Má nová kniha: ALPHA OMEGA: SOPHIA (3/10)
píše jiří maria mašek
Kapitola 1.6 PROFESOR OD ANNY
Sofie jemně odtáhla Annu, když cítila, že se její dech začíná zklidňovat. „Anno,“ oslovila ji měkce, „Ani, chcete mi říct, kdy ty sny začaly? Co se tehdy dělo?“
Anna zůstala chvíli zticha. Její oči těkaly po místnosti, jako by hledala odvahu vyřknout něco, co dlouho držela skryté. Nakonec se zhluboka nadechla a oparně začala odvíjet ta temná oblaka svého mladého života: „Začalo to na gymnáziu,“ řekla tiše. „Bylo mi sedmnáct.“ Odmlčela se, její prsty nervózně kroutily lem šátku, který jí Sofie položila na ramena.
Sofie neodpovídala, jen na ni klidně hleděla. Snažila se tvářit se, co nejvstřícněji to šlo.
„Měla jsem… vztah se svým profesorem,“ pokračovala Anna. Její hlas se zlomil, ale pokračovala. „Nejdřív to bylo krásné. Chovala jsem se jako zamilovaná holka, zahrnoval mne pozorností, chválil mne, myslela jsem, že mě má skutečně rád. Ale pak…“
Zhluboka polkla, její ruce se začaly třást. „Pak to změnil. Začal mě nutit… přemlouval mě… jeli jsme spolu na víkend do Krkonoš, a tam mi vzal.. vzal mi…“ Její hlas se ztratil v tichu. „Vzdala jsem to. Cítila jsem se jako… jako by mi všechno vzal. Jako by pro něj bylo důležité to všechno, jen ne já. Zůstala jsem špinavá a prázdná. Nevím, zda mi rozumíte.. “
Sofie k ní natáhla ruku, ale Anna pokračovala, jako by už nemohla přestat. „Někdo nás ale udal. Nevím, jestli někdo z kamarádek. Přišlo vyšetřování. Všichni o tom věděli, dívali se na mě, jako bych byla jen já ta špatná, svedla ho. A on přitom…“ Zavřela oči, aby zadržela další slzy v návalu nespravedlnosti. „Trestně ho stíhali. Nevím, co s ním bylo dál, ale já… já jsem se již nikdy necítila jako předtím.“
Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen tlumenými zvuky pulzujícího centra města za okny.
„A od té doby… ty sny?“ zeptala se Sofie jemně.
Anna přikývla. „Vždycky mě pronásledují. Hlasy, které říkají, že jsem se měla bránit, že jsem měla utéct. Ale i hlasy, které zní jako jeho… pořád mě kontrolují.“
Sofie si opřela lokty o kolena a sklonila se blíž. „Anno, není to vaše vina. A spolu najdeme způsob, jak těm hlasům porozumět – a jak je ukončit, umlčet.“
Anna si setřela poslední slzu. „Myslíte?“ zeptala se skoro neslyšně.
„Vím to,“ odpověděla Sofie klidně, ale pevně. „Protože jste dnes udělala první krok. Již jste vykročila. Cesta začala, a každá cesta přece někam vede. Nebo ne?“
Anna se poprvé usmála. I tak mladá věděla, že každá cesta přece někam vede.
A v ten okamžik se za oknem rozezněl zvon z nedalekého kostela. Sofie ho slyšela často, ale dnes zněl jinak – jako by s každým úderem říkal, že začíná něco nového.
Ještě chvíly seděly, pily čaj a spíš mlčely. Pak se Sofie omluvila, že bude zase připravena na další schůzce, příští týden, a že je toho dnes hodně i na ni, a Anna už dnes stejně asi přes emoce nemůže. Je prázdná i plná.
„Hodně se uzemněte, kupte si ještě tady u metra ovoce, švestky, hrušky, jo?“ prosila klientku.
V místnosti se mísil pach stresového potu Aničky, ženských hormonů, i parfémů jich obou. Co by asi udělal náhodně příchozí muž? Vrhnul by se na Sofii, nebo by se poblil? Tou myšlenkou pobavila sebe samu. Ale jako by v místnosti náhle nebyl kyslík.
Když odešla, otevřela tedy okno a šla si hned umýt ruce. Měla takový svůj rituál. Ponořila své jemné ruce, které už na to čekaly, do ledové vody, pouštěla po ní energii klientů a děkovala Bohu, za to, že se směli dnes setkat, a že tady mohla pro ně být.
