Má nová kniha: ALPHA OMEGA: SOPHIA (2/10)

jiří maria mašek

Kapitola 1.3 OSUDOVÁ DEVÍTKA

Sofie seděla u stolu, dlaně jemně sepjaté před sebou, zatímco Anna pomalu vyprávěla o svých snech. Její slova se však začala rozplývat, jak se Sofiiny myšlenky vracely do minulosti. K tomu okamžiku, kdy se všechno změnilo. Osud rozmetal její život i budoucnost na kousky.

Bylo jí osmnáct, když se to stalo.

Seděla pak další dny otřesena ve svém pokoji v Lyonu a pročítala maily, které jí otec někdy psal z konferencí, kam jezdil po celém světě. „Tenhle druh energie je klíčem, Sofie,“ stálo v jednom z nich. „Musíš věřit, že existuje cesta, jak ulevit Zemi i lidstvu. Jako Tvůj táta. Moc v to věřím. Není to snadné, ale dokážeme to.“ Když to říká táta, stává se to zákonem. Pevnou skálou, o kterou se můžete opřít. Není nad to, když vás o něčem ujistí táta. Váš táta. Váš princ. Král. Rytíř. Všechno. Sofie ho i ve svých osmnácti pořád měla na tom trůně. A všichni ostatní kluci jí přišli v něčem krátcí. Ucha. Na tátu neměli.

Jak by mohli?!

Až teprve mnohem déle vypozorovala, tedy, řekl jí to někdo z učitelů a ona si toho začala všímat, že osudové chvíle často přicházejí, když je součet věku či události devítka. V té chvíli se dotýkáme hrany, Boha. Nejinak tomu bylo i v případě Sofie. 18 je zkouška nejen z dospělosti, je to zkouška Života. Lidé často v součtu devítky rekapitulují svůj život. Mnoho lidí si bere život právě v součtu dělitelném devítkou. Je to pak vlastně v řádu cyklu. Jenže jak moc je v řádu, že s někým spadlo letadlo, nebo umřel na rakovinu?! Zároveň dobře věděla, že ženám umírají nejbližší muži často v případech, kdy mají velmi silnou vnitřní agresi. Vůči někomu, něčemu, nebo přímo k mužům. K autoritám. K Bohu! Jenže to jen málokdo dokáže v sobě zahlédnout. Ani ona zatím neviděla.

Seděla tehdy u nějakého filmu, bylo pozdě, venku pršelo. Čekala na rodiče, rodiče měli přiletět ještě do půlnoci. Těšila se na vyprávění o Římě. Potom ale přišla ta zpráva. Telefonát od matčina přítele, že malé, soukromé letadlo, ve kterém její rodiče cestovali z konference v Římě, havarovalo někde nad Alpami. Srdce cítila až v krku. To není možné, to nemohou být oni. Rychle přepla na kanál se zprávami. Bože! Žádní přeživší.

Bylo to jako pád do temnoty. Nejen proto, že přišla v jediný den o oba rodiče, ale i proto, že jejich smrt obklopovaly podivné okolnosti. Letadlo údajně explodovalo ještě ve vzduchu. A na palubě byli další vědci – všichni z oboru výzkumu nové, čisté energie. Jen málokdo ale věděl, že její otec je zapojen i do výzkumu volné energie. Možná jen převorství. A nejbližší rodina. Ona, máma, teta?

Tyhle týdny ji naučily silné sebedisciplíně. Zpočátku byla schopna dlouhé hodiny jen sedět a vpíjet se do starých rodinných fotografií a video-záznamů na ipadu. Jako by věřila, že se najednou ozve táta, nebo máma, že zazvoní jako vždy do Systému a řeknou: Za chvilku jsme doma, Sofi. Že jsou už někde Doma, v klidu, uvolnění, a bezpečí, nepřestávala od té doby věřit. Byla to vlastně ta nejzásadnější věc, co ji držela na nohou. To se hezky česky říká. Nohy symbolizují rod, oblast kyčlí jsou naši prarodiče, babičky s dědouškama, pak stehna praprarodiče. Kolena jsou pak psychosomatickým naplněním naší psychiky v dobách silného prvního tlaku, a tím je období začátku dospívání, když se do nás hormony i svět opřou naplno.

