Osobní zkušenosti s alternativními rovinami existence
(Tento článek již vyšel na webu Osud.cz)
Scott McMan
Všichni už jsme slyšeli o alternativních dimenzích a paralelních vesmírech. Mnozí z nás jsou přesvědčeni, že nás od sousední dimenze dělí pouhá změna frekvence. A jiní tvrdí, že jiné dimenze náhle zasahují do našeho světa, jak se jim zachce, asi jako ve Stopařově průvodci po galaxii.
Poslední dobou se po amerických serverech šíří příběh jakési ženy ze Španělska, která s paralelním vesmírem učinila přímou zkušenost. Jenže paralelní je pro ni ten náš. Jednoho dne se prý vzbudila a život se pro ni navždy změnil…
Zpráva od té ženy se prý objevila na jednom diskusním fóru už v roce 2008, kde hledala pomoc a radu ve své nezáviděníhodné situaci. V anglickém překladu předávám její příběh dál, ačkoli v takových případech nikdy není jisté, zda se nejedná o nějaký hoax nebo vtípek. Každopádně se jedná o zajímavou historii – jen si představte, že by se to přihodilo právě vám.
(převzato z diskusního fóra ve španělštině; autorka příspěvku jménem Gordo Lerina Garcia tuto zprávu vložila 16. 7. 2008 v 18:38)
Zdravím, jmenuji se Luz, je mi 41 let a myslím si, že jsem se octla v paralelním vesmíru.
Je pro mě těžké o tom mluvit, protože si všichni budou myslet, že jsem nějaký psychotik a nikdo mi nebude věřit. Prosím, jestli má někdo z vás nějakou podobnou zkušenost, napište mi e-mail.
Jednoho dne jsem se vzbudila a všechno bylo jiné. Nebylo to nic okázalého, žádné cesty časem a takové věci, jen jsem se vzbudila toho samého roku a v ten samý den, kdy jsem šla spát, ale mnoho věcí bylo jiných. Byly to maličkosti, ale i tak. V jednu chvíli přišel bod zlomu, kdy jsem pochopila, že je všechno jinak. Možná je to celé sen a vy jste všichni v něm. Možná mi někdo odepíše, že je z té samé reality jako já. Možná je to sen a možná ne.
Před čtyřmi měsíci jsem se jednoho úplně normálního rána probudila, byla jsem ve svém pronajatém domě, kde bydlím už sedm let, a všechno bylo úplně stejné s výjimkou povlečení na posteli. Nepřikládala jsem tomu žádnou větší důležitost. Auto bylo stejné a zaparkované na stejném místě jako vždycky. Když jsem dojela do práce –stejné, kde pracuju už 20 let -, zjistila jsem, že moje kancelář není moje. Mé jméno ani nebylo na dveřích. Myslela jsem, že jsem na špatném podlaží, ale tak to nebylo. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla jsem se. Zakrátko jsem zjistila, že pracuji na jiném oddělení pod jiným vedoucím, kterého jsem ani neznala. Byl to docela šok. Snadno mi uvěřili, že mi není dobře; vzala jsem si volno z důvodu nemoci a odešla jsem. V mé složce se nic nezměnilo – ty samé dokumenty, karty apod., všechno bylo stejné, ale nepamatovala jsem si, že bych byla někdy přešla do jiného oddělení.
Šla jsem k lékaři a ten mě otestoval na drogy a alkohol… všechno OK. Další den jsem šla do práce a lidé se ptali, jak se cítím. Říkala jsem, že moc dobře ne, že jsem nějak vyšla z rytmu.
Můj byt je pořád stejný, úplně stejný. Prošla jsem si i všechny papíry, co mám doma, a všechno je stejné jako dřív. Brzy jsem si uvědomila, že můj názor, že jsem utrpěla nějaký druh amnézie, je mylný. Původně jsem se domnívala, že si vůbec nepamatuji určitou část svého života, ale tak to není – podívala jsem se na internet a byl přesně ten den, který měl být. I zprávy byly stejné jako předchozí den, tedy věnovaly se těm samým událostem stejným způsobem.
Jenže zanedlouho jsem zjistila další rozdíl. Před šesti měsíci jsem se totiž rozešla s partnerem, se kterým jsem předtím byla sedm let, a navázala jsem nový vztah s jedním mužem ze sousedství. Původně jsem s ním chodila čtyři měsíce a samozřejmě znám jeho jméno, adresu, vím, kde pracoval, co dělaly jeho děti, kde studoval. A tady po něm nebylo ani stopy. Dokonce jsem si najala detektiva, ale ani ten nic nezjistil; nenašel ani jeho syna.
Šla jsem s tím k psychiatrovi, který to celé připisoval stresu a řekl, že se jedná o halucinace, ale já vím, že to tak není. Můj původní přítel – ten, se kterým jsem se původně rozešla – je pořád se mnou, jako by se nikdy nic nezměnilo. Vypadá to, jako by tu můj nový přítel vůbec nikdy neexistoval. Naše rodina si nepamatuje, že sestře před pár měsíci operovali rameno – žádná operace nikdy nebyla. Takových menších věcí je víc… šaty ve skříni, které jsem si nikdy nekoupila, posty na blogu u rádiového programu, který jsem mívala s exem (se kterým tady stále jsem) a kterému jsem se přestala věnovat.