Podívala se letmo do zrcadla u umyvadla a.. Občas, když se vidí v zrcadle, má pocit, že je to na ní vlastně hodně vidět.
„Jsi hubená jak lund,“ říkávala ji vždy třeboňská babička. Dodnes neví, co je to vlastně ten lund. Ale asi bude opravdu hodně hodně hubený. Nebo hubená.
Sofie v sobě Francouzku tedy rozhodně nezapře! Ani v jídle, ani v oblékání. Obléká se skvěle, utrácí za šaty a oblečení hodně peněz, hodně výrazně se i maluje. Vnitřně ji baví, a naplňuje, jak na ni obvykle šedo-černí temní Pražané v dopravních prostředcích fascinovaně hledí. Vypadám snad jako nějaká filmová hvězda, nebo že jsem přišla z budoucnosti, ptá se sebe sama v takových případech. „Quelle blague!“ Fakt vtipný.
Jenže, jak moc je na ní, možná pro ty pečlivé pozorovatele, opravdu vidět to, že je sama rozpadlá už skoro 20 let? Že je v tom velkém světě sama? Tolik sama!
Pomáhá druhým, protože nemohla jinak. A pomáhá druhým, aby pomohla, našla a podpořila sebe. To zjišťuje až teď, po těch letech. Po třicítce to začalo pomalu přicházet. A chce taky hledat a najít pravdu! Pravda přece existuje. Svět se pořád nemůže zmítat v takovém chaosu! To neustálé hledání ji vlastně neustále pohánělo. Řád povstává nad chaosem. Najít pravdu. Pravdu o sobě, o světě, ve kterém žijeme, i o té prazvláštní nehodě svých rodičů.
Sofia se cítila na světě zvláštně sama od malička. Ve školce i ve škole si nejvíc rozuměla s dospělými. Jako by jí někdo chyběl. Její krajané, její planeta, řekla by asi. A samota tížila o to více, že přišla o své blízké duše.
Ale, věřila si. To zase ano. Věřila si vždy. Že to zvládne. A že jí Bůh, v kterého hluboce věřila, nějak pomůže. Vždy to přece nakonec tak bylo. Akorát dvakrát ji Bůh zklamal a zarmoutil. Ale to už je dávno.. Dvě devítky let. I když, zase tolik živé, v tyto dny. A bolavé…
Kapitola druhá
Kapitola 2.1 PROFESOR OD SOFIE, O DEN DŘÍVE
Profesor Jiří Novotný je specialista na filozofii vědy, etiku a technologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vcelku se však udržuje i ve své blížící se šedesátce v kondici, hraje tenis a každé pondělí odpoledne si chodí zahrát fotbal do tělocvičny T.J. Sokol Praha Královské Vinohrady. Studentky to kvitují velmi, on také kvituje, jak se s ním snaží flirtovat, a jemu se také žije s vysportovanými svaly a deseti kilogramy méně, než dřív míval, výrazně lehčeji.
Během těchto podvečerů je v kontaktu s různorodou skupinou stálých spoluhráčů, znají se již dlouhé roky. Tu a tam někdo někoho nového přivede, ale vždy jen někoho, aby do stálého kolektivu zapadl. Tyto zápasy poskytují profesorovi nejen fyzickou aktivitu, ale právě také příležitost k neformálním rozhovorům a výměně informací mimo akademické prostředí. Ví dobře, že je mezi nimi i několik policistů, respektive pracovníků Ochranné služby a také z Bezpečnostní informační služby (BIS).
Jiří Novotný si pomalu zavazoval tkaničky na svých již mírně opotřebovaných sálových teniskách. Prostor tělocvičny T.J. Sokol Praha Královské Vinohrady byl pro něj vždy místem úniku. S každým výkopem míče se na chvíli dokázal odprostit od těžkých témat filozofie, etiky a technologií, která ho denně zaměstnávala. Ale svoji práci měl rád, byl rád, že nemusel dělat třeba to, co dělají někteří jeho spoluhráči.
„Hej, profesore! Jste připraven, nebo zase zůstáváte v knihách a hlavou v oblacích?“ ozval se vtipkující hlas z rohu. Část sportsmenů se zasmála. Byl to Petr, pracovník BIS, o němž se Jiří dozvěděl teprve před několika měsíci, že se mimo fotbal věnuje sledování „citlivých“ osob. Ostatní fotbalisté profesorovi většinou vykali, na výraz úcty k profesi i věku, on jim tykal, jak byl – trošku nezvykle – zvyklý říkat i studentům na fakultě. Vytvářel tak pocit větší propojenosti, takřka rodiny.
