DMSO si umí poradit s infekčními nemocemi – ničí bakterie, viry i parazity 3. (poslední díl série)
Midwestern Doctor
Houbové infekce
DMSO do určité míry působí proti houbovým infekcím. Například:
•Při nízké koncentraci samotný DMSO (1%) nevykazoval žádnou inhibiční aktivitu proti běžným kožním houbovým infekcím, zatímco podle některých (ne všech) důkazů působí fungicidně v koncentraci 10 % a 60-70 %.
• Studie z roku 2013 zkoumala účinky DMSO smíseného s antimykotiky na šest různých kmenů rodu Candida. Bylo zjištěno, že 0,5-1% DMSO má antimykotický účinek, ale inhibiční účinek DMSO (spolu s antimykotiky nebo bez nich) se významně liší.
DMSO slouží jako účinný transportní prostředek pro antimykotika, která může dostat do nejrůznějších částí těla. Například se prokázalo, že DMSO významně zvyšuje množství ketokonazolu, které proniká do mozku, což je užitečné při plísňových infekcích centrálního nervového systému. Existuje totiž jen málo antimykotik, která mohou projít přes hematoencefalickou bariéru (podobným způsobem lze DMSO použít k transportu jiných léčiv do mozku, např. onkologických farmak nebo antibiotik). Nadto se při testech ukázalo, že DMSO nemá vliv na buňky vystýlající hematoencefalickou bariéru ani na mozkovou tkáň.
Poznámka: Podle některých důkazů DMSO nedokáže skrz hematoencefalickou bariéru dostat molekuly o větších rozměrech než 70 000 Da.
Z tohoto důvodu se DMSO primárně používá k vnášení antimykotik do místa infekce, a to často s pozoruhodnými výsledky u zvířat i lidí. (vzpomeňte si například na tu nohu zachráněnou před amputací z předešlého dílu článku).
•Studie z roku 1965 odhalila, že DMSO má pro microsporum (houba způsobující dermatomykózu Tinea pedis, jež postihuje meziprstní prostory nohou) MIC 30 %, ale T. mentagrophytes (další původce plísní nohou) je odolnější – k jejímu odstranění nestačí ani 50% koncentrace. Ani 90% koncentrace nezabrala dokonale – při aplikaci dvakrát denně po dobu dvou týdnů do prostoru mezi prsty DMSO sice všem osmi pacientům zlepšil příznaky, ale infekce se zbavili pouze dva. Poté výzkumníci do 90% DMSO přidali 2 % tiabendazolu (antiparazitikum s antimykotickou aktivitou) a podávali jednou denně stejným způsobem po dobu 14 dnů 16 pacientům – všichni měli vynikající odezvu a plísně se zbavili.
Poznámka: mnoho lidí si DMSO chválí jako vynikající prostředek na plíseň nohou.
• Griseofulvin je antimykotikum, které se užívá především perorálně, protože se špatně vstřebává kůží.
Studie z roku 1971 ukázala, že DMSO dokáže toto antimykotikum přenést přes neporušenou kůži morčat. Tato lokální směs podle všeho léčila infekce způsobené plísní trichophyton mentagrophytes, ale vzhledem k tendenci tohoto onemocnění občas samovolně vymizet to nebylo úplně jisté. Ve vysokých koncentracích v této studii DMSO inhiboval růst plísní.
Směs DMSO s griseofulvinem se velmi osvědčila při léčbě infekce Microsporum canis u koček a využila ji i jiná studie z roku 1974, opět k léčbě plísňové infekce (rukou a nohou) způsobené houbou microsporum.
•Studie z roku 1977 odhalila, že DMSO (v kombinaci s lidázou) je vysoce účinnou léčbou aktinomykózy obličeje a krku.
•Studie na morčatech z roku 1991 ukázala, že aplikace ultrazvuku na lokální amfotericin B (silné antimykotikum) zvyšuje jeho penetraci do kůže, ale větší účinek byl pozorován, když byl před aplikací amfotericinu B na kůži nanesen DMSO (bez ultrazvuku).
•Ve studii z roku 1997 byla 9 koním s plísňovou infekcí rohovky podávána každé 4 hodiny mast s 30% DMSO a 1% itrakonazolem (antimykotikum), přičemž 8 z 10 očí (jeden kůň měl postižené obě) se zhojilo a léčba trvala 16 až 53 dní (v průměru 34,6 dne). Tyto výsledky naznačily, že se jedná o slibnou léčbu tohoto onemocnění.
Paraziti
Existují také údaje, že DMSO může léčit parazity (např. bylo prokázáno, že 3% DMSO významně inhibuje růst parazita Trypanosoma cruzi (původce Chagasovy choroby). Jeho primární hodnota však spočívá v tom, že dokáže vnést antiparazitární lék přímo do infikovaného místa (protože parazité se často zavrtávají poměrně hluboko do tkání).
