Má nová kniha: ALPHA OMEGA: SOPHIA (1/10)

Tak tohle Vánoční tajemství je tady. Píšu knihu. Bylo to mým velkým zatím nenaplněným přáním. Tedy, knihy již jsem vydal, ale nějaký příběh, román.. beletrii. Jsem již u čtvrté kapitoly.. a předkládám vám dnes slavnostně tu první. A ať se vám líbí!

Váš v úctě a lásce,

jiří maria

POSLEDNÍ NÁDECH

píše jiří maria mašek

Kapitola 1.1 – Terapie

Sofie seděla za masivním dřevěným stolem a upíjela zelený čaj z oblíbeného hrnku, který si tenkrát přivezla z domova ve Francii. Byl tam znak čisté lilie, převorství sionského a zdobil jej oblíbený citát jejího otce: „Rien n’est plus beau que la vérité.“ Louis Aragon byl francouzský spisovatel přelomu století. Původně vystudoval medicínu, ale uchvácen surreality začal psát básně. Postupně mu však z očí spadly klapky romantiky a vysněné poetiky. Vysněná.. poetika. Ano, sníme o poetice, neboť ji ve svých pozemských dnech jen pramálo nacházíme. Tak aspoň sníme. A pravda?

No to tak je. Není nic krásnějšího, než pravda. Ano, krásná, ale často tak bolavá. Proč pravda na Zemi tak bolí? Pro pravdu by udělala cokoliv.. milovala pravdu! Vedli ji k ní oba rodiče. Tatínek vědec, a maminka lékařka psycholožka. Táta o Převorství nikdy nemluvil, ale měl s nimi zřejmě nějaké spojení. Pamatovala si z dětství, že se ti zvláštní, ale vždy sympatičtí pánové ocitali i u nich doma, někdy i přespali. Někteří jí vozili dárky.. jako strýc Rocher. Tedy, pro ni strýc. S tátou si mezi sebou říkali bratře. To jí bylo tehdy divné, vždyť žádní bratři nemohli být a nebyli. Tatínek měl akorát sestru, tetu Lucille. Měla na předměstí Paříže kavárnu.

Rocher znamená francouzsky pevný, skála. A přesně tak strýc Rocher působil. Když byla ještě menší, vzal si ji často na klín. Cítila z něj vůni nějaké exotické kolínské, a také tabáku. Dohromady to dávalo takový hodně zemitý odstín a přivádělo ji to do úplně zvláštních stavů. Začala koulet očima, nakonec často i pšíkla a Rocher s tátou se tomu smáli.

„Pravda se vždy ukáže, i když ji skryjí do nejtemnější hlubiny,“ říkal jí její táta, když už byla v lyceu.

Přistihla se, že se usmívá. Tedy, jen se jí tak koutky na chvilku v dnešním zvláštním dni prohnuly nahoru. Úplně mírně. Místnost byla klidná, osvícená odpoledním sluncem, které se lámalo přes vysoká špaletová okna. Vzduch voněl po levanduli z difuzéru. Olejíčky miluje! Má jich několik desítek v krabici u dveří a vždy se snaží nacítit, jaký je dnes nejen den, ale také klient.

Z myšlenek ji vyrušil tichý, nesmělý klepot na dveře. „Dále,“ řekla, zatímco odložila hrnek na podšálek. Mrkla rychle na hodiny. Aha, vždyť už jsou tři! Nějak v tom přemýšlení běží čas jinak.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila mladá žena. Její kroky byly váhavé, téměř jako by se bála překročit práh. Byla vysoká a štíhlá, ale její bledost a podlomená chůze vypovídaly o tom, že ji něco sžírá.

„Dobrý den, já… já jsem Anna,“ zamumlala téměř neslyšně, očima sklopenýma k podlaze.

Sofie se za těch 18 let naučila skvěle česky. Ale rozuměla už odmala, vždyť maminka je Češka. Tedy.. byla. A mluvila na ní převážně česky. Babička si ji brávala takřka každé léto na prázdniny k Třeboni, kde bydlela. Všechny ty rybníky, lesy, houby, lesní plody, zvířata.. všechno to milovala!

„Dobrý den, Anno,“ odpověděla Sofie jemně a pokynula k pohodlnému gaučíku naproti sobě. Měla zvláštní medově sametový, ale spíš nízko položený hlas. Někdy si dávala i cigárka, a možná taky z hlasových cvičení, věnovala se v Praze zpěvu i rétorice. Docházela k paní profesorce na DAMu.

