Pekelné NDE: po smrti nemusí přijít jen světlo
(článek již vyšel na webu OSUD.cz)
z DailyBeast.com
Často se stává, že lidé, kteří se octnou ve stavu na pomezí života a smrti, vídají přátelské bytosti („anděly“), cítí hřejivé světlo a všeobjímající lásku. Málokdo ale ví, že někteří naopak nedobrovolně cestují do míst, která by bylo lze označit jako ďáblovu doménu, a že jsou takové cesty častější, než si možná myslíte.
V březnu 1992 vyšel Matthew Botsford z jedné restaurace v Atlantě a náhle se octl ve středu přestřelky, při které dostal do hlavy zásah střelou ráže 9mm. Než si vůbec stačil uvědomit, co se děje, zemřel a odešel… do pekla.
„Na chvilku jsem v temeni pocítil horké, nesnesitelně bolestivé bodnutí,“ napsal Botsford ve své knize A Day in Hell (Den v pekle), kde vypráví, co prožil v podsvětí během 27denního kómatu, které následovalo po střelbě. „Obklopila mě naprostá tma, jako by mi někdo nalil přes oči hustý černý inkoust.“ Botsford dále popisuje, jak byl zavěšen nad propastí, z níž sálal žár. Těsně předtím, než ho popadla jakási božská bytost a sdělila mu, že ještě nenadešel jeho čas, se k němu plazivě blížily páry démonických očí.
Toto jasně není typický prožitek blízké smrti, o jakých slýcháme a čteme. Většinou se jedná o návštěvy nebes, později často následované návštěvami v seznamu bestsellerů New York Times, jako tomu bylo v případě čtyřletého Coltona Burpa a knížky Heaven Is for Real: A Boy’s Astounding Story of His Trip to Heaven and Back (Nebe existuje: ohromující příběh jednoho chlapce o cestě do nebe a zpátky) nebo dr. Ebena Alexandera a jeho knihy Proof of Heaven: A Neurosurgeon’s Journey Into the Afterlife (Důkaz existence nebe: neurochirurgova cesta do oblasti posmrtného života; úryvek z ní se objevil v Newsweeku jako hlavní článek čísla). Pravděpodobně proto, že v nebe věří mnohem více Američanů než v peklo, slýcháme v Good Morning America podstatně méně příběhů o sestupu do ohnivého jezera. Ale máme-li soudit podle práce (pravda, malého) počtu badatelů a podle titulů na regálech knihkupectví, dochází k nim celkem pravidelně.
Příležitostně se dostávají i do veřejného povědomí, jako v roce 2005, kdy se profesor umění Howard Storm proslavil tvrzením, že byl během svého bezvědomí před operací, jež mu měla zachránit život, zákeřně napaden zlými pekelnými bytostmi; tuto zkušenost vylíčil v knize My Descent Into Death (Můj sestup do hlubin smrti). Pokoušel se modlit, což ty tvory jen vyprovokovalo. „Vřeštěli na mě „žádný Bůh není!“… mluvili nepředstavitelně obscénně, bylo to horší než jakékoli pozemské rouhání.“
Pekelné příběhy se nejčastěji objevují mezi evangelíky různých sort, kteří se bojí, že přesně tam skončí. Zvlášť mocný vliv se projevuje u pentekostálních evangelíků, kteří kladou silný důraz na neviditelné duchovní síly; příběhy prožitků blízké smrti, kde hraje roli peklo, mají v evangelismu mocnou roli. Někteří pentekostální evangelíci jako např. Bill Wiese, který tvrdí, že v roce 1998 viděl v pekle třiapůlmetrové oplzlé bytosti, si kolem svého prožitku v jámě pekelné vybudovali celé náboženské skupiny.
Peklo, to však není jen oheň a síra. Vize pekla jsou různorodé, jak říká Nancy Evans Bushová, autorka knihy Dancing Past the Dark (Tanec za hranicí temnoty), která zkoumala a písemně zaznamenala nejrůznější hrozivé NDE, z nichž některé zahrnovaly popisy něčeho připomínajícího peklo. „Na některých těch místech vládne horko, na jiných chlad, některá jsou jako pouště, jiná jako močál. Na některých je kvůli ohni až příliš jasné světlo, jiná jsou plná nějaké vlhké, slizké látky. Slyšela jsem popisy jam plných slizkých stvoření, ale slyšela jsem i o vyprahlých pouštích, kde není vůbec nic.“
A ďábel sám? „Nikdy jsem neslyšela popis žádné rudě žhnoucí bytosti s ocasem,“ říká Bushová.
Pekelné vize se neomezují na nábožensky založené lidi, ačkoli ti, kdo ta místa navštívili, k jejich popisu často používají známé náboženské termíny. Peklo bylo dokonce to, co inspirovalo vůbec první studie na téma prožitků blízké smrti. V roce 1943 byl v jedné vojenské nemocnici prohlášen za mrtvého George Ritchie. Když se o devět minut později vzbudil, jeho život se nadobro změnil. Ritchie se stal psychiatrem a o tom, co prožil během těch devíti minut, napsal několik knih. Tvrdil, že procestoval peklo provázen Ježíšem Kristem.
