Má nová kniha: ALPHA OMEGA: SOPHIA (6/10)

Odkaz na knihu na našem kanále Bublina času, všichni kupující elektronické verze dostanou – pokud vyjde i fyzicky – knihu potom jen za poštovné.

Kapitola 4.1. – DOBRÉ RÁNO

Slunce ještě zlehka barvilo oblohu do oranžova, což už ostatně poslední desítky let, když Sofie vstávala. Bylo něco kolem sedmé. ¨Snažila se vstávat pořád ve stejný čas, budila se plus mínus 7.10. V létě se sluncem o něco dříve. Bylo zajímavé, že už 2 hodiny před jeho východem vnímala, jak hřeje.

Ráno bylo tiché, téměř sváteční, jaké mívala jen ve dnech volna. Ivan už seděl u kuchyňského stolu, pročítal zprávy na svém tabletu a usrkával kávu. Byla to právě asi káva, která voněla celým bytem, která ho vzbudila. Ach ti muži a jejich zprávy!

Byla ráda, že umožnila již dávno Ivanovi přístup ke své asistentce, ta mu vše uvařila, připravila na stůl, přesně vajec Benedict, které oba milovali z vaječích možností nade vše. Netušili, proč je Ivanova asistentka neumí tak dobře. Ostatně, Sofie měla své místečko vymazlené a tak se raději scházeli tam. A pokud by Ivan vařil sám, riskovali by asi požár jejich čindžáku na Pohořelci.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho Sofie a věnovala mu krátký polibek na tvář. „Dneska máme překvapivě čas oba, jo? Tu snídani jsi tedy rozjel parádně!“

„To já ne, to asistentka,” bránil se naoko Ivan. Ale korpulentní snídaně miloval.

Sofie ale začala připravovat snídani sama – vejce, slaninu, a pak její specialitu: fazole. Do malé pánve přidala trochu olivového oleje, směs římského kmínu a sumachu, které jim dávaly jedinečný arabský nádech, a pomalu je zahřívala, dokud nezačaly vonět celou kuchyní.

Když se oba usadili ke stolu, Ivan zvedl svůj šálek kávy. „Na tyhle chvíle bych si mohl i zvyknout. Vypadá to, že svět může chvíli počkat.“ A pustil se do druhého kola snídaně..

„No, znáš svět! Ten si stejně vždycky najde způsob, jak se připomenout,“ odpověděla Sofie s úsměvem. „Ale dneska ho necháme za dveřmi.“

***

Kapitola 4.2 – Sofia a její Světlo

Po snídani se Sofie stáhla do svého soukromí, a Ivanovi zvědomila asistentka, že má dnes nějaké úřední vyřizování. Ta rána si nenechala vzít, ať už tam spal kdokoliv.

Její rutina začínala meditací, kdy se soustředila na klidné dýchání a nechala mysl proudit bez překážek. Poté rozložila na podlahu svůj cvičební kobereček a věnovala se sérii pozic jógy, které pomáhaly jejímu tělu zůstat pružné a silné.

Když skončila, přešla do svého malého pokoje vybaveného speciálním světelným panelem. No, bylo to spíš takové Slunce pro bytové účely. Tyhle přístroje už stály víc, než televize a plátna. Světlo bylo výjimečné – simulovalo všechny sluneční frekvence, od infračervené až po ultrafialovou, a dokonce přidávalo kosmické složky. Záporné ionty byly samozřejmostí, stejně jako vlhkost a takové věci. Ve zvucích jste si mohli vybrat třeba Vesmír, džungli, probouzející se jezerní ptactvo, ale třeba také nádraží, nebo letiště. Sofie byla přesvědčena, že světlo má na tělo i mysl hluboký vliv.

Stála před světlem spoře oblečená, zavřela oči a nechala jeho paprsky hladit její pokožku. U toho poslouchala tichou, jemnou hudbu, která kombinovala přírodní zvuky s melodickými tóny.

Její tělo, ač už ve středním věku, si stále zachovávalo pevnost a hezké linie, což bylo výsledkem její péče o sebe. Pohyb, zdravá strava a trocha sebekázně – to všechno se odráželo v jejím vzhledu.

Přesto se občas nad ním dál zamýšlela, jeho proměnami a tím, co říká svou formou a tvarem o sobě světu. Vzpomněla si na slova jedné starší přítelkyně, která jednou v žertu pronesla: „Čím víc chce žena sexuálně líbit muži, tím vzedmutější má prsa.“ Sofie se tehdy smála, ale dnes, když se podívala na své dnes takřka do špičky trčící bradavky na malých ňadrech, dala Ivaně za pravdu.

Jasně, byla krásná, dlouhý čas bojovala s tím, že je příliš hubená, ráda by i byla o něco vyšší, ale pak se přijala, vztah k jejímu tělu se vyvíjel a prošel mnoha proměnami. Věděla, že krása, kterou vyzařuje, už není jen fyzická. Byla v jejím klidu, v tom, jak přijímala sama sebe, a ve způsobu, jakým dokázala naplno prožívat každý okamžik.

Světlo ji stále objímalo svou září a Sofie se do něj úplně ponořila. V ten moment neexistovalo nic jiného – jen teplo, hudba a tichý rytmus jejího dechu.

Všimla si, že tělo však stále více začíná dávat najevo, že ta Ivanova léčebná seance ještě nějak hledá své pokračování. Vzpomněla si na Mikyho slova, jestli si to někdy dělá sama si. Ano, Miky a Ivane, právě teď! To byste asi čubrněli. Ale byly to dlouhé minuty jenom pro ni samotnou. Sem nikdo nesmí. Jen světlo, ale to o nás ví stejně všechno.