„Tentokrát vás, pánové, vyškolím,“ odpověděl Jiří s úsměvem, ačkoliv cítil, že dnešní hra bude jiná. Petr už před zápasem vypadal napjatě, něco v jeho postoji naznačovalo, že potřebuje mluvit.
Po hodině intenzivního fotbalu, kdy se míč odrážel od stěn a vzduchem létaly jak nadávky, tak smích, se ostatní pozvolna trousili do sprch, nebo rovnou ven, ale Jiří a Petr zůstali sedět na lavičce. Taková náhoda.
„Profesore,“ začal Petr tiše, utíraje si spocený obličej ručníkem. „Potřebuju s váma mluvit. Má to spojitost se Sofií.“
Jiří ztuhl. Sofii Duval znal jako dceru svého dávného přítele, člověka, který zasvětil život výzkumu volné energie. Když se přestěhovala do Prahy, bylo jí méně než dvacet. Hodně jí pomáhal vše zařizovat, byla to skoro jako jeho adoptivní dcera. „Co je s ní?“ zeptal se opatrně, i když už tušil, že odpověď se mu nebude líbit. Jak se dostane člověk do spárů těhle.. státních složek, co si myslí, že mohou šťourat všude a všem, nevěští to zpravidla vůbec nic dobrého.
Petr se rozhlédl, jako by chtěl ověřit, že jsou skutečně sami. „Je to zvláštní. Máme nařízeno na ni dohlížet. Pokyn přišel z Francie, z nejvyšších míst. Hned jsem si na vás vzpomněl! Ale já v tom vidím něco, co smrdí. Víte, jak to chodí. Něco tají, neřeknou nic. I já nemůžu říci vše, ale..“
Jiří ani nedutal, nechávaje Petra pokračovat.
„Vím, že jste ji znal. Že jste znal její rodiče. Tak jsem si říkal, že byste mohl vědět, proč jsou najednou tak důležití. Protože já už mám těch příkazů po krk. Systém, který sleduje vlastní nevinný šikovný lidi, vždyť to je šílený.“
„A co s tím máš společného ty?“ zeptal se Jiří.
Petr pokrčil rameny, ale jeho oči prozrazovaly rozhořčení. „Jedno vím jistě. To, co chtějí zjistit o Sofii, není jen o ní. Je to větší. A já mám příští týden letět do Paříže na schůzku kvůli tomuhle případu. Nevím ale, jestli se toho případu nemám vzdát. Kvůli vám. Prostě říct, že se znám s vámi.“
Jiří věděl, že tahle konverzace může být nebezpečná pro oba. Ale něco v něm – možná odkaz jeho zesnulého přítele – mu říkalo, že nemůže zůstat stranou. „No, to je ale na tobě. V každém případě buď opatrný, Petře,“ řekl tiše. „A až se vrátíš z Paříže, dej mi vědět.“
Petr přikývl. „Dám. Jdu do toho! Ale jedno vám řeknu, profesore. Sofie je klíč k něčemu, co my dole, ani v Praze, možná ani dole v Paříži, nemáme tušení, co je.“
„Je to opravdu zvláštní. Ale děkuju za tvou důvěru, jdeš s kůži na trh,“ řekl až otcovsky Jiří.
„Jo, mám tohoto kapitalismu s nelidskou tváří už docela dost. Něco dělat musíme, ale.. .“
Větu už nedokončil, oba se cítili. Nemělo cenu říkat nic dalšího.
Za okny se pomalu snášel soumrak, zatímco Jiří šel zhasnout v sále a přemítal, co všechno se možná právě teď začíná rozplétat. A jak moc je Sofia v nebezpečí.
Kapitola 2.2 – Sledují tě, Sofinko!
Profesor Novotný seděl v křesle svého bytu, na stolku vedle něj ležela sklenice s minerálkou a staré hodiny na zdi tikaly pravidelným rytmem. Myšlenky na Petra a jeho slova mu nedaly spát. Proč zrovna Sofie? Proč teď?