O několik měsíců později, když se již začala jakž takž stavět na nohy, odešel na druhý břeh ještě její nejlepší přítel a kamarád, s nímž vyrůstala od dětství. S Julienem si často povídala o těch „jejich věcech“. Životě i smrti, karmě, čakrách, andělích, i Tartárii. O tom, kdy skončí svět. A čím začal.

Byl to její člověk. Vlastně takový brácha. Věděla, že po ní touží i jako po ženě. Ale připadala si na to ještě příliš nezkušená a mladá. A pro jejich hluboké intimní přátelství jí sex připadal jako něco nečistého.

Rakovina, řekli tenkrát lékaři. Jak to, že umírají teď tak mladí lidé? Ne, to přece není možné, tohle není v pořádku! Ani neví jak, přišla tenkrát domů z nemocnice, kde doufala, že Julien dostane ještě naděje.. ale lékaři byli studení a nekompromisní. Rakovina mozku. Nejde operovat. Obrovsky rychlý vývoj. Snad už jen dny.

Do staré nemocnice Hôpital Hôtel-Dieu v jejich městě docházela, jak jen to bylo možné. A dokonce tam zrovna zůstala v jeho blízkosti i v té chvíli, kdy jej zastihla smrt.

(obrázky pro můj román generuje na základě zadání a popisu scény asistentka – umělá inteligence, vybral jsem nakonec verzi 4.0 chat gpt)

Hôpital Hôtel-Dieu, stará nemocnice s impozantní historií, byla místem, které Sofie navštěvovala pravidelně. Nacházela se na břehu Rhôny, v srdci Lyonu, a její budova nesla stopy staletí lékařské péče, utrpení i pár zázraků uzdravení. Bylo to místo, kde se potkávaly dějiny s přítomností, kde jakási prazvláštní církevní aura klášterních chodeb přetrvávala navzdory moderním lékařským přístrojům. Pro Sofii se Hôtel-Dieu stal nejprve symbolem naděje, pak jakéhosi marného boje a nakonec i loučení.

Julien, její drahý druh, kamarád, spřízněná duše, v této nemocnici teď tedy bojoval o život. Sofie sem docházela tak často, jak jí to jen práce a její vlastní emocionální síly dovolovaly. Ve chvílích, kdy procházela těmi dlouhými kamennými chodbami, její kroky tlumené historií a tichem, cítila zvláštní spojení se všemi, kteří tam před ní prošli. Byl to pocit jakési neviditelné nitky, která ji spojovala s Julienem a celým lidským údělem – bolestí, láskou i smrtí.

Ach, proč je ona sama tak citlivá a tolik vnímá druhé? Jako by neměla dost své vlastní bolesti.

Když tam jednou brzy ráno dorazila, slunce právě začínalo osvětlovat vitráže kaple, která byla součástí nemocnice. Kaple byla místem, kde Sofie často hledala útěchu. Seděla tam v tvrdých lavicích, hladila růženec, který jí dala babička, a šeptala tiché modlitby. Její víra byla hluboká, i když často zpochybňovaná. V těch chvílích se však cítila napojená na něco vyššího, co přesahovalo hranice času i prostoru.

V ten den, kdy Julien zemřel, Sofie cítila zvláštní neklid. Jeho pokoj byl ponořen do přítmí, jen občas narušeného blikáním monitoru, který ukazoval ubývající životní funkce. Seděla vedle něj, držela jeho ruku a snažila se vtisknout veškerou svou lásku a energii do toho doteku.

Julien, oslabený, ale stále ještě aspoň trochu přítomný tady, v naší realitě, k ní vzhlédl a s úsměvem zašeptal: „Merci, ma chère amie. Tu m’as donné tout.“ Děkuji, má drahá přítelkyně, dala jsi mi vše!

Ta slova, jednoduchá a přitom plná hlubokého významu, ji zasáhla jako blesk. Uvědomila si, že to byl jejich poslední společný okamžik. Hlavou jí letěly všechny ty chvíle spolu. Srdce jí divoce bušilo, chtělo se ji křičet néééé! Ještě né, vždyť…

Jenže Julienovy oči se zavíraly a Sofie cítila, jak jeho dlaň ochladla. Čas se zastavil a brána jako by nasála něco, co před devatenácti lety vypustila ven, zpět. Byla svědkem odcházení života, a přesto v té chvíli cítila zároveň stále více i jakousi podivnou posvátnost. Jako by se v tom okamžiku stala součástí něčeho většího – věčnosti, která každému z nás jednou otevře své dveře.