Přísahám, že je to pravda. Jsem psychicky zdravá. PROSÍM, pokud někdo prožil něco podobného, kontaktujte mě, ráda bych věděla, co se to vlastně stalo. Pět měsíců si čtu všechny možné teorie a jsem přesvědčená, že došlo k nějakému přeskoku mezi různými rovinami. Něco – nějaké rozhodnutí, nějaký čin – cosi změnilo a já jsem se octla tady. Prosím, ať nereagují vtipálci a lidé, kteří budou mé zkušenosti zpochybňovat.
A tady je podobná historka z Japonska:
V Tokiu se na počátku devadesátých let odehrála kuriózní příhoda. Na letišti se k odbavení dostavil muž s pasem neexistující země.
Když ho japonští celníci zadrželi, byl rozzlobený a v šoku. Ačkoli si celníci pečlivě prošli záznamy, tak zemi, která zjevně obyčejný, používaný pas vydala, nikde nenašli. Podle všeho nikdy neexistovala.
Kamuflážní pasy vydávané neexistujícími zeměmi sice existují, ale tenhle byl velice skutečný a na jeho stránkách byla razítka celních úřadů různých zemí včetně Japonska.
Muž byl zjevně zcestovalý, byl to běloch a prohlašoval, že jeho země se nachází v Evropě, kde existuje už skoro tisíc let. Měl u sebe platné bankovky několika evropských měn a mezinárodní řidičský průkaz a také mluvil několika jazyky.
Nakonec se popuzeně dožadoval setkání se zástupci vlády své země. Byl přesvědčen, že se jedná o nějaký kanadský žertík dotažený do extrémní podoby.
Muž strávil v malé místnosti určené k bezpečnostním účelům na terminálu letiště skoro 14 hodin – pak se nad ním slitovali nějací státní úředníci a nechali ho převézt do hotelu. Nařídili záhadnému návštěvníkovi, aby tam zůstal, dokud se nerozhodnou, co si v této věci počnou. Ze zpráv bylo zjevné, že byli Japonci stejně zmatení jako muž z neexistující země.
Ačkoli pokoj hlídali dva imigrační úředníci, jimž bylo nařízeno neumožnit muži odejít, byl druhý den pokoj prázdný. Jediný možný východ přitom představovaly hlídané dveře. Okno nemělo římsu a bylo v 15. poschodí nad rušnou ulicí.
Úřady začaly muže intenzivně hledat, ale nakonec to vzdaly. Nikdo ho už nikdy neviděl.
A nakonec příběh o muži, který z ničeho nic zmizel.
Na blogu Inexplicata se píše o něčem podobném, o čem vypráví Lerina, ale z opačného pohledu.
Původní historku zaznamenal novinář Segundo Peña a vyšla v jedněch z největších venezuelských novin, El Tiempo.
Příhoda se měla odehrát v kampusu ULA (Andské univerzity) a roli v ní hrál dobře známý člen fakulty. Za jasného denního světla se odehrálo toto: profesor odešel z jedné z univerzitních budov, přešel parkoviště, otevřel dveře a nastoupil do auta. Na cestě k autu ho vidělo mnoho lidí, někteří mu dokonce mávali na pozdrav.
Profesor se usadil za volantem a zavřel dveře. Auto se ale nehýbalo. Nakonec se k němu vydalo pár zvědavých studentů, kteří zjistili, že je prázdné.
Existuje mnoho příběhů o údajných cestovatelích mezi dimenzemi. K nedávným patří ten o Johnu Titorovi, který začal 2. listopadu 2000, kdy se na internetové scéně objevil kdosi, kdo prohlašoval, že je z roku 2036, a zveřejnil fascinující popis své cesty časem. Jeho vyprávění vzbudilo obrovský zájem a diskutuje se o něm dodneška.
Takže co si o tom máme myslet? Jsou takové příběhy jen bašta pro naivky? Hovadinky pro čtenáře bulváru? Nebo mají reálný základ?
Termín paralelní vesmír dostal do povědomí veřejnosti v roce 1954 Hugh Everett III. Everett vyslovil teorii, že paralelně existuje mnoho vzájemně souvisejících vesmírů, které představují větve. Všechny vesmíry mají podobný původ, ale alternativní časové linie. Na této teorii se dále pracuje a vědci docházejí k zajímavým výsledkům.
Je to náročné téma na přemýšlení, ale musíme mít otevřenou mysl. Nabízí se mnoho otázek, které je těžké zodpovědět. Nicméně si myslím, že je dobré začít u názorů a zkušeností čtenářů… velice by mě zajímalo, k jakým názorům došli ti z vás, kteří už uvažovali o možnosti existence paralelních světů, trhlin ve struktuře času a prostoru a o podobných tématech. Je možné, že se naše realita překrývá s jinou, ale my nejsme schopni to vnímat? Měl někdo z vás nějakou podobnou zkušenost, jako jsou ty popsané výše?
