Má nová kniha: ALPHA OMEGA: SOPHIA (5/10)

Sofie se natáhla pro kokosový olej na poličce v koupelně. Bylo to jako malý rituál – umýt si vlasy, natřít tělo mandlovým krémem, obléknout si ten růžový župan, který jí vždycky připomínal teplo domova. Tentokrát to potřebovala víc než kdy jindy.

Zrovna si zapínala pásek na županu, když uslyšela klíče v zámku. Ivan měl od jejího bytu klíče už dlouho. Bylo to tak nějak přirozené – žádná formální dohoda, prostě měl její důvěru.

„Sofie?“ ozval se jeho hluboký hlas z předsíně.

„Jsem tady,“ odpověděla a usmála se, i když věděla, že její oči jsou ještě zarudlé od slz.

Ivan vešel do obýváku a přinesl s sebou svou obvyklou klidnou energii. Byl vyšší, s mírným bříškem a proplešlými vlasy. Jeho brýle seděly lehce nakřivo, což mu dodávalo trochu roztomilý vzhled. Na pravé tváři měl pihu, kterou Sofie vždy považovala za jeho poznávací znamení.

„Co se stalo?“ zeptal se, zatímco si sundával kabát a přehodil ho přes opěradlo židle.

Sofie jen zavrtěla hlavou. „Dlouhý den. Miky… no, prostě dneska to nevyšlo.“

Ivan se posadil na gauč a upřel na ni svůj obvyklý laskavý pohled. „Pojď si sednout. Chceš mi to vyprávět?“

Byla to pro ni nejvyšší forma intimity. Sdílet se. Povídat si, vyprávět a mít celou pozornost toho druhého, nebo ostatních. Přisedla si vedle něj a na chvíli zaváhala. Pak řekla: „Občas mám pocit, že jsem na všechno strašně sama. Dneska Miky odešel naštvaný. A já… mám pocit, že nevím, co chci.“

Ivan ji chytil za ruku. „Sofie, všechno, co děláš, je pro druhé. Ale někdy bys měla myslet i na sebe. Možná je Miky naštvaný, někdy se chová jak dítě, žárlí, ale to neznamená, že děláš něco špatně.“

Sofie se opřela o jeho rameno a na chvíli zavřela oči. „Díky, Ivane. Jsem ráda, že jsi přišel.“

Ivan ji lehce objal a obývák se na chvíli ponořil do ticha, přerušeného jen zvukem hodin na stěně.

***

Když se vzbudila, ležela na pohovce, přikrytá ovčí dekou. Ivan se o ni postaral, jako vždy. Jen se tak převalila na bok, podepřela si hlavu rukama a hluboce vzdychla. „Vlastně nevím, co mám dělat,“ řekla potichu. Navázala na rozhovor, jako kdyby mezi tím ta hodina vůbec neuplynula.

Ivan měl spuštěné plátno, potlačený jas, aby ji nerušil, a sledoval nějaký sport. Zároveň ji teď sledoval s mírně svraštělým obočím, jeho pohled byl napůl analytický, napůl ochranitelský. Milovala to na něm.

„Ach, ti podlí Francouzi,“ pokračovala, jako by si snad chtěla odplivnout. Jako by sama byla Češka a nic jiného nikdy neexistovalo. Jako by chytila české, trošku xenofobní manýry. Ale teď k tomu byl důvod! „Co mi můžou udělat, Ivane? Co myslíš?“

Ivan si sundal brýle, jemně je otřel a položil na stůl. „Co můžou udělat?“ zopakoval pomalu, jako by tu otázku chtěl rozebrat. „Záleží na tom, co hledají. A hlavně na tom, jak moc jsi pro ně důležitá. Ale myslím, že nejsi sama, Sofie. A to je něco, co bys neměla podceňovat.“

Sofie se na něj podívala, její oči stále nesly stopy předchozího pláče, i když už částečně osvěžené krátkým spánkem. „Máš pravdu. Nejsem sama. Ale někdy to tak prostě cítím.“

