Přední vědci o homeopatii: struktura vody, nanoshluky, exkluzní zóna a teleportační efekt (1/2)
Dana Ullman a Lionel Milgrom, Ph.D.
Kdyby měli běžní lékaři, vědci a vzdělaní spotřebitelé věřit Wikipedii, museli by si myslet, že neexistuje naprosto žádný výzkum, který prokazuje účinnost homeopatie při léčbě jakékoli nemoci. Museli by též být toho názoru, že v homeopaticích jsou tak malé dávky účinných látek, že v nich vlastně není „nic“.
Pokud jste natolik naivní, že informace z Wiki berete za bernou minci, pak se možná budete divit. Ne nadarmo jsou podle listu Washington Post na Wikipedii nejkontroverznější dva články – jeden je o Ježíši Kristu a druhý právě o homeopatii. Posuzovány byly verze ve čtyřech dominantních jazycích: v angličtině, francouzštině, němčině a španělštině.
Výzkum však účinnost homeopatie potvrzuje
Pravda je taková, že informace o výzkumu, jenž prokazuje efektivitu homeopatik, vyšly v některých z nejprestižnějších lékařských časopisů světa. Namátkou uvádíme několik z nich (odkazy na studie najdete na konci původního článku, na který odkazujeme níže jako na Zdroj):
The Lancet;1 BMJ2,3(British Medical Journal); Chest (časopis Amerického kolegia lékařů zaměřených na orgány hrudi);4 Pediatrics (časopis Amerického sdružení pediatrů);5 Cancer (časopis Americké společnosti pro výzkum a léčbu rakoviny);6 Journal of Clinical Oncology;7 Pediatrics Infectious Disease Journal (časopis Evropské společnosti pro výzkum a léčbu dětských infekčních onemocnění);8 European Journal of Pediatrics (společný časopis švýcarského a belgického sdružení pediatrů).9
Šokovalo by vás, kdybyste se dozvěděli, že osm z devíti těchto odkazů Wikipedie vůbec neuvádí? Nejen že efektivitu homeopatik potvrdily individuální studie, ale i rozličné systematické recenze a metaanalýzy podpořily závěr, že účinek homeopatik je jiný než u placeba. I nejnovější recenze homeopatického výzkumu, publikovaná v Systematic Reviews10, potvrdila existenci rozdílu mezi homeopatickou léčbou a placebem.
Při posuzování studií, které autoři nové práce považovali za vysoce kvalitní, se ukázalo, pacienti léčení homeopaticky vykazovali zlepšení skoro dvakrát častěji než pacienti na placebu. Ani o této nové recenzi se Wikipedie nezmiňuje.
Tato důležitá vědecká práce rovněž poukazuje na to, že čtyři z pěti předních systematických recenzí homeopatického výzkumu, provedených dříve, zjistily účinnost homeopatik oproti placebu.
A jestli to ještě nestačí, tak ve Švýcarsku proběhla největší a nejkomplexnější recenze základního výzkumu (základní fyzikálně-chemický výzkum, botanické studie, studie na zvířatech a in vitro za použití lidských buněk) a klinického výzkumu se zaměřením na homeopatii, jakou kdy financoval nějaký státní úřad.11
Tato švýcarská zpráva potvrdila, že homeopatika o vysoké potenci navozují regulační účinky a specifické změny v buňkách a živých organismech. Její autoři též uvedli, že 20 z 22 systematických recenzí klinického výzkumu, jenž testoval homeopatika, odhalilo přinejmenším trend ve prospěch homeopatie. Překvapuje vás, že ani tento důležitý souhrn výzkumných prací věnovaných homeopatii Wikipedie nezmiňuje?
Homeopatická konference v britské Královské lékařské společnosti
Dne 14. července 2018 jsme se v Londýně zúčastnili přelomové konference, jež nesla název „Nové horizonty ve výzkumu vody – důkaz fungování homeopatie?“ a odehrála se ve vážených prostorách Královské lékařské společnosti.
