Několik příběhů s duchovní tematikou

Tento článek již vyšel v minulosti na webu OSUD.cz.

z In5D.com

Jednoho den seděl Buddha se svými žáky, když k němu přišel jeden muž.
„Existuje Bůh?“, zeptal se Buddhy.
„Ano,“ odpověděl Buddha
Po obědě ho navštívil další muž.
„Existuje Bůh?“, zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Buddha
Odpoledne se objevil další člověk a ptal se na to samé: „Existuje Bůh?“
„To si musíš rozhodnout sám,“ řekl Buddha.
Jakmile muž odešel, obrátili se na Buddhu hněvivě jeho žáci:
„To je přece absurdní, mistře! Jak můžeš dávat tři různé odpovědi na tu samou otázku?“
„Protože ti lidé byli také různí a každý z nich si dojde k Bohu po svém. Ten první muž uvěří čemukoliv, co řeknu. Ten druhý udělá cokoliv, jen aby dokázal, že nemám pravdu. A ten poslední bude věřit jen tomu, co si bude moci rozhodnout sám.“

*****

Řecký spisovatel Nikos Kazantzakis vypráví o tom, jak jako dítě našel na stromě kuklu a uvnitř uviděl motýla, jak se chystá vyklubat ven. Nikos nějakou dobu čekal, ale trvalo to celé příliš dlouho, a tak se rozhodl proces urychlit. Začal tedy zahřívat kuklu svým dechem. Když se však motýl konečně dostal ven, měl slepená křídla a krátce poté zahynul.
„Bylo potřeba jediné – trpělivé prohřívání kukly sluncem, ale já jsem to nemohl vydržet,“ řekl Kazantzakis. „Dodneška je ta mrtvolka jedním z největších závaží na mém svědomí. Ale naučila mě, co je to smrtelný hřích: pokoušet se tlačit na velké zákony vesmíru. Musíme být trpěliví, čekat na správný okamžik a ochotně se řídit rytmem, který pro náš život zvolil Bůh.“

*****

Když jsem putoval po cestě do Říma, po jedné ze čtyř posvátných cest mé magické tradice, uvědomil jsem si, že po skoro dvaceti dnech strávených úplně o samotě jsem v mnohem horším stavu, než když jsem vyrazil. Ve svém osamocení jsem začal mít, zlé, nízké a podlé myšlenky.
Vyhledal jsem svoji průvodkyni cesty a řekl jsem jí o tom. Řekl jsem, že jsem si myslel, že když se vydám na pouť, začnou mé myšlenky mít blíž k Bohu, ale že se po třech týdnech cítím mnohem hůř než předtím.
„Lepší se to, nedělej si starosti,“ odpověděla. „Skutečnost je taková, že když rozsvítíme své vnitřní světlo, tak jako první vidíme pavučiny a prach, své slabiny. Ony tam byly už předtím, jen jsi je v té tmě neviděl. Teď pro tebe bude mnohem snazší pročistit si duši.“

*****

Král má v noci velmi živý sen o tom, že mu někdo položil ruku na rameno. Král se ohlédl a strnul hrůzou – spatřil jakýsi temný stín. A stín promluvil: „Zůstaň klidný, není důvod dělat si starosti. Jen jsem tě přišel informovat; běžně to tak nedělám, ale ty jsi velký král, a tak pro tebe udělám výjimku. Jinak za lidmi předem nechodím, přicházím bez upozornění.“

„Ale kdo jsi?“, vykoktal král.

Temný stín se zasmál a odpověděl: „Jsem tvá smrt, připrav se. Zítra o západu slunce si pro tebe přijdu.“

Noční můra krále okamžitě probudila. Ačkoli věděl, že to byl jen sen, třásl se a ztěžka dýchal. Srdce mu tlouklo tak nahlas, že je zřetelně slyšel.

Král ihned svolal radu mudrců, zejména královských astrologů a proroků a vylíčil jim, co se mu zdálo. Chtěl vědět, co jeho sen znamená.

Filozofové, astrologové a jasnovidci se okamžitě začali dohadovat. Nedokázali dojít k žádnému společnému názoru, stejně jako je tomu dnes. Vždyť i ti takzvaní psychoanalytici a vykladači snů dokážou vyložit stejný sen mnoha způsoby! A člověk je zmatenější než předtím.