Například dvě různé studie z roku 1966 (tato studie a tato randomizovaná kontrolovaná studie s 25 účastníky) ukázaly, že DMSO plus antiparazitikum (např. 2% lokální tiabendazol v 90% DMSO) je účinnou léčbou kožních infekcí způsobených měchovci. DMSO lze také kombinovat s antiparazitními léky, aby se antiparazitikum dostalo do místa infekce hluboko v těle. Například v kazuistice z roku 1984 se hovoří o léčbě komplexní amébové infekce jater pomocí DMSO.
Poznámka: v té studii s 25 účastníky samotný DMSO nepřinesl žádnou úlevu.
Rakovina a autoimunita
Jednou z obecně známých vlastností DMSO je, že dokáže rakovinné buňky navrátit zpět do normálního stavu. Při pátrání po těchto skutečnostech jsem narazil na jednu fascinující studii, jejíž autoři testovali onkologické pacienty na přítomnost pleomorfních bakterií (které považovali za původce některých nádorových onemocnění někteří průkopníci úspěšné, leč potlačené alternativní léčby rakoviny, jako byli Rife a Naessens). Ačkoli se pleomorfní bakterie obtížně kultivovaly, nakonec se je podařilo izolovat z krve některých pacientů a dokonce z krve osob, které se delší dobu pohybovaly v jejich blízkosti (v tabulce „contacts“; seshora dolů 59 krevních vzorků, 53 testovaných pacientů, 24 pacientů pozitivních na pleomorfní bakterie; zleva doprava normální osoby, kontakty pacientů, osoby bez rakoviny, s rakovinou, s Hodgkinovým nebo jiným lymfomem, s leukemií):
Dále byly přímo odebrány vzorky ze 17 nádorů. V některých případech byly organismy nalezeny přímo v odebraných buňkách, nikoli v mezibuněčném prostoru.
Poznámka: morfologii těchto bakterií důkladně popisuje tento vědecký článek.
Na bakterie výzkumníci aplikovali tři různé látky: ethambutol (antibiotikum), lysozym (enzym přítomný v mnoha slizničních sekretech, který chrání tělo před napadením cizorodými organismy) a DMSO. Zjistili, že lysozym trochu působí, ale DMSO mnohem více:
Ze studie vzešly též grafy růstu těchto bakterií, z nichž je patrné, do jaké míry každý z testovaných prostředků fungoval:
Poznámka: když byl DMSO přidán k čerstvým vzorkům leukemické krve, zcela potlačil „taneční“ pohyb částic, jež se vyskytovaly volně v krvi nebo byly přichycené k povrchu červených krvinek (i toto souvisí s pleomorfními jevy), ale samotné červené krvinky vůbec nepoškodil.
Pleomorfní model bakterií (jenž je detailněji popsán zde) v podstatě říká, že bakterie mohou výrazně měnit svou morfologii (do té míry, že se prakticky přestanou podobat své původní formě), že tyto změny často probíhají v reakci na prostředí a že některé formy jsou pro organismus relativně neškodné, zatímco jiné způsobují onemocnění. Jelikož prostředky, které zabíjejí bakterie, zhusta způsobují jejich přeměnu na více patogenní formy, panuje v některých kruzích přírodní medicíny dlouhodobé přesvědčení, že cílem léčby by mělo být změnit terén (=vnitřní prostředí) v těle tak, aby podporoval neškodnou morfologii bakterií, a ne se je snažit všechny vyhubit.
Poznámka: některé z těchto škol se domnívají, že to platí i pro viry a houby a že se tyto mikroorganismy v některých případech mohou přeměnit z jednoho typu na jiný (např. z bakterie se stane houba).
Velká skupina moderních vědců se tímto tématem zabývala desítky let (stovky výzkumů, které provedli, jsou shrnuty např. v této skvělé učebnici Lidy Mattmanové). Z jejich zkoumání pochází pět klíčových pozorování:
• Antibiotika často nezabijí všechny přítomné bakterie – ty, které přežijí, se kvůli nim dostanou do primitivního stavu přežívání, známého jako forma s absencí buněčné stěny (ABS), která se podobá mykoplazmatům. Tento proces nejčastěji vyvolávají antibiotika, která napadají buněčné stěny bakterií (tedy mnoho běžně používaných antibiotik).
•Přítomnost ABS bakterií se velmi těžko zjišťuje (většina standardních mikrobiologických metod neodhalí nic).
• Když jsou podmínky pro přežití optimálnější, mohou se ABS organismy vrátit do aktivní formy a způsobit náhlý a nevysvětlitelný návrat infekce „vyléčené“ antibiotiky (což například často pozorujeme u infekcí močových cest).
