Jak vím, že ještě nejsem osvícená
Čím déle pracujeme na svém oproštění od mylného přesvědčení, že jsme odděleni ode všeho, co vidíme, tím rafinovanější se stává šejdířská povaha ega. V jógické tradici utváří dovedná, leč prohnaná hra tří prapůvodních energií neboli Praktiti cosi, co se označuje jako tři guny. Vím s jistotou, že nejsem osvícená, protože vždy jedna z těch tří je dominantní, ať je to tamas (temnota či netečnost), radžas (aktivita, změna) nebo sattva (bytí, radost).
Člověk by mohl mylně předpokládat, že je-li moje mysl ve stavu sattvy čili „radosti“, odpovídá to stavu osvícení, ale to je na hře máji právě to nejošemetnější. Naše vědomí není totéž, co naše vjemy, ale prospekt nekonečných možností existujících, ještě než se cokoli manifestuje jako zkušenost či myšlenka – jako věci, lidé a okolnosti, do nichž se dostáváme.
Beztak si většina z nás dokáže podržet stav sattvy jen na kratičkou dobu. Pak naše vysoce nestabilní, opičí mysl přeskočí do stavu zaneprázdněnosti, znepokojení nebo letargie, jako bychom byli neustále opilí.
Ať má nad námi v danou chvíli vládu kterákoli z gun, vždy nějakým způsobem ovlivňuje naše vnímání. Základní zkušenost však zůstává stejná. Uvedu příklad:
Ať šlápnu venku na trávníku do psí hromádky a říkám tomu „špatná“ zkušenost, nebo ať si čichnu k nádherně voňavému květu magnólie a označím to za „dobrou“ zkušenost, jedná se s ohledem na získávání Nejvyššího vědomí o ten samý typ zkušenosti. Obojí je iluzí mysli. Mysl není vědomí. Mysl je dokonce známa jako faktor, jenž vědomí notoricky zkresluje.
„Když se člověk pozvedne nad tři guny, jejichž původ leží v těle, je osvobozen od zrození, stáří, nemoci a smrti a dosáhne osvícení.“ (Bhagavadgíta)
Eskamotér jménem ego je alchymista, který vytváří naši zkušenost v čase a prostoru… a dokonce i naše „dobré“ zkušenosti jsou krmivem pro naši neposednou mysl. Jindy je naše mysl lenivá a zdánlivě se „o nic nestará“. Neangažuje se aktivně ve světě ani se jej nepokouší zlepšit, ale přesto je plně přítomná.
Svámí Satjánanda Sarasvatí ve své knize Čtyři kapitoly o svobodě píše, že nevědomost vede k egoismu toho druhu, kdy se „lidé klamně ztotožňují se svým systémem mysli a těla, což dává vzniknout silnému pocitu individuality. Pak se snažíme naši sobeckou vůli vnucovat ostatním pro svůj vlastní sobecký prospěch.“ To nás vede do koloběhu odporu a lpění, sympatií a antipatií, jenž nás drží spoutané kauzálním řetězcem neštěstí.
Neznamená to, že bychom se snad měli zbavit soudnosti a přestat upozorňovat na křivdy, které vidíme ve světě. To by byla na naší cestě k vyšší mysli stejná pošetilost jako soustřeďovat se jen na ně – nesmíme však ztrácet rovnováhu, když se stane něco „dobrého“ nebo „špatného“. Budeme to jen pozorovat, bez reakce, a činit rozhodnutí založená na Pravdě, a ne na změněné perspektivě Pravdy.
Mándúkja upanišad to popisuje velmi konkrétně. Píše se v něm, že existují tři rozměry vědomí – átmanu, než se smísí s paramátmanem, neboli esencí všeho, jež je věčná a absolutní.
O těch samých omylech probouzející se mysli hovoří i zen buddhismus. Když jsme zachyceni v dualitě, automaticky předpokládáme, že realitu určuje zdánlivá oddělenost všeho, co kolem sebe vidíme; existence samostatných dharm (věcí, lidí, entit, situací, událostí atd.). Tak to ale není. Tyto věci jsou jen projevy Absolutna, které může pochopit jen čistá mysl. Čistá mysl, tedy vlastně „žádná mysl“, potažmo „původní mysl“, jak ji označovali moudří.
Jak objasňuje Svámí Satjánanda Sarasvatí, dělá Já neboli duše nevyhnutelně všemožné druhy chyb, když se neřídí svou pravou povahou. Je to tak, že prostě překrýváme Vesmír, jaký je, svým klábosením mysli (chitta). Začneme se tak dokonale ztotožňovat s herci ve filmu, který sledujeme, až zapomínáme, že to, co vidíme, je jen projekce na plátně.
Svámí Krišnánanda napsal:
„Prozpěvuj óm a udržuj si tento pocit v mysli nepřetržitě byť i pouhých pět minut. Zaznamenej si svou zkušenost do deníku a pak mi pověz, zda tě nějakým způsobem změnila, nebo ne. Ona tě rozhodně změní, a pokud tě Bůh požehná časem a trpělivostí nezbytnou k tomu, abys takto praktikoval každý den celou půlhodinu, budeš se moci považovat za trojnásobně požehnaného hledajícího. Svět do tebe vstupuje, ale kam si na tebe přijde! Samsára je síť takových nepokojů a všechny z nich jsou jako říční proudy valící se do tvého univerzálního bytí. Přijal jsi je do náruče univerzality; hukot řeky ustává, když řeka vtéká do poklidu oceánu. Trápení světa ustává, když vstoupí do velkolepé existence tvé univerzality.“
Když si je mysl neustále vědoma toho, že její ustavičně aktivní obsah mění její vnímání, může paradoxně setrvávat v radosti, protože nikdy nezapomíná na to, že co pozoruje, NENÍ esencí vědomí. To je nirvána a my na ni všichni máme přirozené právo. Já si nejsem neustále vědoma všech těch projekcí, ale pracuji na tom. A vy?