I král byl čím dál zmatenější. Slunce vycházelo a každý tvrdil něco jiného. Tu ke králi přišel stařec, který mu sloužil už od doby, kdy byl král malý chlapec. Nebyl to jen nějaký obyčejný sluha – matka králi brzy zemřela a jeho otec určil tohoto svého nejvěrnějšího strážce, aby nad princem dohlížel. Král měl ke starému muži úctu skoro jako k otci.

Letitý důvěrník mu zašeptal do ucha: „Tihle velcí myslitelé se hádají už celá staletí a nikdy se na ničem neshodnou – myslíš, že od nich dostaneš během dvanácti hodin vysvětlení? Na to zapomeň, ti se umějí jen dohadovat.

Král se zeptal: „A co navrhuješ ty?“

„Nech je debatovat, nasedni na toho nejrychlejšího koně a snaž se z paláce dostat tak daleko, jak to jen půjde. Až slunce zapadne, můžeš se obrátit zpět, ale ne dřív. Jeď směrem k Damašku, ať případně vím, kde tě najdu.“

Král se zařídil podle starcovy rady. Nejlepší kůň z královských stájí pod ním uháněl neskutečnou rychlostí. Nezastavil se ani kvůli vodě, ani kvůli krmení. Jako by chápal, že jde o něco kriticky důležitého.

Když slunce začalo zapadat, dojeli skoro k Damašku. Zastavili u mangového lesíku, a když král vázal svého koně k jednomu ze stromů, poplácal ho a pochválil ho: „Děkuji ti, příteli. Běžels tak rychle jako nikdy. Ujeli jsme spolu stovky mil.“

Jakmile slunce zmizelo za obzorem, ucítil král na rameni známou ruku. Stín se vrátil a řekl: „I já musím poděkovat tvému koni. Dělal jsem si starosti, zda to tak brzy stihneš na určené místo. Proto jsem tě přišel předem informovat. Na tomto místě máš zemřít a tvůj kůň tě sem přinesl právě včas.“

*****

Ve starověké Číně asi 250 let př. n. l. měl být v oblasti Thing-Zda jistý princ korunován na císaře. Podle zákona se však měl nejprve oženit.

Jelikož to znamenalo výběr budoucí císařovny, chtěl mladík takovou ženu, jíž by mohl absolutně důvěřovat. Na radu jednoho moudrého muže se rozhodl svolat všechny svobodné dívky z oblasti, aby si mezi nimi zvolil svou nastávající.

V paláci mnoho let sloužila jedna žena, která z plánované události neměla ani tu nejmenší radost, neboť její dcera prince tajně milovala. Ke své hrůze žena navíc zjistila, že se její dcera skutečně hodlá zúčastnit.

„Co tam budeš dělat, dceruško?“, ptala se zoufale. „Vždyť tam budou ty nejbohatší a nejkrásnější dívky ze široka daleka. Nedovol, ať se z tvého tichého utrpení stane šílenství.“

Dcera jí ale odpověděla: „Maminko, já jsem nezešílela. Vím, že si mě princ nevybere, ale aspoň budu mít poslední šanci strávit v jeho přítomnosti aspoň pár okamžiků.“

Když toho večera přišla do paláce, skutečně byl plný těch nejkrásnějších dívek v nejnádhernějších šatech a s těmi nejdražšími šperky.

Princ si ale nevybral hned – obklopen členy dvora vyhlásil cosi jako soutěž: „Každé z vás dám semínko. Která mi za šest měsíců v květináči přinese tu nejkrásnější květinu, vypěstovanou z tohoto semínka, stane se císařovnou.“

Své semínko dostala i dcera služebné. Zasadila je a věnovala mu maximální péči. Věřila tomu, že pokud bude květina tak velká jako její láska, nemusí si s výsledkem dělat starosti.

Uběhly tři měsíce a neobjevil se ani výhonek. Dívka vyzkoušela všechno; ptala se na radu farmářů a rolníků, kteří jí předvedli všemožné metody, ale nebylo to nic platné. Každý den cítila, jak se splnění jejího snu stává čím dál víc nemožným.