Zrození i smrt jsou něco, co nás dalece přesahuje.

Kaple snad pár vteřin poté odbila devět hodin. Zvuk zvonů prostoupil nemocnicí, jako by oznamoval Julienův přechod na druhou stranu. Sofie seděla dál, slzy jí stékaly po tváři, ale necítila paniku ani vztek. Jen hluboký smutek a zároveň zvláštní mír. Byla tam. Byla s ním. Stála v té bráně, a snad dokonce zahlédla anděly, jak si jejího drahého odvádějí.

Ještě i v další dny se několikrát vrátila do Hôtel-Dieu, procházela prázdnými chodbami a sedávala v kapli. Hledala odpovědi na otázky, které ji pronásledovaly. Proč Julien musel odejít? Co to všechno znamenalo? V těch chvílích pochybovala, a přesto věřila, že se jednou vše vyjasní. Hôtel-Dieu se pro ni stalo místem rozjímání a hledání smyslu – ne už jen nemocnicí, ale jakýmsi portálem mezi světy, kde se život, smrt a víra setkávaly v jednom nekonečném kruhu.

Každý kámen, každý zvuk a každé tiché zašeptání, které v Hôtel-Dieu slyšela, jí připomínaly Juliéna a jejich společnou cestu. A přestože ji opustil, cítila, že zůstává s ní, v jejím srdci, v každé modlitbě a v každém kroku, který ji vedl dál.

Ale Sofie nikdy neuvěřila, že by to byla jen náhoda. Zvlášť po tom, byt rodičů Juliena byl jen pár metrů od velkého mobilního vysílače na protější střeše. Vlastně všechny rodiny na jejich patře zasáhla nějak nemoc, či smrt. Šestiletá holčička rodiny Solange, bezprostředně vedle bytu, kde bydlel Julien, měla leukémii. Několikrát je i potkala tady v nemocnici.

O škodlivosti elektro-magnetických energií věděla už dávno. I od táty. Klepal vždy pozdě večer na její pokoj, zda už může vypnout wi-fi.

A pak milovaný Julien. Zabilo ho to. To je přece tak divný!

Její nejbližší a milované něco odvedlo pryč, daleko. Něco zabilo. Nebo dokonce někdo. To není možné! Proč zrovna ona? Proč zrovna oni. Tolik dobří lidé, plní života. I její rodiče. Měli ji sice později, z nějakého důvodu dlouho dítě nemohli mít. Od té doby, co mamince pomohla jedna lyonská homeopatka, nedala na homeopatii dopustit, a vedla k ní od malička i svou vymodlenou dceru. Dokázala se se Sofinkou vyhnout povinnému očkování, jako lékařka měla přeci jen silnější pozici, a možnosti, než ostatní občané.

Kapitola 1.4 ODCHOD S TÍHOU VZPOMÍNEK

Sofie tehdy věděla, že musí pryč. Francie, místo, které jí připomínalo tolik ztrát, už nebyla domovem. Praha byla jiná. Její rodiče tam kdysi krátce v devadesátkách krátce žili, a ona tam toužila najít své kořeny, zpět svou sílu, a nový začátek. Město plné historie a tajemství, kde si mohla vytvořit nový život. Pokud někam měla odejít z Francie, Čechy byly jediná alternativa.

Rod nám dává sílu až ve chvíli, kdy jsme s ním v přijetí. Když něco někomu vyčítáme, máme za zlé, třeba rozchod mezi manžely, odchod táty, bráníme se Životu. A Život bere, život dává. Potomci obětí tragických událostí často dostávají jakýsi kredit, podporu, víc, než ostatní. Jen si to umět najít, jen si to umět vzít. Život je kardinální dílo Stvořitele! Obrovsky vyvážený. Možná ne při pohledu zblízka, krátce, ale v dlouhodobém horizontu přece tolik!

Tady v Čechách také začala pracovat jako psychoterapeutka a homeopatka. Francouzskou homeopatickou školu dokončila již z Prahy na dálku, byť ji lákal víc britský model, než ten francouzský, symptomatický, a tak studovala ještě sama po večerech, a byla přihlášena i k řeckému homeopatovi Vithoulkasovi, pečlivě sledovala jeho webináře, které měli jednou za dva měsíce. On byl neuvěřitelný! Všimla si, že vůbec homeopaté kdekoliv mají takovou zvláštní vitalitu, a dobro v očích. Homeopatie je neuvěřitelná! Baví ji přemýšlet v intencích homeopatie. Kdo jak vypadá, kdo se jak projevuje, kdo kde uvízl, kdo je jaký homeopatický typ.

