Vliv mysli na proces stárnutí: co spojuje lidi, kteří se dožili sta let ve zdraví

Martha Beck

Ležela jsem na zádech se zavřenýma očima a pilně jsem praktikovala jógovou pozici zvanou šivásana (mrtvola). Říká se, že právě tuhle na pohled nejjednodušší ásanu je nejtěžší zvládnout, ale mně se dle mého názoru dařila slušně. Abych se moc nechlubila, učitelé jógy mě někdy považují za „mrtvolu“, ať už se snažím o jakoukoli pozici.

Každopádně jsem uvolněně ležela, když mi blesklo hlavou, jak je zvláštní, že tohle tělo porodilo tři děti. Pak mi došlo, že to tak vlastně není. Poněvadž se v těle každých sedm let obmění všechny buňky, nemám teď v sobě ani jedinou, která by tam byla v době narození mých dětí.

Snad je takové prohlédnutí cílem šivásany, protože v tom okamžiku se mé sebevnímání rázem proměnilo. Už jsem neměla pocit, že jsem mé tělo. Místo toho jsem se cítila být bodem vědomí, konstantním v průběhu času. Díky nějakému nevysvětlitelnému kouzlu si tento chomáček vědomí kolem sebe uspořádává atomy do předvídatelných vzorců. Když se mé děti narodily, mé tělo tam nebylo. Bylo tam mé vědomí.

Je nám sedm

Když se nad tím zamyslíte, znamená tato opakovaná obměna buněk, že ničí tělo – ani vaše ani moje – není starší než sedm let. Ale proč tedy stárneme? Proč se postupem času naše maximálně sedmiletá těla pokrývají vráskami a ohýbají k zemi?

Je zjevné, že ta síla, která drží vědomí ve hmotě, má nějaký plán, kvůli kterému naše těla časem předvídatelně stárnou. Po tom památném okamžiku na hodině jógy jsem začala věnovat větší pozornost tomu, jak to funguje. Zdá se, že postupné změny těla v průběhu času jsou silně ovliněny našimi očekáváními – tím, jak čekáme, že budeme stárnout. Psychologové, antropologové a neurologové zjišťují, že na stárnutí mají mocný vliv naše přesvědčení a duševní návyky.

Jsme tedy aktivními účastníky vlastního stárnutí. Vzhledem k tomu, že vědci objevují stále další důkazy propojení těla a mysli, není nijak překvapivé, že tento vztah platí i pro stáří.

Hmota se řídí vědomím

Vezměte například v úvahu studii, kterou provedla harvardská psycholožka Ellen Langer. Ta se svými kolegy pozvala skupinu sedmdesátiletých mužů k týdennímu pobytu v bývalém klášteře. Účastníci přijeli zchátralí a shrbení. Mnoho z nich potřebovalo hůl či pomoc se zavazadly. Polovina z nich ten týden strávila jen lelkováním a vzpomínáním na mládí. Druhou polovinu výzkumníci umístili do jakési uzavřené časové kapsle.

V této části komplexu vědci vytvořili prostředí, které simulovalo rok 1959. Nábytek, písničky z rádia, časopisy, všechno bylo nanejvýš z roku 1959. Nikdo neměl dovoleno mluvit o ničem, co se stalo po tomto roce, ať už se to týkalo soukromého života, nebo veřejného dění. Nebyla tam žádná zrcadla ani rodinné fotografie, které by mužům připomínaly jejich věk. Prostě byl rok 1959.

Po sedmi dnech jak kontrolní skupina, tak účastníci v časové kapsli vykazovali zlepšení fyzické síly, manuální zručnosti, držení těla, chůze, vnímání, paměti, vnímavosti vůči chuti, zraku a sluchu. Avšak muži z „roku 1959“ se zlepšili ještě více, měli lepší výsledky kognitivních a fyzických testů. Poslední den studie si ti staroušci, kteří před týdnem opatrně vkulhali do budovy, na trávníku spontánně zahráli rekreační verzi amerického fotbalu, tzv. touch football.

Při další dobře známé studii vědci účastníky požádali, aby tvořili věty ze skupin slov. Některé subjekty dostaly skupiny plné slov, které mají vztah ke stárnutí, třeba „starý“, „vrásky“, „šedivý“. Když ti lidé odcházeli z laboratoře, šli pomaleji než ti, kteří ve výběru žádná taková slova neměli.

Pokud má pouhý pohled na ta slova okamžitý, pozorovatelný účinek na fyzický elán, jak se musí v těle odrážet celé nastavení mysli, den za dnem?