„Jéé, no jasně, určitě!“ řekla přátelsky. „Pojďte, posaďte se. Jak to dnes jde, jak se cítíte?“

Anna si sedla pomalu, jako by i ten pohyb byl pro ni nesmírně náročný. Pak bylo ticho, ale v pořádku. Sofie byla zvyklá čekat, až klienti udají terapii své tempo. Aspoň zpočátku.

„Já.. Nejsem si jistá, jestli něco cítím,“ prolomila nakonec ticho. Její hlas byl monotónní, téměř bez emocí. Zadrhával se Anně v hrdle.

Sofie chvíli mlčela, dávala Anně další prostor. Přitom ji pozorně sledovala – její ruce, neklidně pohrávající si s popruhem kabelky, její strnulý výraz, hluboké kruhy pod očima. Jasně. Antidepresiva, pomyslela si. Jasné známky jejich otupujícího vlivu.

„To je v pořádku,“ pronesla Sofie klidně. „Někdy potřebujeme čas, abychom našli, co se v nás děje.“

Anna poprvé nakrátko zvedla svůj pohled. Její oči byly prázdné, ale hluboko v nich Sofie zahlédla něco… jiskru bolesti nebo možná zoufalství. A teď se ty oči úpně zoufale vpily do těch jejích. Navzájem se propojily a Sofie by přísahala, že snad došlo i k nějakému záblesku. Možná to znala ze vztahů s jedním mužem, ale tohle se jí stalo při terapii poprvé.

„Mám pocit, že… nejsem sama sebou,“ vypravila ze sebe Anna. „Jako by mě něco dusilo, něco… cizího.“

Sofie ucítila, jak se jí stáhl žaludek. Myšlenky se jí nechtěně vrátily k dopolední schůzce s profesorem Novotným, bývalým kolegou jejího otce. „Něco cizího,“ šeptala si pro sebe, vzpomínajíc na jeho varování.

„Musíme být opatrní, Sofie,“ řekl a úpěnlivě se jí díval do jejího jemného obličeje. „Jdou po každém, kdo se přiblíží pravdě. A tvůj otec… věděl příliš, a já už asi vím, že.. .“ Nedokončil. Někdo v té kavárně seděl až příliš blízko a tak to raději odložili na jindy.

Teď však byla Anna tady, v její péči, a Sofie věděla, že musí zůstat přítomná. „Začneme nějak zlehka,“ řekla rádoby vtipně, když to zkusila trošku odlehčit. „Povíte mi něco o tom, kdy jste se tak začala cítit?“

Anna přikývla, i když váhavě. Byla to chvíle, kdy se čas jakoby zpomalil. Za okny se zvedl lehký vánek, pohrávající si se závěsy, zatímco Sofie se připravovala ponořit do hloubky tohoto zvláštního příběhu. Jene neměla potuchy, co vše se nakonec v jejím životě, i v životech těch druhých, začíná točit v divokém víru Pravdy.

Kapitola 1.2 – Anniny sny

Anna seděla v křesle, ruce složené v klíně, a pohledem těkala po místnosti. „Někdy mám pocit, že to ani nejsou sny,“ pronesla po chvíli. Její hlas byl stále slabý, ale v těch slovech bylo něco jiného – špetka strachu. „Spíš… že je to něco víc. Něco, co se děje. Někdo mi to..“, sklopila oči.

Sofie se naklonila blíž, jemně, ale s intenzitou, která Anně naznačila, že jí skutečně naslouchá. „Můžete mi o tom říct víc?“

Anna polkla, jako by sbírala odvahu. „Jsou to hlasy. Mluví na mě,“ vydechla. „Ve snech. Někdy i ve dne.“

„Jaké hlasy?“ zeptala se Sofie klidně, i když cítila, jak jí běhá mráz po zádech.

Tohle jsou vždy velmi těžké případy, několik jich už měla. Často tam byl motiv prvotního i druhotného traumatu, nebo šok. Dominantní, agresivní člověk v dětství, a podobně.

„Nevím, čí jsou. Zní… jako by mě někdo znal, ale přitom cizí. Jsou tiché, ale jasné. Dávají mi instrukce. Říkají, co mám dělat.“

„A co vám tedy přesně říkají?“

Anna zavrtěla hlavou. „Někdy nesmysly. Ale někdy…“ Zastavila se, zjevně váhala, jestli má pokračovat. Ale Sofii si přece vybrala, doporučila ji jí kamarádka Zdeňka, které jediné se svěřila. Nakonec se tedy přece jen odhodlala. „No třeba… Někdy mi říkají, abych byla opatrná. Že mě někdo sleduje.“

V místnosti zavládlo ticho, narušené jen vzdáleným hlukem tramvaje projíždějící Vinohrady. Venku doléhal obvyklý ryk této již znovu poměrně luxusní pražské čtvrtě. Byla ráda, že má svou kancelář právě tady. Byla zvyklá se z práce courat, a zastavit se někde blízké kavárně či restauraci na kávu, či dokonce večeři a sklenku vína. Její ceny nebyly i na Prahu úplně běžné, ale měla pocit, že když je nasadí výše, přijdou k ní jen lidé, kteří opravdu potřebují. A opravdu se chtějí posunout.