Pomáhat ostatním ji udržovalo v chodu, dávalo jejímu životu smysl. Ale ano, ví to. Byla to taková obří náplast, svým způsobem droga. Ale zároveň nikdy nepřestala hledat odpovědi na otázky, které ji pronásledovaly od té osudové noci: Vnímala, že to nebyla nešťastná náhoda. Co skutečně stálo za smrtí jejích a všech pasažerů? Nad čím ti lidé pracovali, co objevili, co bylo pro někoho tak nebezpečné, že museli zemřít?

Z myšlenek ji vytrhl až Annin hlas: „Sofie? Není vám něco? Jste v pořádku? Naleju vám vodu, jo?“ Jako by se role nějak náhle obrátily. Zcela.

V místnosti byly dvě ženy v zajetí svých hlubokých bolestí a traumat.

Zavrtěla lehce hlavou, jako by se snažila setřást ty těžké obrazy minulosti. „Ano, promiňte. Jen jsem… přemýšlela.“ Rozpačitě se usmála.

Anna na ni pohlédla, stále ještě ztracená ve svém světě. Sofie nakrátko zase v tom svém. Ale uvědomila si, že teď nemůže nechat minulost odvádět její pozornost. Anna ji potřebovala. V tom viděla poměrně velký smysl svého života. Taky ji občas napadalo, že tady vlastně moc nechce být. Ale pak přišla dobrá večeře, film, nebo hezké noční milování, a ráno nový den, nová ranní káva, koupel, a odpoledne další klient, a ona v tom všem viděla hluboký smysl. Co jiného by na Zemi měli lidé dělat, než se navzájem poslouchat, než si navzájem pomáhat?

A přesto, nebo spíš právě proto, v jejím podvědomí zůstala ta otázka viset – byla Annina paranoia, jak by to jistě označili lékaři, či lidé z ulice, jen symptomem, nebo měla kořeny v jakési realitě, která je větší a temnější, než si zatím dokázaly představit? A která třeba dokáže jednou rozmotat pavoučí síť až přímo k Panu Pavoukovi? Usmála se té představě. Kdo je pavouk? Kdo to může být?

Jako homeopatka byla schopna okamžitě odhadnout, nebo nějak vycítit, rozeznat slabá místa systému. Odchylky od řádu. Slepé uličky. Byla v tom opravdu dobrá.

Znala homeopatické pavouky. Homeopatická tarantule se dává lidem, kteří mají extrémně nabušenou hlavu. Na úkor celého zbytku těla, a taky emocí. Většinou mají vypotřebovanou energii, hlava je často bolí. Jsou nepřítupní, necitliví, studení. Takoví intrikáni, co musí být na všechno předem připraveni a zajištěni. Má takových klientů hned několik.

Špatně snášejí dotyky. Ha! Dotyky. Vždyť co může být lepšího ve vztahu k člověka k člověku, než se sebe dotknout? Pohladit? Pomasírovat? Ona sama to miluje, a dopřává si to tak často, jak je to jen možné. A právě teď se její hlava rozutíkávala různými směry, jako by se jí rozšiřovalo vědomí. Znala to trošku z meditací, ale tohle bylo jiné. Anna, a její oba kluci, Ivan i Miky, s tím jde přece po terapče na véču na Indii.

Ano, chodila s dvěma muži najednou, nebyl to již ve společnosti zdaleka řídký jev. Starší byl Ivan, jemný, citlivý, hluboký. Připomínal jí Juliena. Vlastně napůl s jejím otcem. Vždy ji vyslechl, a dokázal poradit. Snad proto,že byl o tolik starší. A nabušený Michal. S tím to bylo teda hlavně o sexu, pomáhal jí zapomenout na svět i starosti. Vždy říkával: „Vyšukám ti dnes mozek z hlavy, moje Francouzko!“ A co také slíbil, to také vždy udělal. Většinou několikrát. V jeho přítomnosti snad nebylo chvíle, kdy by nebyla spoň trochu vlhká. Věděli o sobě navzájem, někdy dokonce spolu spali všichni tři. Milovala je oba, každého jinak. Každý byl totiž jiný. A ona jiná s nimi. Byla ráda, že je má. I to jí Praha přinesla. Ale zdaleka nejen to.