Epidemiolog David Snowdon se pokouší tu otázku zodpovědět pomocí dlouhodobého sledování fyzického a duševního stavu katolických řádových sester. Dokonce má možnost po jejich úmrtí zkoumat jejich mozky. Sestry, které svůj život zasvětí službě a soucitu, žijí déle než většina lidí a v pozdním věku jsou šťastnější a energičtější. Nejzajímavější je, že některé sestry nevykazovaly žádné znaky kognitivního úpadku navzdory tomu, že měly mozek napadený rozvinutou Alzheimerovou chorobou. Mozek a kognitivní schopnosti možná nejsou tak úzce provázány, jak si myslíme.

Tyto studie a mnohé další naznačují, že stárnutí zčásti závisí na našem přístupu, chování a kulturním přesvědčením. Stárneme tak, jak nás naučili, že máme stárnout. Naše kultura nás bohužel učí stárnout bídně.

Předurčeni ke špatnému stárnutí 

Dr. Mario Martinez je klinický neuropsycholog a rovněž kulturní antropolog. Říká, že nás západní medicína učí, že stárnutí je totéž jako postupný úbytek zdraví. To nemusí nutně být pravda.

„Gerontologové intenzivně zkoumají patologii stárnutí,“ říká Martinez, „ale jen málo toho vědí o dobrém stárnutí.“ Západní medicína zkoumá nemoci, které se dostavují s postupujícím věkem a soubor těchto nemocí označuje jako „stárnutí“. Proběhlo však jen velmi málo studií zaměřených na lidi, kteří stárnou, aniž by je postihla nějaká výraznější choroba.

Mám kamaráda, který rozlišuje mezi „stařešiny“ (v originále „elders“) a „starci“ („olders“). Těm prvním v průběhu času roste kapacita moudrosti a soucitu, ti druzí postupně stále více hořknou a kysnou. Naše kultura se svým důrazem na patologii nás učí stávat se starci a stařenami. O moudrých stařešinech, kteří využívají vysoký věk jako příležitost k pokračujícímu osobnímu růstu, slyšíme méně.

Zdravý postoj 

Mario Martinez už mluvil s mnoha staletými lidmi po celém světě. Zjistil, že jsou jim společné určité vzorce myšlení a chování, které si lze osvojit v každém věku. Shrnula jsem je do těchto několika bodů:

• Nejsou posedlí přísnými pravidly životosprávy (přesně daná dieta, režim cvičení). Místo toho se z jídla a pohybu upřímně radují. Celý jejich život se vlastně točí kolem radosti v různých formách.
• Mají každodenní rituály, díky nimž se daná chvíle zdá něčím zvláštní: každovečerní usrkávání sklenky brandy, setkání s ostatními u stolu. Na obsahu rituálu nesejde. Jde o rituál samotný.
• Často i ve svém vysokém věku aspoň částečně vykonávají svou profesi, která je naplňuje. Zpravidla se týká služby jiným bytostem: lidem, zvířatům, dokonce i rostlinám.
• Žijí v přítomném okamžiku, ale zároveň očekávají šťastnou budoucnost. Někteří například milují zahradničení s jeho tichou silou přítomného okamžiku. Zároveň se těší, jak bude zahrada za pár let vypadat ještě lépe.
• Moc si nelámou hlavu s tím, co se od nich čeká – žijí si po svém. Možná je to jeden z důvodů, proč nestárnou a neumírají tak, jak se od nich „očekává“.

Bezvěkost 

Ke změně přístupu ke stárnutí Martinez doporučuje jednoduchou metodu. Až budete mít pro sebe pár minut, uvolněte se, zhluboka dýchejte a v duchu si projeďte tělo, abyste našli případné oblasti, kde je nějaké napětí. Nesnažte se je uvolnit, jen je pozorujte (k uvolnění dojde díky pozorování, ne díky snaze).

Až budete uvolnění, několikrát si v duchu zopakujte „Jsem bezvěký (bezvěká).“ (Ten výraz zní „ageless“, což znamená věčný, nestárnoucí – nechť si každý opakuje slůvko, které nejlépe vyhovuje jeho naturelu. Jde o význam.) Zaznamenejte jakékoli myšlenky nebo místa v těle, která se tomu prohlášení budou vzpírat. Dýchejte do nich; ramena mějte spuštěná a obličej uvolněný. Pak si znovu opakujte větičku o bezvěkosti.

Tento koncept si mě nalezl na jógové podložce, když jsem byla ponořená po pozice mrtvoly. Vždyť je to tak: ta moje část, která je se mnou celý život, je opravdu bezvěká, věčná. Ať už je to cokoli, co si v nás pamatuje události starší sedmi let, věk pro to neplatí. Pokud se obrátíte k této moudrosti a přestanete věnovat pozornost tomu, co vás o stárnutí naučila naše kultura, budete možná žít mnohem déle – a hlavně šťastněji.

 

Zdroj