Kolem jedenácté večer vzal do ruky telefon. Párkrát si ještě promnul čelo. Vždycky ho tam začalo šimrat, když se musel rozhodnout, než vyťukal zprávu:
„Ahoj Sofi, potřebujeme si promluvit. Zítra dopoledne v 10:30 v naší kavárně na Vinohradské? Jde o něco důležitého.“
Stiskl „Odeslat“ a s povzdechem odložil telefon. Nebyl si jistý, jestli dělá správnou věc, ale věděl, že mlčet by bylo horší. Jede to jak domino.
Ráno bylo ještě chladnější, než by začátek října měl být, a Jiří dorazil do kavárny trochu dřív. Sedl si k jejich oblíbenému stolu u okna, odkud byl výhled na rušnou ulici, a objednal si kávu, espresso a tonik. Nejen v nápojích šel vcelku s dobou.
O pár minut později se objevila Sofie. Měla na sobě světle modré šaty a vlasy sčesané do jednoduchého drdolu. Přestože na tváři měla úsměv, Jiří v jejích očích zahlédl únavu.
„Co se děje, Jiří?“ zeptala se rovnou, sotva si sedla.
Jiří chvíli mlčel, hledal ta správná slova. „Sofie, musím ti něco říct. Včera jsem měl rozhovor s někým… někým, kdo ví víc, než by měl. A týká se to tebe.“
Sofie zvedla obočí. „Mě? O co jde?“
Jiří se naklonil blíž a mluvil tiše, aby ho nikdo neslyšel. „V BIS dostali pokyn z Francie, aby tě sledovali. A co je horší, někdo tam nahoře evidentně ví o tvých rodičích, o jejich práci. Petr – to je jeden z kluků, se kterými hraju fotbal, pracuje pro BIS – mi řekl, že něco není v pořádku. Že to, co hledají, je větší, než se zdá.“
Sofie zůstala chvíli zticha, pohled upřený na stůl. „Myslíš, že to souvisí s tím, co se stalo mým rodičům?“
„Celé roky se snažím najít odpovědi, Jiří. A teď to vypadá, že odpovědi možná spíš hledají mě.“
Když to dořekla, všiml si, že u jednoho ze stolů poblíž nich sedí muž, který na ně občas letmo pohlédl. Jeho noviny ležely na stole až příliš nenápadně složené, a přesto působil dojmem, že je spíš sleduje než čte.
„Myslím, že bychom měli jít,“ zamumlal Jiří.
Sofie okamžitě zachytila jeho tón. „Viděl jsi někoho?“
„Nejsem si jistý, ale nerad bych riskoval,“ odpověděl Jiří a vzal svou tašku.
Vyšli ven na podzimní vzduch, který byl výrazně teplejší, než ráno. Společně zamířili pomalým krokem směrem k Náměstí Jiřího z Poděbrad.
„No, víš, Petr má příští týden letět do Paříže na schůzku ohledně tebe. A mám pocit, že bys to měla vědět. Musíš být opatrná,“ řekl Jiří naléhavě. „Možná tě sledují už nějakou dobu. Pokud se rozhodneš něco podniknout, dej mi vědět. Stojím za tebou,“ řekl Jiří, když se na chvíli zastavili a rozloučili u jedné z laviček na náměstí. „Stojím za tebou.“
Sofie se usmála, i když jen slabě. „Děkuju, Jiří. To pro mě hodně znamená.“
Kapitola 2.3 – Porušit špatná pravidla je správné !
Jiří a Sofie se na chvíli zastavili, když došli na vrchol náměstí. Fontána jemně šuměla a zapadající slunce zalilo celé místo oranžovým světlem. Jiřího myšlenky však zůstávaly u Petra, toho, co mu včera řekl – a toho, co neřekl.
Petr byl zvláštní člověk. Do BIS šel v době, kdy jeho život nabral nečekaný směr. „Nebyl jsem ideální kandidát,“ svěřil se Jiřímu jednou po fotbale. „Nemám absolutní loajalitu. Ale šel jsem tam, protože to někdo musel dělat. Když jsi uvnitř, máš aspoň šanci něco ovlivnit. Jinak to za tebe udělají lidi, co vidí jen příkazy a tabulky.“
Jiří tehdy jen přikývl, ale dnes jeho slova rezonovala jinak. Petr nejednou zmínil, že věci, které vidí a slyší, nejsou vždy takové, jaké je BIS prezentuje. „Chci, aby moje děti mohly říct, že táta dělal to, co bylo správné. I když to někdy znamená porušit pravidla.“
Teď měl před sebou let do Paříže a případ, který se týkal Sofie. Jiří tušil, že Petr už balancuje na hraně. A pokud šlápne vedle, systém, kterému tak úplně nevěřil, ho semele.
