Také české zdravotnictví směřuje do amerického zločinného modelu

Možná se divíte, proč establishment tak nenávidí a ničí přírodní medicínu, proč ji mnohdy už zakazuje, nebo proč do lidí píchají jedy, které je buď zabijou, nebo těžce zraní. Proč zkandalizují léčitele, který si vezme 5 tisíc korun, zatímco skrze léčení a léky tečou miliardy dolarů. Proč chtějí nechat falešnou pandemií zkrachovat zdravotní pojišťovny?

Je to zřejmé. Zdraví je tím nejúžasnějším oborem, kde vás mohou zločinci, kteří řídí tuto planetu a instalují prostřednictvím propagandistických masmédií či rovnou zmanipulovanými volbami vlády a prezidenty, vydírat. Naše zdravotnictví směřuje do amerického modelu. Ten je ale šílený… posuďte sami, jak to vypadá v „ráji západní demokraci“, tedy v největší diktatuře kapitálu proti lidem, Spojených státech amerických. Chtějí vás obrat o poslední peníze, co vám ještě zbyly. Zdraví pojede jen na cash. Zdá se vám 5, nebo deset tisíc korun, které platíte měsíčně na zdravotní pojištění příliš? Brzy nejspíš budete platit 20, nebo 50 tisíc měsíčně, ani nemrknete, a většinu zdravotních zákroků vás i tak mafie donutí hradit si sami. Jako v Emerice. To jsou mimochodem peníze, kterými zločinci financují politiky u moci. Normální politik by to smozřejmě nikdy nemohl dopustit. Jenže normálníi politici v politice nejsou. Jen najatí bezpáteřní gauneři. U nás to již sledujeme dlouhé roky.. (jmm)

Následují ukázky z textu Jany Cíglerové z Denníku N, které vybral Visegradský jezdec:

„Na téma „jak strašně se v Česku, potažmo v EU, žije“. Novinářka Jana Cíglerová popisuje svoje zkušenosti, jaké to je, když potřebujete zdravotnickou péči v USA:

„Americké zdravotnictví je zcela soukromé. Moje zdraví tu tak poprvé v mém životě dostalo cenovou visačku. Zlomená ruka? 2,5 tisíce dolarů (cca 60 tisíc korun). Musela jsem s ní na pohotovost? 1000 až 2000 dolarů (cca 25–50 tisíc korun). Vezla mě snad sanitka? 500 dolarů (12 tisíc korun).“

„Zhruba 30 milionů Američanů, tu žije bez pojištění, protože na něj nemají peníze, nebo protože je pojišťovny kvůli předchozím

nemocem odmítly pojistit.“

„Když můj pětiletý syn špatně skočil na trampolíně a nemohl hýbat nohou, počkala jsem raději do druhého dne, jestli se mu to nezlepší. Když ji za sebou tahal i ráno, šli jsme. Strávili jsem tam čtyři hodiny, na nic mu nepřišli a účet byl 2500 dolarů, asi šedesát tisíc korun. To byla ještě částka, kterou jsme na účtu měli.“

„Pak jsem ale měla úraz – řeznou ránu na ruce – já. Musela pro mě přijet záchranka a v nemocnici mi ránu sešili. Na chvíli jsem zvažovala, jestli by to nespravila dobrá náplast. Čtyři stehy chirurgickou sešívačkou – nespravila.“

„Postarali se o mě fantasticky, ale po třech týdnech začaly

chodit účty. Z toho prvního jsem se regulérně sesypala. Tušila jsem, že částka může jít do tisíců, ale účet přišel na bezmála deset tisíc dolarů (250 000 korun) s dovětkem, že některé úkony se ještě dopočítávají a další složenky ještě přijdou.“

„… při další lékařské kontrole jsem se sestry zeptala, kde se mohu bavit o svém účtu, a ta mě poslala za jinou paní. Té jsem řekla, že osm tisíc dolarů na rentgen nemám, že si to nemohu dovolit.“

„A máte 900?“ zeptala se mě.

Chvíli jsem na ni nechápavě koukala. „Jakože by to stálo jen 900?“

„Ano. Upravím to. Ale musíte to zaplatit hned.“

„Jako na místě?“

„Ano, teď a tady.“

Ani teď neumím vysvětlit, co se tam tehdy stalo, ale každopádně jsem viděla samu sebe, jak s úlevou a horlivostí zároveň vyťukávám na své kreditní kartě dvacet tisíc korun za rentgen a považuju to za velkou výhru. Když jsem svému muži volala, měla jsem úlevou slzy v očích, že jsme zachráněni. Vážně.“

„Tehdy mi došlo, proč jsou tu tak vybavené lékárny, které jsou velké jako naše drogerie, a proč je tu tolik léků a pomůcek běžně dostupných: lidé se dost často ošetřují sami. V každém supermarketu Walmart nebo drogeriích s léky si mohu koupit profesionální zubařské vybavení, plomby, stetoskop, tu minilampičku na prohlížení vnitřku uší, dokonce i sádru na zlomeniny, prostě všechno.“

„Protože když je to aspoň trochu možné, i ti pojištění se potřebují vyhnout tomu, aby si vykazovali pojistnou událost. Zvyšuje jim to částku, kterou pak musejí měsíčně odvádět, asi jako když vám „auto pojišťovna“ účtuje víc, protože jste měli nehodu.“

Samozřejmě nehoruju pro nic takového, jako mají v USA. Ale lidi, kteří bědují nad životem v Česku a přitom neřeší existenční problémy, vůbec netuší, co to ve skutečnosti znamená a jejich nářky jsou jen výrazem toho, že jsou dezorientovaní a manipulovatelní.“

… …

Další ukázky z textu:

„Pak jsou tu všechny ty ostatní případy, kdy pojišťovny zdravotní náklady lidem neproplatily. Buď se na ně jejich pojištění nevztahovalo, protože si na rozdíl od Moniky platili menší měsíční částku, nebo je pojišťovny vyhodnotily jako neoprávněné a prostě je odmítly. Ti si pak museli léčbu zaplatit celou. To jsou ty příběhy, kdy lidé prodali dům nebo skončili na ulici.

Ročně tu kvůli nedostatku pojištění zemře skoro 45 tisíc lidí a počet rok od roku roste. Ze všech Američanů, kteří se propadnou do dluhů a musejí vyhlásit osobní bankrot, jich je nejvíc právě kvůli dluhům za lékařskou péči. Dvě třetiny.

Pojištění je navíc často vázané na zaměstnání, takže se lidé bojí o práci přijít, aby nepřišli o zdravotní péči. I proto tu často uvidíte sedmdesátníky pracovat v supermarketech, jak balí lidem nákupy do tašek. Většina z nich má nějaký zdravotní problém, se kterým se potřebuje léčit, a tak musejí i v pozdním věku pracovat.

Třiašedesátiletá Gladys, kolegyně mé kamarádky Nancy, byla po náročné operaci, ale spěchala zpět do práce, aby nepřišla o své místo šéfky kanceláře. Nedoléčila se, zdravotní stav se jí zkomplikoval, musela znovu do nemocnice. Z práce ji tehdy vyhodili a ona den po vyhazovu doma zemřela.

Za pár dní to bude rok od její smrti, stalo se to vloni krátce před Vánoci. Její manžel místo pohřbu objel karavanem všechna místa, kam spolu rádi cestovali, a rozsypal tam její popel.“