Když nabrala po orgasmu znovu rovnováhu, seděla dál nehybně, zatímco světlo dál hladilo její kůži, a její myšlenky se pomalu stočily ke Slunci. Milovala ho odjakživa. Pro Sofii bylo Slunce symbolem života, zdrojem energie, klidu i síly. Kdyby bylo po jejím, Slunce by na Zemi svítilo ve dne v noci, a nikdy by neustupovalo temnotě.

Zamyslela se, jak moc Slunce ovlivňuje lidi, nejen fyzicky, ale i duchovně. Připomněla si, že v mnoha světových náboženstvích hrálo hlavní roli – od starověkých slunečních bohů Egypta a Peru až po křesťanství, kde jí Slunce připomínalo postavu Ježíše. Jeho světlo, jeho oběť, jeho energie, která dává a nikdy nevyžaduje nic zpět.

Sofie pocítila jemný úsměv na svých rtech. Byla vděčná, že i v moderní době, kdy se svět tak často odpojuje od přírody, může Slunce zůstat konstantou, něčím, co spojuje minulost a přítomnost, duchovno i vědu.

Její dech se zpomalil a zhluboka vdechovala tichou sílu okamžiku. Slunce, pomyslela si, je všechno, co potřebuji.

***

---

Přistihla se, že se k Slunci v tuto chvíli modlí. Děkovala jí – jako bytosti, která byla symbolem života a energie. Pro Sofii bylo Slunce jinové, magnetické, a tím pádem ženské. Jako Stvořitelka, jako Bůh, kterého si vždy představovala také spíš jako ženu. Raději se už o tom s nikým nebavila, o Bohu se nemáme bavit s ostatními lidmi. Bůh je vždy individuální, náš, každého jiný.

„Thank you, Sun! Děkuji ti,“ šeptala, zatímco cítila, jak její paprsky prostupují každou částí jejího těla. Prosila ji o klid, o sílu, o schopnost vyrovnat se s tím, co přijde. Vnímala její jemnou moc – ta, která dokáže zahřát i pohltit, uklidnit i probudit.

Splývala s ní, plula v jejím světle, nechala se obklopit jejím teplem. Tady věda udělala kus práce. Jako by se vědcům a technologům opravdu podařilo sebrat to nejlepší ze slunce do krabičky a poskytnout to lidem. Za patřičný obulus, samozřejmě. S každým výdechem odevzdávala přepětí, které v sobě držela – vlastní i to, co si přinesla od klientů. Vnímala, jak jí odnáší tíhu, kterou už nepotřebovala.

Slunce ji obklopovalo, její energie prostupovala vším a Sofie cítila, že znovu nachází rovnováhu. Orgasmy a sluneční světlo. Ať to, Bože, nikdy neskončí.

Po promilované noci byla očista Světlem a Sluncem něčím, bez čeho nedokázala další den vyjít ven. Cítila, jak ji milování s klukama, jakkoliv je měla ráda, zároveň vyčerpává. Snižovalo její frekvenci, zpomalovalo její vnímání a pohlcovalo část energie, kterou potřebovala pro svůj svět.

Věděla, že to není špatné – milování bylo něčím krásným, ale také náročným. Sofie si proto dovolila tento prožitek jen zřídka. Jednou, dvakrát za měsíc, to bylo maximum, co si mohla dovolit, aniž by ztratila spojení sama se sebou.

Stála před světlem, nechala jeho paprsky probíhat svou kůží a vnímala, jak se její energie znovu naplňuje. Tohle byla její očista, její restart. Slunce, ta Žena s velkým Ž, ji vždy svým laskáním vrátila tam, kam patřila – do rovnováhy.

Ani neví, jak dlouho, ale pořád tam seděla, obklopená světlem, a nechala své myšlenky plynout. Často to byl právě tento okamžik, kdy se k ní vracely ty nejmoudřejší nápady. V hlavě jí zazněla věta, kterou kdysi slyšela od jednoho svého klienta: „Světlo je jazyk, kterým vesmír přepřádá své příběhy.“

Zamyslela se nad tím, jak pravdivé to bylo. Všechno, co existuje – lidé, stromy, hvězdy, planety – se navzájem propojuje právě díky světlu. Možná to bylo světlo, co neslo všechny informace. Možná, že světlo bylo tím, co dělilo chaos od řádu.

Napadlo ji, že její práce je vlastně podobná. Pomáhá lidem najít světlo v jejich životě – to, co rozptyluje stíny, co je spojuje s jejich skutečným já. A přitom si uvědomila, že stejně jako oni, i ona potřebuje světlo, aby nezapomněla, kdo je.

„Světlo je začátek i konec,“ zašeptala do ticha a a chtěla již otevřít oči. Ale ještě ji to nepustilo.

Alfa i omega.

***

Omega. Ta nekonečná osmička, která jí přišla na mysl, ji zvláštně uspokojila. V tom jednoduchém tvaru bylo něco fascinujícího – plynulost, harmonie, nepřerušený tok. Nebylo tu žádné konečné „teď“, ani strach z „potom“.

„Nic nekončí,“ pomyslela si. „Vše pokračuje. Vždycky.“

Byl v tom jistý klid, jistota, kterou potřebovala cítit. A co víc – byla z toho radost. Jemná, nenápadná, ale hluboce opravdová radost, která se jí rozlévala po těle spolu se světlem.

***

(pokračování čtvrté kapitoly příště)

Odkaz na knihu na našem kanále Bublina času, všichni kupující elektronické verze dostanou – pokud vyjde i fyzicky – knihu potom jen za poštovné.