„Jiří?“ přerušila jeho myšlenky Sofie.
„Promiň,“ zamumlal. „Jen jsem přemýšlel o tom, co všechno se může stát, když někdo příliš hledá pravdu.“
Sofie si ho chvíli měřila pohledem, jako by vážila, jestli chce znát další detaily. Nakonec jen řekla: „Já ji nehledám. Pravda hledá mě,“ vycenila na něj své nádherné bílé zoubky jako perličky.
A právě v tu chvíli si Jiří uvědomil, že Sofie stojí na prahu něčeho většího, než si oba dokázali představit.
Když odešel, sedla si na lavičku, neboť do kanceláře už to měla jen pár minut, a chtěla ještě zachytit a pozdravit Slunce. A přestože vypadalo, že svět se hýbe dál, Sofie věděla, že se něco zásadního právě začalo měnit. K lepšímu? Horšímu? Nevěděla. Ale svět byl najednou jiný. Dej mi jeden pevný bod a já pohnu světem. Ano, tím pevným bodem pro ni zůstávalo Slunce. A to není málo, ne? To je velké!
Kapitola 2.4 – Etika a zájmy Evropské Říše
Centrála z Paříže se tedy zajímá o ni. Právě o ni. Ale vlastně to čekala, celé ty dlouhé roky. Sofie vždy věděla, že minulost její rodiny zanechala stopy hlubší, než si kdy dokázala představit.
Když stála na náměstí, sledovala ruch kolem sebe a přemýšlela, jak se svět za poslední dekádu změnil. Evropa už nebyla rozdělená do samostatných států, ale fungovala jako federace s národnostními celky. Národní identity byly zachovány, ale pravomoci se přesunuly na federální vládu v Bruselu, která měla konečné slovo ve všech klíčových rozhodnutích.
(obrázky pro můj román generuje na základě zadání a popisu scény asistentka – umělá inteligence, vybral jsem nakonec verzi 4.0 chat gpt)
Pro některé to znamenalo pokrok – společnou měnu, otevřené hranice, jednotnou energetickou politiku. Pro jiné to byl konec národní svobody, uniformita a ztráta kontroly nad vlastními osudy.
Sofie si vzpomněla na rozhovory s Jiřím o tom, jak se Evropa mění. „Je to nový experiment, vybudování rozsáhlé Říše,“ říkával Jiří. „Ale experiment, který potřebuje pevné základy. Bez etiky, bez pochopení, co je správné a co není, můžeme skončit jako federace bez duše. A rychle vyhořet. To se bohužel stále více děje.“
A právě teď se zdálo, že její vlastní minulost nějak souvisí s tím, co tahle nová Evropa hledala. A přitom vlastně zakazovala. Možná něco, co její rodiče objevili, něco, co mělo potenciál změnit způsob, jakým federace funguje.
„Proč teď?“ zašeptala si pro sebe. Cítila, jak se jí v hlavě začínají míchat myšlenky. Proč by zrovna teď někdo chtěl vědět pravdu o jejich práci? A co to znamenalo pro ni?
Zadívala se na fontánu, jejíž voda se třpytila v již sestupné dráze zapadajícího slunci. Do západu ale stále zbývaly 2 hodiny. Snažila se dávat si klienty za denního světla, což šlo ale v zimě ztuha. Možná se musela přestat jen ptát a začít jednat. Federace možná držela otěže Evropy, ale ona měla klíč k něčemu, co možná nikdo z nich nepochopil. Ještě ne. Někteří lidé jsou s myšlením napřed, o pár let, a některé skupiny o staletí.
S tím rozhodnutím v srdci vstala a pevně a vykročila do své kanceláře, už to bylo za rohem. Tentokrát ale věděla, že na své cestě už nebude jen přihlížet. Teď už věděla, že musí být připravena na to, co přijde. Cítila, že z role jakéhosi komparsu přechází do role hlavní. Kdo ji obsadil?
Pusť to z hlavy, Sofie, nabádala se po zbytek cesty z náměstí do kanclu. Čeká tě nová klientka, Anna, soustřeď se. Těšila se. Jako skoro vždycky.
(pokračování v úterý, 10.12.24)
Opět skvělá ukázka knihy … díky za sdílení … Speaker