Rothschildové dodržují speciální jídelníček pro bystrou mysl a minimální emoce
Zarkey D. Hegwood
Když jeden bývalý soukromý šéfkuchař vyprávěl zkušenostech, které získal při práci v curyšské rezidenci klanu Rothschildů, nepopisoval jen jídlo – líčil přímo světonázor. Ten muž objasnil, že strava této elitní rodiny není sestavená s ohledem na udržení „běžného“ zdraví a ani tak, aby strávníkům přinášela potěšení. Kdepak – jídelníček Rohschildů je poskládán pro účely moci. Každá ingredience, každá porce a každé omezení muselo projít přísnou kontrolou neurologa, jehož specializací nebyla dietetika, ale behaviorální chemie. V této domácnosti má jídlo mnohem ambicióznější roli než potěšit chuťové pohárky a udržet tělo zdravé: od a do z slouží kognitivním schopnostem.
Moderní společnost si málokdy vážně klade otázku, zda největší neuznaná propast mezi mocnými a bezmocnými netkví jen v možnostech, ale i ve způsobu, jakým mocní pracují se svou myslí… a co když je místem, kde tato propast začíná, talíř s jídlem?
Podle soukromého kuchaře se tam k jídlu přistupovalo jako k systému tréninku mozku. Neurolog, který na kuchyni dohlížel, mu bez váhání řekl, že jídlo „programuje mozek stejným způsobem, jakým jazyk programuje myšlení“. Toto tvrzení boří běžné chápání stravy jako životního stylu nebo otázky osobních preferencí. V kontextu extrémní moci se jídlo stává nástrojem, jenž se blíží spíše kognitivní technologii. Nepoužívá se k uklidnění emocí, k uctění tradice ani k ukojení hladu, ale k přizpůsobení fyziologie požadavkům vyplývajícím ze snahy dominovat, vyjednávat a činit rozhodnutí, při nichž je v sázce mnoho.
V rezidenci nebyly zakázané potraviny považovány za nezdravé, ale za kontraproduktivní. Jídlo, které většina lidí bezstarostně konzumuje, například smažené pokrmy, pečivo, ovocné džusy, dokonce i mátu, byly nepřípustné – nikoli proto, že snad škodí tělu, ale proto, že narušují specifické duševní stavy. Šéfkuchař se dozvěděl, že máta snižuje hladinu testosteronu. Cukr snižuje bdělost. Oleje používané při smažení narušují transport kyslíku do přední mozkové kůry. Z těchto vysvětlení vyplývá model stravování, jenž zavrhuje potěšení jakožto rozptýlení, emoční pohodu považuje za překážku a duševní bdělost povyšuje na strategickou výhodu.
Před důležitými finančními rozhodnutími pokrmy získaly téměř mnišskou kvalitu: podávalo se poskrovnu hořké zeleniny, nekořeněných ryb a černé kávy. Účelem nebyla strohost sama o sobě, ale záměrný útlum nežádoucích tělesných impulsů spojený se zostřením analytických schopnosti prefrontální kůry mozkové. Neurolog to vyjádřil jasně: člověk nemůže číst trhy, vyjednávat smlouvy nebo hodnotit rizika, když má krevní řečiště zaplavené dopaminem. Jinými slovy, jasnost uvažování je neslučitelná s požitkářstvím. Potěšení zastírá přesnost. A pro ty, kteří spravují obrovský kapitál, by mohla být cena za mentální rozptýlení příliš vysoká.
Platilo tam ještě jedno pravidlo, možná to nejpodivnější ze všech: žádné teplé mléko. Kuchaři bylo řečeno, že teplé mléko sráží hladinu kortizolu takovou rychlostí, že člověk emočně měkne. Jeden z dědiců finančního impéria tuto logiku dle kuchařových slov shrnul s nekompromisní upřímností: „Uvolněný mozek je nepřítelem vyjednavače. Pohodlí píše špatné smlouvy.“ Tato poznámka odhaluje étos, jenž ve veřejné diskusi málokdy zaznívá: na nejvyšších úrovních globálního finančnictví je jednou z podmínek udržení konkurenceschopnosti odsun emocí do pozadí. Zatímco většina lidí považuje emoční pohodu za žádoucí stav, elita ji často vnímá jako hrozbu.
I jejich kulinární požitky podléhaly regulaci. O víkendech, kdy jednání ani transakce neprobíhaly, měl šéfkuchař povoleno obohatit jídelníček například červeným vínem a kváskovým chlebem. Zpočátku věřil, že rodina takto využívá víkendové menu jako příležitost k odpočinku. Později pochopil, že uvolnění jídelníčku sloužilo jako záměrné vnesení chaosu do jinak pevně daného řádu. Neurolog mu objasnil, že nervovou toleranci je nutno pravidelně resetovat, krátkodobě pustit z ruky otěže, aby si mysl na přísnost všednodenního režimu nenavykla a neadaptovala se na ni. Cílem liberálnějšího jídelníčku tedy nebylo slavit volné dny ve společnosti ostatních členů rodiny, nýbrž rekalibrovat mozky.