„To je normální,“ řekl Ivan a jemně ji chytil za ruku. „Ale nezapomeň, že kolem tebe jsou lidé, kteří tě milují a podporují. Pro to, jaká jsi. Tví klienti, ten profesor Novotný, Miky, nebo já.“

Sofie se slabě usmála. „Ty a Miky… to je paradox, viď? Občas nevím, jak zvládám vás dva. Oba najednou.“

„Protože jsi úchvatná,“ odpověděl Ivan jednoduše. „A ti Francouzi? Nejspíš si myslí, že mají pořád právo zasahovat do tvého života. Ale možná jen hledají odpovědi. A kdo ví, třeba odpovědi, které nemají nic společného s tebou, ale s tím, co po tobě zbylo.“

Sofie kývla, jeho slova jí dodala alespoň trochu klidu. „Díky, Ivane. Myslím, že jsem to dnes potřebovala slyšet.“

„Vždycky jsem tady, když mě potřebuješ, všímáš to nějak, viď?“ odpověděl s lehkým úsměvem a ironií.

Sofie se krátce zasmála, i když znovu přes slzy, které signalizovaly, že dnes se pohybuje mimo svůj obvyklý pevný psychický stav nad 80 bodů. Možná Anna. Pořád ji má v sobě.

Ale teď tu byl Ivan. Byl chytrý, milovala chytré muže. A vtipný. A hlavně – byl tady, když potřebovala. Vždy se vynořil. Všeho nechal. Přijel za ní. Ten muž byl neuvěřitelný.

„A ti Francouzi?“ pokračoval Ivan. „Možná nehledají tebe samotnou. Možná hledají, co zbylo po tobě, tvých rodičích, nebo tvém rodu. Vzpomínáš na to, jak se někdo vloupal k vám do bytu, asi měsíc po pohřbech? Vyprávěla jsi mi o tom.“

Sofie se zarazila. Přesně věděla, co Ivan myslí. Tehdy našla byt zpřeházený, některé šuplíky vytažené, papíry rozházené po zemi. Ale nic nezmizelo – aspoň podle toho, co si všimla.

„Pamatuju si to,“ odpověděla tiše. „Policie říkala, že to byl nejspíš obyčejný zloděj. Ale nikdy jsem tomu nevěřila. Cítila jsem, že něco hledali.“

„A co když to, co hledali, je pořád někde kolem tebe?“ Ivanův hlas zněl vážněji než kdy jindy. „Možná si myslí, že máš odpovědi, nebo že jsi klíčem k něčemu, co tvoji rodiče zanechali. Něco, co oni teď potřebují.“

Sofie se odtáhla a přemýšlela. Bylo to poprvé po dlouhé době, co si na ten vloupání znovu vzpomněla. „Ale proč čekali tak dlouho?“ zeptala se.

„Možná nevěděli, kde začít. Možná teď objevili něco nového,“ zamyslel se Ivan. „A nebo prostě teď nastal ten správný čas.“

Sofie si povzdechla. „Takže jsem pro ně něco jako… poslední střípek skládanky?“

Ivan pokrčil rameny. „Možná. Ale jedno je jisté – ať už je to cokoliv, musíš být opatrná. Nikdy nevíš, co lidi dokáže přimět k zoufalým krokům.“

Sofie přikývla, jeho slova jí dodávala pocit jistoty, ale zároveň se nevnímala vůbec uspokojena, co do odpovědí na to všechno.

„Hele, a proč tedy vůbec nefungovala vstupní kamera vašeho domu?“ zamračil se Ivan. „To mi přijde divné už samo o sobě. Ale hlavně – nezkoušela tehdy policie použít časosled?“

Sofie jako by si právě vzpomněla na kamaráda z jeslí. „Jo vidíš, časosled!?“

“Ano.” Ivan si povzdechl.

Časosled je technologie, která umožňuje doslova vrátit čas v určitém prostoru. Je to něco jako kamera, ale s funkcí rewind. Zachytí to, co se stalo, i když tam v tu chvíli žádná klasická kamera nebyla. Používá se to ve státním zájmu už snad, co jsi se narodila.