Sofie se snažila zachovat klidný výraz, ale v hlavě jí to běželo na plné obrátky. Dopolední schůzka s profesorem Novotným jí teď rezonovala ještě silněji. Musíme být opatrní, Sofie, asi začínám tušit, co a proč se stalo. Proč to tvým rodičům udělali. Ta věta se jí vracela, i když se snažila na to nemyslet, navíc zrovna právě teď zrovna pracovala. To se jí s klienty moc nestávalo, byla schopna se soustředit! Právě Jiří Novotný z filosofické fakulty Univerzity Karlovy byl vlastně silný důvod, že se přestěhovala do Prahy, když se to tenkrát všechno stalo. Bylo to tak rychlé.. a ona byla tak mladičká, a tak nepřipravená.

„A máte pocit, že vás skutečně někdo sleduje?“ zeptala se opatrně.

Anna přikývla, její pohled znovu klesl k podlaze. „Ano. Už týdny. A někdy… někdy mám pocit, že to není jen pocit.“

Sofie vstala, pomalu, a přešla k oknu. Venku se v tichém rytmu pohupovaly větve keřů na zahradě vinohradského vnitrobloku. Říjnové Slunce se schovalo za mrak a světlo v místnosti tak získalo chladnější odstín.

„Anno,“ otočila se zpět, „to, co popisujete, je důležité. Ale nejste na to sama. Zkusíme tomu přijít na kloub, krok za krokem, půjde to, určitě to půjde, uvidíte!“ Usmála se, ale dnes to byl spíš takový pokus o úsměv, jindy docela přirozený. Novotný ji dnes rozhodil. Povídali si často, ale dnes tedy poprvé naznačil, že se dostal k něčemu blíže. A přesunul o osmnáct let zpět, do podzimního pochmourného dne roku 2017, když se tu šokující zprávu v jejich starém domku v Lyonu dozvěděla.

Anna zvedla hlavu a poprvé od svého příchodu na Sofii pohlédla přímo. Mělá krásné modré oči, které se však teď jako by někde ztrácely či loudaly. Za velikou řekou, či horou, úplně v jiném světě.

„Opravdu mi můžete pomoct?“

„Udělám pro to všechno, co bude v mých silách,“ odpověděla Sofie pevně, přestože v sobě cítila smíšené emoce. Bylo jasné, že Annina přítomnost je nejen terapeutický případ, ale možná i nový kus skládačky k pravdě, kterou sama hledala. Kterou hledáme všichni. A kterou.. nám prostě někdo blokuje vidět, nebo pochopit.

Věřila na synchronicity. Ty fungují. A dnešek je zvláštní. Již od rána. Tedy upřímně.. měla v noci zvláštní sen. Přišli k ní oba mrtví rodiče. Nic neříkali, jenom tam seděli, u její pražské široké postele, miluje se v noci rozvalovat. Tatínek jí pak pohladil po vlasech, a obraz se rozplynul. Řekla by ale, že už to bylo s ránem, neboť začínala procitat a venku již bylo přeci jen více světla, než v podzimní noci obvykle bývá.

Zvenku se ozval nějaký šramot. Sofie měla pro strach uděláno, ale dnes tedy už vlastně ani neví, kým je sama, jen tak pluje v příbězích.. svém, Jiřího, i teď klientky Anny. Jen se tak letmo podívala k oknu, ale zahrada za domem byla prázdná. Přesto se jí v hlavě začalo rodit podezření – Anna není nemocná, už vůbec přece není paranoidní. Někteří klienti tak jsou.. jsou to rozsáhlé hormonální poruchy. Způsobené konkrétními věcmi, událostmi. Ale ona ne.

Kdo na ni mluví? A co ji říká, že má Anička dojem reálnosti? Začínala hořet touhou. Objevovat. Chytit stopu a jít po ní. Jako ohař. Pravda je krásná. Není vlastně nic krásnějšího, než pravda.

na pokračování první kapitoly se můžete těšit zase zítra