•Když už se v těle vyskytují ABS bakterie, vnikají začasté do buněk a způsobují chronický zánět, jelikož na ně imunitní systém útočí a tím poškozuje buňky.
• Při mnoha různých nevysvětlitelných autoimunitních onemocněních (např. sarkoidóza) jsou v těle pacienta přítomny charakteristické ABS bakterie, které lze opakovaně nalézt v zanícené tkáni (učebnice uvádí vyčerpávající množství údajů, které to dokládají).
• Zatímco standardní antibiotika bývají při léčbě infekcí způsobených ABS bakteriemi neúčinná, ta nestandardní (např. erytromycin nebo minocyklin) často zabírají, ale citlivost na tato antibiotika se velice různí v závislosti na původci infekce.
V praxi zjišťujeme, že 10-15 % chronických onemocnění (včetně krevních sraženin a rakoviny) má pleomorfní etiologii, ale místo abychom se snažili tyto organismy eliminovat antibiotiky (která mají vždy vedlejší účinky), podáváme signální produkty získané ze zdravých bakterií, které způsobí přeměnu patologických bakterií na neškodnou formu, což v těchto případech začasté přináší pozoruhodné výsledky (tento přístup je např. velmi užitečný u lupusu a mnoha druhů rakoviny). Domnívám se, že tento model vysvětluje dlouholetý názor zastánců přírodní medicíny, podle nějž podávání antibiotik na akutní infekci v mnoha případech po čase vede ke vzniku chronického onemocnění.
Poznámka: ultrafialové ozařování krve je rovněž poměrně účinné při likvidaci těchto organismů a nemocí, které způsobují. V jedné kazuistice se například hovořilo o skupině pěti rodinných příslušníků, kteří trpěli různými chronickými onemocněními (např. Crohnovou chorobou, astmatem, komplexním regionálním bolestivým syndromem, hypotyreózou, diabetem mellitem 1. typu a lymfangiomatózou). Zjistilo se, že čtyři z nich měli infekci MAP (mycobacterium paratuberculosis). Dva pacienti dostali antibiotika a podstoupili ozařování krve UV zářením, poté u nich došlo k vymizení autoimunitních příznaků.
Jak píši v jiném dílu této série o DMSO, umí si DMSO poradit s celou řadou autoimunitních poruch. V tom článku jsem zdůraznil své podezření, že tato onemocnění může částečně vysvětlovat právě pleomorfismus bakterií. To je patrné už ze skutečnosti, že četné revmatologické léky fungují také jako antibiotika a antibiotika vhodná k eliminaci ABS bakterií fungují také jako revmatologické léky (s ozařováním krve UV zářením je to ostatně stejné). Navíc byly u mnoha autoimunitních onemocnění při použití vhodných technik ABS bakterie přímo izolovány. Dále se domnívám, že zvýšená toxicita DMSO vůči menším mikroorganismům (pravděpodobně v důsledku absence jejich buněčné stěny) jej může činit jedinečně vhodným k eliminaci těchto mikrobů (a zároveň DMSO nepoškodí organismus).
A konečně, DMSO přináší úlevu mnoha lidem, kteří trpí chronickým únavovým syndromem. Stanley Jacob kupříkladu dostal dopis od jednoho pacienta, který mu vylíčil své zkušenosti s DMSO:
„Jsem obětí vzácné chronické systémové virové infekce, kterou většina lékařů neuznává. V roce 1965 jsem prodělal tak těžký akutní záchvat encefalitidy, hepatitidy a astmatické bronchitidy, že jsem nebyl schopen jasně myslet ani mluvit a jen jsem doufal, že přežiji noc.
Na interně jsem dostal prednison, což vedlo k okamžitému zlepšení. Než však byla léčba ukončena, znovu se objevily závažné příznaky encefalitidy. Cítil jsem, že nemám co ztratit, protože další záchvat by byl téměř jistě smrtelný.
Vyzkoušel jsem DMSO – čistě na vlastní zodpovědnost. Výsledky byly skutečně dramatické. Všechny příznaky se zmírnily a já jsem se po šestitýdenní absenci mohl vrátit do práce. Stejně dramaticky se zlepšily laboratorní testy, zejména jaterní testy a krevní obraz (počet bílých krvinek).
DMSO vděčím i za to, že jsem nemusel podstoupit amputaci pravé nohy. Několik odborníků mi řeklo, že bych tu bolest jinak nevydržel, a měli pravdu. Byla tak nesnesitelná, že jsem tloukl hlavou do zdi. Místo chůze jsem se musel plazit a denně jsem bral 15 až 20 prášků proti bolesti.“
Poznámka: Čtenáři mi také psali (např. zde, zde a zde), že jim DMSO pomohl s chronickou únavou.