Na tom všem není pozoruhodný jen samotný režim, ale i soudržnost filozofie, která za ním stojí. Rothschildové nedrželi dietu, ale důsledně praktikovali jakousi formu kognitivního inženýrství. Jejich pokrmy byly sestavené tak, aby udržovaly duševní bdělost, emoční kontrolu a předvídatelnost chování. Jídlo bylo používáno jako prostředek k formování temperamentu. Tou nejdůležitější ingrediencí byl záměr.
Tento způsob stravování je v ostrém kontrastu s potravinovým prostředím, v němž žijí obyčejní lidé, kteří jsou prostřednictvím marketingu, cenové politiky a pohodlí vybízeni k tomu, aby jedli pro potěšení, únik od reality a okamžité uspokojení. Potraviny, kterým se elita strategicky vyhýbá, jsou přesně ty, jimiž přetékají regály obchodů v nízkopříjmových čtvrtích: nápoje s vysokým obsahem cukru, smažené snacky, ultrazpracované pokrmy a potravinářské produkty, které jsou navrženy tak, aby stimulovaly potěšení spíše než výkon. Tato nerovnost není náhodná. Odráží strukturální rozdíly v tom, jak se členové různých společenských tříd odmalička učí přistupovat ke svým tělům a myslím.
Většina lidí si od dětství navyká hledat v jídle emocionální úlevu. Přejídání ze stresu, přecpávání v rámci různých oslav a každodenní pojídání nezdravých svačinek ve formě sušenek, chipsů apod. utváří celou emocionální ekonomiku. Tělo se stává prostředníkem pocitů, které nemají žádný jiný ventil. Mocní však fungují podle zcela odlišných pravidel. Potlačují emoční výkyvy ve prospěch strategické jasnosti myšlení. Odpírají si pohodlí, aby si zachovali koncentraci. S myslí zacházejí jako s infrastrukturou, aktivem, které vyžaduje ochranu, optimalizaci a záměrný trénink.
Důsledky tohoto rozdílu jsou dalekosáhlé. Kognitivní výkonnost ovlivňuje vzdělání, zaměstnání, rozhodování, toleranci k riziku, dlouhodobé plánování, schopnost vyjednávat i regulaci emocí. Pokud jedna skupina lidí jí tak, aby tyto schopnosti posílila, zatímco druhá skupina jí tak, aby je oslabila, pak rozdíl mezi nimi není pouze finanční. Je psychologický. Je neurologický. Je behaviorální. A začíná dlouho předtím, než člověk vstoupí do učebny nebo na pracoviště.
Dobře to vystihuje šéfkuchařova závěrečná úvaha: „Obyčejní lidé jedí, aby se cítili lépe. Zato tihle jedí, aby jim to lépe myslelo. Jejich jídelníček je formou strategie.“ V těchto dvou větách se skrývá zvláštní teze o moderní nerovnosti – teze, o níž přemýšlí jen málokdo. Už dávno víme, že bohatství otevírá přístup ke vzdělání, kontaktům a příležitostem. Podstatně méně se však zamýšlíme nad tím, že pro velmi bohaté lidi je běžné ovlivňovat svůj duševní stav; navrhovat podmínky, za kterých funguje naše mysl.
V komunitách, kde je stres chronický, času málo, zpracované potraviny levné a výživné potraviny drahé, se stravování stává spíše aktem přežití než strategií. Emocionální hlad se často maskuje jako hlad fyzický. Jídlo je reakcí, ne projevem záměru. A když mysl formuje reaktivní konzumace, schopnost dlouhodobého soustředění a jasného, strategického myšlení dramaticky klesá.
Cílem tohoto článku není oslavovat stravovací návyky elity, nýbrž upozornit na filozofický rozdíl, jejž tyto návyky odhalují. Pokud jídlo skutečně ovlivňuje myšlení (a důkazy z takových oborů, jako je neurověda, ekonomie a psychologie naznačují, že tomu tak vskutku je), pak se každá společnost, která se zajímá o rovnost, musí vypořádat s kognitivními důsledky nerovnosti ve stravování. Nejde o to, že by všichni měli jíst jako Rothschildové. Jde o to, že tento kontrast odhaluje, jak málo se většina lidí učí věnovat pozornost vlivům, které formují jejich mysl.
Ti, kteří drží moc, moc dobře chápou, že jak důležitá mysl je – a podle toho ji také kultivují. Zatímco je zbytek světa je povzbuzován k jídlu pro potěšení, mocní jedí pro výkonnost.
V tomto smyslu není dieta Rothschildů ani tak kuriozitou, jako spíše kulturním zrcadlem odrážejícím nepříjemné pravdy. Ukazuje, že globální nerovnost není pouze otázkou příjmů, ale také otázkou záměru; záměru, který se vztahuje na fyziologii, psychologii a každodenní formování mysli.
Často slýcháme frázi „jste to, co jíte“. Tento příběh však odhaluje i jinou, hlubší pravdu: Myslíte podle toho, jak jíte.
Rozhodujete se podle toho, jak jíte. Jednáte podle toho, jak jíte. A společnosti prosperují či upadají v závislosti na mentálních návycích, které podporují.
Skutečná propast se nerozkládá mezi těmi, kteří si mohou dovolit to nejlepší jídlo, a těmi, kteří na takové jídlo nemají. Rozkládá se mezi těmi, kteří považují jídlo za nástroj vlivu, a těmi, kteří se je tak nikdy nenaučili vnímat.