Sofie se něj pozorně zírala. „Ještě jsem se s tím nesetkala. Takže… mohli by doslova vidět, co se stalo v našem bytě?“

„Ano,“ přikývl Ivan. „Zrekonstruují minulost – pohyby, lidi, všechno, co se odehrálo. Ne do detailů, spíš jako sled obrazů. Ale funguje to.“

„Tak proč to neudělali?“

Ivan pokrčil rameny. „To je otázka. Možná to tehdy ještě nebylo z nějakého důvodu dostupné. Nebo se někdo postaral o to, aby to nezkoušeli. Nebo za tím stojí sami.“

Sofie si přejela rukou po čele. „Takže by mohli vědět, kdo to byl. Možná to dokonce už vědí.“

Ivan se naklonil blíž. „Pokud je časosled v téhle rovnici, tak to mění hodně věcí. Možná máš pravdu. Možná už ví, co hledali, a právě proto se o tebe zajímají.“

Sofie cítila, jak se jí stále hlavou honí další a další otázky. „Musím vědět víc, musím najít pravdu!,“ řekla nakonec tiše.

***

Sofie se zabalila do růžového županu a sedla si na postel. „Jsem unavená,“ pronesla tiše, když ji Ivan doprovodil do ložnice, a právě si ukládal brýle na noční stolek. „Přespíš tady?“

Ivan kývl, už se svlékal do košile a pohodlných kalhot, které si nechával vždycky u ní. „Jasně. Beztak už jsem chtěl jen spát,“ usmál se a zalezl pod peřinu.

Sofie si lehla vedle něj, snažila se zavřít oči, ale hlava jí neustále pracovala. Myšlenky na dnešní den, na Francouze, na minulost. Hodiny na stěně tiše tikaly a pokojem se nesl jen Ivanův klidný dech.

Nakonec se přitulila blíž. Její prsty se jemně dotkly jeho vlasů, propletly se mezi nimi, a ona si dovolila na chvíli ztratit se v jeho přítomnosti.

Ivan se pohnul a otevřel oči. „Nespíš?“ zašeptal, jeho hlas zněl měkce.

„Nemůžu,“ přiznala. Její ruka sklouzla z jeho vlasů na jeho rameno, objala ho a přitáhla k sobě.

Ivan ji políbil na čelo. „Jsem tady,“ řekl tiše.

A pak to bylo, jako by se svět ztišil. Sofie převzala iniciativu, její dotyky byly jemné, ale odvážné. Propletla své prsty s jeho, skláněla se k němu, hrála si s ním, jakoby testovala jeho reakce.

Byli spolu dlouho a znali se dobře, ale tenhle okamžik byl jiný. Byl pomalý, důvěrný, plný emocí, které nepotřebovaly žádná slova. Byli oba unavení, ale možná právě proto chtěli k sobě ještě blíž.

Když nakonec po svém bouřlivém několikanásobném orgasmu, na který rychle reagoval Ivan tím svým, byli v tomhle velmi kompatibilní, vedle něj spočinula a její hlava se ocitla na jeho hrudi, cítila, že se napětí z celého dne konečně rozplynulo. Alespoň na chvíli.

Ach ta spojení, ach ty resety, byly její poslední myšlenky, když se propadala do sladkého a dnes tedy opět hodně zaslouženého spánku. To zas byl den! Tak, jak se jí rozpojovaly a odpojovaly nervy, něco se jí ještě spojilo.

Vnímala, že chce ještě něco Ivanovi říct, ale už jí ani nešlo otevřít pusu. Chvilku se na to dívala zvrchu, usmívala se, než nakonec pryč odplula celá.

(konec třetí kapitoly)

(pokračování)

Takřka 200 lidí toužilo po knize.. pořídili si však přístup dosud mnohonásobně méně, asi jste v předvánočním spěchu zapomněli.. 🙂 takže, máte co číst? Jsme u kapitoly 12 a pražských šémů. Zde na Věku končí kapitola třetí.

Odkaz na knihu na našem kanále Bublina času, všichni kupující elektronické verze dostanou – pokud vyjde i fyzicky – knihu jen za poštovné.