„Všude byly duše vzájemně bojující, jak se zdálo, na život a na smrt. Svíjely se, mlátily se, bodaly se,“ napsal ve svém Návratu ze zítřka. „Ještě ohavnější než kousance a kopance, které si vyměňovaly, ale bylo sexuální obtěžování, jemuž se mnohé z nich věnovaly v horečné pantomimě. Pokusy o perverze, o nichž se mi nikdy nesnilo, bezvýsledně probíhaly kolem nás.“
Ritchieho příběh inspiroval Raymonda Moodyho, který poprvé použil výrazu prožitek/zkušenost blízké smrti (near-death experience, NDE) a v roce 1975 se proslavil bestsellerem Život po životě. Ke konci sedmdesátých let už na zkoumání NDE pracovalo několik badatelů, kteří tyto zkušenosti třídili a hledali jejich společné body.
„Zhruba jeden ze tří lidí, kteří se dostanou blízko ke smrti, prožije nějaké transcendentální zkušenosti,“ řekl v roce 1988 Kenneth Ring, jeden z těchto badatelů, listu The New York Times. Zjistil jsem, že nezáleží na tom, jak téměř zemřete – zda se jedná o nehodu, operaci nebo o pokus o sebevraždu. Prožitky se také neliší v závislosti na tom, zda jste nábožensky založení, nebo ne.“
Bushová, která není profesionální vědkyní, asistovala při několika vědeckých studiích a stala se čímsi jako advokátkou skutečnosti, že ne všechny NDE obsahují nebeské světlo a božskou lásku. Vzhledem ke svým vlastním traumatickým zkušenostem si pročetla obsáhlou literaturu dokumentující různé prožitky blízké smrti a došla k závěru, že cirka pětina z nich byla děsivá, traumatická nebo jinak „pekelná“.
Ve spolupráci s Greysonem určila Bushová několik typů těchto „hrozivých zkušeností“. Některé mají stejné rysy jako „nebeské“ prožitky: objevuje se jasné světlo, život vám proběhne před očima atd., ale člověk, který je zakusil, je interpretuje jako negativní. Pro další typ je charakteristická černá prázdnota – podobná té, o níž hovořil Botsford – nebo jiný typ absolutní senzorické deprivace. A u další třídy se objevují vize skutečného pekla.
Nikterak překvapivě se tato studie zkušeností blízké smrti setkala se skepticismem lékařské komunity, koneckonců zkoumání mystických vizí připomíná něco podezřele náboženského. Záznamy o těchto prožitcích jsou ale problém i pro nábožensky založené jedince následující nějaký typ doktríny, která určuje, jak by mělo takové peklo vypadat a kdo se do něj nejspíš dostane. „Mystické zkušenosti se žádnými doktrínami neřídí,“ říká k tomu Bushová. „Jsou to, co jsou, a doktríny jsou někde v úplně jiné místnosti a nemají s nimi nic společného“.
„Křesťané mě označují za přívržence New Age a ateisté mi říkají křesťanský fanatik,“ uvedl Howard Storm při propagaci svého vlastního výletu do pekla. On sám však věřil tomu, že je na „boží misi“.
Pekelné prožitky matou náboženské věřící, protože jim berou jistotu, že budou-li dodržovat určité postupy, peklu se vyhnou. Jinými slovy, to, že jste dobrý člověk, který poctivě chodí do kostela, vám nezaručí, že se jednoho dne ošklivě nenabouráte a nedostanete se na místo, ze kterého budete mít zcela skutečný pocit pekla. Jak to komentuje Bushová, „to, co si myslíme, že si člověk zaslouží, nemá nic společného s tím, zda bude mít velkolepý prožitek, nebo naopak děsivý.“
Ať se dostanete do nebe, do pekla nebo někam jinam, prožitek blízké smrti zamává vaším pohledem na svět. „Vaše původní já se už nikdy neobnoví,“ sdělil Kenneth Ring Timesům. „To už je pro vás navždy ztraceno. Není to vaše fyzické tělo, co zemřelo, ale něco ve vás. Už nikdy nebudete stejní jako předtím.“ Pak není nijak překvapivé, že se tyto události často považují za důkaz posmrtného života a ti, kdo je prožili, se je s velkou naléhavostí pokoušejí předávat samolibým masám, netečně žijícím svůj každodenní život.
„Tím neříkám, že se jedná o skutečná místa v geografickém nebo jakkoli jinak reálném slova smyslu,“ říká Nancy Evans Bushová, „ale osobně jim přikládám obrovskou váhu jako zkušenostem, které člověku změní život.“