Konference se odehrála z podnětu sira Aarona Kennetha Ward-Athertona, který ji sám organizoval a předsedal jí. Ward-Atherton je nejen praktikující homeopat a celostní lékař, ale i oficiální poradce pro integrovanou medicínu při britském ministerstvu zdravotnictví a sociální péče, který se těší podpoře řady kolegů ze Sněmovny lordů.
Tato konference v odborných kruzích musela vyvolat určitou rázovou vlnu; delegáti z více než dvaceti zemí s úctou naslouchali dvěma laureátům Nobelovy ceny (jedním z nich byl fyzik a emeritní profesor Cambridgeské univerzity Brian Josephson, druhým objevitel viru AIDS dr. Luc Montagnier) a několika akademikům světové třídy z USA, Velké Británie, Izraele a Ruska.
To, co přednášející říkali, bylo z pohledu konvenční medicíny učiněné kacířství! Ukazuje se, že výzkum vlastností vody podporuje myšlenku, že mezi biologickými a fyzikálními vlastnostmi homeopatik a čisté vody je podstatný rozdíl.
Měli bychom poznamenat, že přednášející na této speciální konferenci se nepokoušeli hodnotit onu dlouhou řadu studií zaměřených na účinnost homeopatie, o níž se zmiňujeme výše. Místo toho se věnovali fundamentálním otázkám: Má proces výroby homeopatik (tzn. silné ředění a intenzivní protřepávání léčivé substance ve vodě/alkoholu) vliv na dlouhodobou strukturu vody a vede k její změně oproti čisté vodě? A zadruhé, existuje solidní a věrohodné vysvětlení toho, jak homeopatické léky přetrvávají ve vodě navzdory mnohonásobnému ředění?
Jelikož většina lékařů a vědců nemá potuchy o fascinujících a ohromujících vlastnostech vody, vycházejí jejich tvrzení ohledně toho, co homeopatika dokážou nebo ne, z trapně neinformované perspektivy.
Taková tvrzení jsou přinejlepším nevědecká; přinejhorším jsou projevem čisté ignorance. Nejlepší vědci hovoří pokorněji, poněvadž vědí, že jejich znalosti jsou a vždycky budou omezené. Průměrný lékař či vědec však může mít sklony k aroganci, zejména pokud se jedná o předmět, o němž v podstatě nic neví.
Biomolekuly komunikují na dálku
Prvním řečníkem byl Brian Josephson Ph.D., z britské Cambridgeské univerzity. Znovu nadnesl poznámky, které uvedl už pro New Scientist:
„Z naivní analýzy by mohlo vyplývat, že voda jakožto tekutina nemůže mít sktrukturu toho druhu, o který tu jde. Avšak jsou případy, kdy to tak rozhodně není a které ukazují omezenost tohoto způsobu uvažování. Například tekuté krystaly sice proudí jako normální kapalina, ale přesto si na makroskopické vzdálenosti uchovávají uspořádanou strukturu.
Podle mého nejlepšího vědomí neexistují žádné argumenty, jež by vyvracely homeopatii, vezmeme-li v úvahu tento konkrétní bod.“
Josephson pádně zkritizoval všeobecně přijímané teorie interakce biomolekul se svými substráty. Předpokládá se, že biomolekula a substrát do sebe zapadají jako zámek a klíč, ale jen když jsou v přímém fyzickém kontaktu. Tak to ale podle Josephsona není.
Ten je stejně jako jeho slavný předchůdce Jacques Benveniste přesvědčen, že spolu oba prvky mohou na nějakou vzdálenost „komunikovat“ dlouho předtím, než se spojí, a že takové interakce nejlépe popisuje kvantová teorie a elektromagnetická signalizace.
Josephson se také pustil do vědců, kteří požadují chemickou analýzu homeopatik. Prohlásil, že nám chemická analýza homeopatik neřekne o jejich vlastnostech nic víc, než by nám sdělila chemická analýza CD o hudbě, která je na něm nahraná. Pro oba účely je to příliš omezený prostředek.
