupující do naší DNA, kdy již dávno o nich vědomě nevíme nic.
A tak teprve utrpením se učíme, že vztahy nejsou jen tak. Že vztahy mají své zákonitosti, že se do nich promítají naše bolesti, že se musí udržovat, že v nich musíme komunikovat. Že tu nejsou navždy, a že mohou skončit stejně rychle, jako začaly… Teprve časem při velkém štěstí máme možnost zahlédnout sami sebe a své vlastní chyby. Chyby, které již nejdou spravit, leda v tom příštím vztahu. Pokud máme štěstí, píli, snahu.
Aby se nám to vrylo, musíme těch vztahů projít několik. Tři, pět, deset, třicet. Každý začíná tak jinak, a říkáme si to je on. A všechny končí tak stejně a říkáme si už zase. A říkáme si už nikdy.. a pak zase úlet a výtah vzhůru, a pak zase pád a říkáme si už nikdy..
V momentě, kdy je nám třeba partner tzv. nevěrný, což si zpravidla, jak jsme si řekli v prvním díle, dvojice nejspíš neoslaví společně krátce poté, co to nastalo, ale zjistí se to nějak pozvolna, často za použití nefér prostředků projetí si mobilu, či skypu našeho partnera, tajně. Tajnost za tajnost. Nevěra je pro řadu lidí zločin, a tak partnerská policie, někdy muži mezi sebou v hospodě takové policii říkají stíhačka, má tedy právo i nezákonnými odposlechy zjišťovat a vyhodnocovat o něm cokoliv. V momentě, kdy zjistíme nevěru, neříkáme si to je dobře, že si můj přítel, přítelkyně, užili. V našem podvědomí začnou bít naplno zvony a jde nám o život.. stáváme se dítětem, které ztrácí to nejbližší. Ztrácíme svého blízkého, a s ním i i torzo lásky, které jsme měli. Iluzi lásky. Vidinu lásky. Která se, podel lidské definice nevěry, nakonec nenaplnila.
Lidé jsou polygamní tvorové. Evoluce je donutila žít ve smečkách, ve svém kmenu. Tak, jak žijí dosud ještě některé kmeny v divočině. Samozřejmě, není v zájmu kmenu, aby ženy měly děti se slabochy a nemocnými. A tak hlavní sexuální zátěž leží na těch zdatných, silných a sebevědomých. Ti si volí, ti si mění.. a ostatní berou to, co zbyde. Kdo dnes například vůbec tuší o tom, jak i naši slovanští předci vzali zjara ty nejsilnější muže, alfa samce, kteří připravili v salaši za vesnicí o panenství připravené děvčice? Vždyť všechny ty jarní rituály a zasazené proutky a májky jsou toho připomínkou.
Jenže přišla další evoluce, potažmo spíš církev, a donutila lidi pak kvůli majetku a dětem žít ve dvojicích. Ta z mnoha důvodů nejméně výhodná varianta vůbec, na kterou lidstvo dojíždí o mnoho set později, teprve až ve chvíli, kdy přestává mít potomky.
Lidé se domnívají, že našli ve své „druhé půlce“ onu bájnou druhou půlku. Která je podrží, která doplní, která do nich zapadá a oni do ní. Jistě jsou i takové páry. Ale je jich mizivé minimum. Tak mizivé, že to nelze brát jako významné a už vůbec ne určující. Naopak, určující lze brát reversně spíše to, že v tom všichni ostatní plavou. Plaveme. Ti, co mají vztah, se kvůli němu trápí, protože nefunguje, ti, co vztah nemají, by rádi měli aspoň nějaký vztah, i kdyby nefungoval.. a takhle tady žijeme.
Jenže vztahy máme, abychom duchovně rostli. Abychom se vyvíjeli. A protože jsme se začali mohutně vyvíjet, máme vztahů mnohem více, než naše babička. Někteří se vyvíjejí tak mohutně, že jsou dokonce nuceni nasadit nejvyšší laťku. Vztahy paralelní. Jsou to ony dvě třetiny mužů a třetina žen.
Ze strachu, že budou odhaleni, se snaží vše utajit. Konspirují, maskují, vymýšlejí si, vytáčejí se a lžou. Už z toho všeho lze celkem snadno usoudit, že ať už je záměr jakýkoli, s láskou nemůže mít moc společného. A právě zde tkví největší past. Ve studu, že nám to doma prostě z nějakého důvodu nestačí.
Že je na nás naše sekretářka vždy upravená, usměvavá, pozorná, že nám nosí dárky, že se na ni lze spolehnout. Což možná naše žena taky, i když už má po zprávách smytý make-up, ale s tou jsme díky této kapitální době dvě hodiny denně, zatímco se sekretářkou hodin deset, až dvanáct.
Svět spěje k mohutné změně. Otázkou je, k jaké. Část lidí se prostě rozhodla na trvalé partnerství rezignovat, a těžko říct, zda díky neúspěšným pokusům, bolesti, nebo prostě díky tomu, že nemohla najít toho, koho hledali, zařadila se do kultury tzv. singles. I když je to zřejmě přechodová fáze k něčemu dalšímu.
Rodina je základ státu, říkalo se. Možná proto nám chce Nový světový pořádek rozbít rodinu, aby už nebyly žádné národní státy. Ale co když si tu rodinu rozbíjíme sami? Co když je dál neudržitelná? Rodina, jako obrovský jin, jako rodinný krb, který musí nejméně jedna až dvě ženy (myšleno partnerka, a ještě jedna žena, o generaci starší) udržovat. Jenže západní ženy si zvolily emancipaci. Zvolily si zaměstnání, pak honem nakoupit, vyzvednout děti, povozit po kroužkách, pak uvařit, uklidit.. a pak.. v lepším případě antidepresiva, v horším případě hospitalizace, rakovina, smrt.
Jsou to právě tyhle parametry, ve kterých nás válcuje civilizace africká, arabská, asijská. Zničili jsme svoje rodiny, zničili jsme svoje vlastní ženy.
(pokračování)