Sofie se zastavila. Překvapeně sledovala, kolik myšlenek se jí stačilo odvinout jen za těch pár vteřin, co se Anna znovu odmlčela.

Kapitola 1.5 DÝCHEJTE, HLAVNĚ DÝCHEJTE!

Anna se během vyprávění najednou zarazila. Její ruce, které do té chvíle nervózně svíraly popruh kabelky, začaly jemně třást. Pak třes postupně zesílil. Její ramena se zachvěla, z očí se začaly řinout slzy.

„Promiňte… já… já už nemůžu,“ vydechla zlomeným hlasem a její obličej se skryl do dlaní. Pláč se stal prudší, zoufalejší, až její tělo spadlo do křečovitého vzlykání, které jako by nebylo možné zastavit.

Sofie, zvyklá na emoce svých klientů, zůstala klidná, přestože jako by něco v ní tentokrát plakalo s Annou. Zlehka vstala, vzala jemný šátek z věšáku poblíž a položila ho Anně přes ramena. Neříkala nic, neuspěchávala ji, jen byla přítomná, klidná jako opora uprostřed bouře, bouřlivého deště na moři.

Uběhlo několik minut, ale pláč stále neustával. Anna se mezi vzlyky i pokoušela nějak trochu nadechnout, ale pokaždé jí dech selhal. Sofie si sedla blíž, opatrně se dotkla jejího ramene. „Anno, jste v bezpečí. Všechno je v pořádku,“ zašeptala konejšivě. „Dýchejte, hlavně dýchejte. Dech je život, a jsou chvíle, kdy se nám nechce, ale život prece za to stojí. Život vždycky stojí za to. Vždycky!“ Mluvila pomaleji, jako vždy, když přešla do stavů a vět, které jí nevymýšlela hlava, ale které jako by jen po někom opakovala. Nebo, vyslovovala myšlenku nahlas. Jenže ta myšlenka nebyla její! Byla ale teď vážně dojatá tím vším. I sama sebou a tím, co říkala.

Anna naštěstí i přes emoce zůstala ve spojení. Pomalu zvedla hlavu, její tvář byla červená a mokrá od slz. Pod očima měla černé potůčky od řasenky. „Můžu… můžu vás obejmout?“ zašeptala, její hlas byl roztřesený a téměř neznatelný.

Lidé jsou nějací jiní, zvláštně jemní, citliví, snad i roztomilí, když si dovolí plakat. A holky vždycky nějak krásnější. Bezbranné, a čisté. Stejně jsme všichni takové děti, co se tváří, že jsou dospělí, viďte?

Sofie neodpověděla slovy. Popravdě, měla teď taky trošku sevřené hrdlo. Místo toho jen přikývla, posunula se blíž a rozevřela paže. Anna k ní přepadla, téměř přesně jako to dítě hledající útěchu, nebo oporu. A pevně ji objala.

(obrázky pro můj román generuje na základě zadání a popisu scény asistentka – umělá inteligence, vybral jsem nakonec verzi 4.0 chat gpt)

Objímaly se dlouho. Anna tiše vzlykala na Sofiině rameně a hrudníku, zatímco terapeutka jí jen jemně hladila její záda. Nepospíchala, nepřerušovala. Byl to moment syrové lidské blízkosti, ve kterém bylo více léčivého, než by dokázala vyjádřit jakákoli slova. Dotek. Objetí. Kéž by nás naši teraputé dokázali i obejmout, a držet. Nebo třeba dokonce i lékaři. Dokážete si to představit? Kdo nás tak odtáhl a izoloval od sebe navzájem?

Za oknem zapadalo stále teplé slunce a jeho poslední paprsky na okamžik prozářily místnost zlatavým odstínem. Bylo to, jako by se čas na chvíli zastavil – jen ony dvě a jejich syrová lidská blízkost zůstaly skutečné.

Byly tam jen ony dvě – žena, která se rozpadala, a žena, která jí pomáhala ty střepy posbírat.

Vnímala, jak jí to trhá. Jak mysl naráží na minulost, na její osobní život, jako jazyk na vykotlaný zub. Co je s ní? Co to hergot dneska je? Nebyla zvyklá, že by ji něco vyvádělo z její pracně budované rovnováhy.

(pokračování v neděli, 8.12.24)