Předložil rovněž pozoruhodně krásné fotografie a videa, která slouží jako důkaz nesmírné citlivosti vody vůči zvuku. Za pomoci působivé nové technologie zvané cymaskopie (vyvinul ji akustický inženýr John Stuart Reid),12 Josephson demonstroval, jak zvuk ve vodě vyvolává dynamické vlnové vzory, které se mění v závislosti na výšce tónu.13
Dynamická struktura vody se dramaticky mění v závislosti na tom, jaká hudba se hraje. Aby k tomu mohlo docházet, musí ve vodě být určité uspořádání molekul, které jí tuto strukturu propůjčuje. Lidově se mu říká „paměť vody“.
„Takový je život,“ uzavřel Josephson. „Řád vzniká spontánně. Tvorba řádu (uspořádání) je součástí přírody. Pořádek zahrnuje nepořádek (fluktuace), a aby mohly být odchylky, musí tu být řád. Řád krystalů je statický, zatímco řád života je dynamický. Řád zde musí být součástí aktivity. Prozatím je naše chápání tohoto všeho kvalitativní a omezené, ale toto musí být pro vědu další krok.“
Na závěr na adresu skeptiků konstatoval: „Myšlenku, že voda může mít paměť, lze pohotově popřít kterýmkoli z bezpočtu snadno pochopitelných, avšak neplatných argumentů.“
Fyzikální vlastnosti vodních systémů
Jako další promluvil Vladimir Voeikov z Lomonosovovy moskevské státní univerzity. Jako světový odborník na chemické a fyzikální vlastnosti vodních systémů a jejich neodmyslitelnou roli v klíčových procesech živých organismů se kromě kritiky skeptického postoje k homeopatii zaměřil na líčení detailní a intenzivní vědecké činnosti, jejímž předmětem jsou biologické účinky ultra-roztoků a jež v Rusku probíhá už od osmdesátých let.
Jedním z nešťastných vedlejších projevů ustavičné nedůvěry Západu k Rusku a vice versa je nedostatečný přístup k tomuto druhu výzkumů, zejména proto, že vycházejí jen ve vědeckých časopisech psaných rusky, azbukou.
Posluchači se ke svému překvapení dozvěděli, že Benveniste (kterého v roce 1988 skeptici a časopis Nature pranýřovali do té míry, že přišel o reputaci a následně i o laboratoře a finanční zdroje) zdaleka nebyl první, kdo prohlásil, že roztoky zředěné a silně agitované do bodu, kdy už ve vodě nemohou být žádné molekuly původní látky, mohou stále mít biologické účinky. Studie na toto téma byla v ruské vědecké literatuře publikována už v roce 1955.
Voeikov na základě své vlastní práce i práce svých kolegů a předchůdců dospěl k závěru, že standardní představa o tom, jak se ve vodě rozpouštějí látky, je nesprávná. Ve zkratce si ji popišme: Když se něco rozpouští, částice látky se nahodile rozptýlí ve vodě. Při dalším rozpouštění počet částic klesá a po dosažení prahu, jenž se označuje jako Avogadrův limit, už žádné částice ve vodě přítomny nejsou. Nejsou-li přítomny žádné molekuly, nemůže tento ultra-roztok vykazovat žádné účinky, natož na biologický systém. Proto musí být homeopatie, která někdy používá i takto extrémně zředěné látky, naprostý nesmysl. Tolik konvenční myšlení.
Voeikov s kolegy však opakovaně dokázali, že ani ředěním za hranici Avogadrova limitu se z vody NEZTRÁCÍ všechna rozpuštěná látka. Zůstávají v ní totiž mikroskopické, biologicky aktivní „drobečky“ této látky (tzv. „nanoassociates“ – nanoshluky). K vystopování těchto nanoshluků lze využít různé analytické metody, díky nimž víme, že mění vlastnosti vody, v níž se nacházejí – např. její elektrickou vodivost a povrchové napětí. Roztok ředěný a agitovaný za hranici Avogadrova limitu je tedy cokoliv, jen ne čistá voda.
-pokračování-