Po šesti měsících jí nevyrostlo v květináči ani stéblo. Neměla sice nic, čím by se mohla pochlubit, ale říkala si, že vzhledem k úsilí a energii, kterou do pokusu vložila, se přece jen na plánované setkání uchazeček dostaví. Cítila, že to bude poslední možnost, jak vidět svoji lásku, a nechtěla se o ni připravit.

Dívka se tedy dostavila se svým květináčem, v němž byla jen neúrodná hlína, a ke svému zklamání spatřila nádherné květiny v květináčích ostatních dívek.

Princ věnoval výsedku úsilí každé z dívek upřímnou pozornost. Nakonec vyhlásil své rozhodnutí: vybral si dceru chudé služebné!

Ostatní dívky začaly protestovat. Proč že si princ vybral právě tu, která nepřinesla nic?

Princ své rozhodnutí klidně vysvětlil:

„Tato mladá dáma je jediná, která vypěstovala květinu, jež ji učinila hodnou titulu císařovny: květinu čestnosti. Všechna semena, která jsem rozdal, byla neplodná, a tudíž z nich nic nemohlo vyrůst.“

*****

Když Juan zemřel, zjistil, že je na překrásném místě, obklopen vším pohodlím, o jakém se mu kdy snilo. Jakýsi muž oblečený v bílém k němu promluvil:
„Můžete mít všechno, po čem budete toužit – jakékoli jídlo, pití či zábavu.“
Juan se s potěšením oddával všemu, o čem předtím jen snil. Po mnoha letech zábavy znovu vyhledal muže v bílém.
„Tak jsem si do sytosti užil všeho, po čem jsem toužil. Teď bych chtěl nějakou práci, abych se mohl cítit užitečný.“
„Je mi líto,“ odpověděl muž v bílém. „Ale to je ta jediná věc, kterou vám nemohu poskytnout. Tady žádná práce není.“
„To je hrozné!“, prohlásil Juan rozzlobeně. „To znamená, že strávím věčnost tím, že se budu nudit! Kéž bych byl radši v pekle!“
Muž v bílém řekl tichým hlasem:
„A kde si myslíte, že jste, pane?“

*****

Moudrý král Weng se rozhodl navštívit palácové vězení, kde rozmlouval s vězni a naslouchal jejich stížnostem.
„Jsem nevinný,“ říkal muž obviněný z vraždy. „Jsem tu jen proto, že jsem chtěl vystrašit svoji ženu, ale nešťastnou náhodou jsem ji zabil.“
„Mě obvinili z braní úplatků,“ naříkal jiný. „Ale já jsem přece jenom přijal dar!“
Všichni vězni zpívali tu samou písničku, jen jeden mladý muž se králi Wengovi smutně přiznal:
„Jsem vinen. Zranil jsem svého bratra při rvačce a zasloužím si trest. Tohle místo mě přinutilo přemýšlet o bolesti, kterou jsem způsobil.“
„Okamžitě toho zločince vyveďte z vězení!“ zvolal král Weng.
„Ještě nám tu zkazí všechny ty ubohé nevinné muže.“

*****

Zdálo se mi, že jsem vedl rozhovor s Bohem.

„Jen pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty by sis se mnou chtěl popovídat?“

„Jestli máš trošku času,“ odpověděl jsem.

Bůh se usmál a řekl: „Já mám celou věčnost. Ta mi vystačí na cokoli. Na co by ses mě rád zeptal?“

Moje první otázka zněla: „Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“

Bůh chvilku přemýšlel a pak řekl: „Že lidé tak chvátají, aby konečně vyrostli, a pak zase touží být dětmi.“

Že přicházejí o zdraví, aby vydělali peníze, a pak zas přicházejí o peníze, jen aby se jim navrátilo zdraví.

Že ze samých obav z budoucnosti zapomínají na přítomnost, a tak nakonec nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.

Že žijí, jako by nikdy neměli zemřít, a pak umírají, jako by nikdy nežili.“

Bůh vzal mé ruce do svých a pár okamžiků jsme mlčeli. Pak jsem se optal:

„Ty jsi přece rodič. Co bys chtěl, aby se tvoje děti naučily?“

Bůh s úsměvem odpověděl: „Aby pochopily, že nikoho nepřinutí, aby je miloval. Jediné, co mohou udělat, je umožnit, aby byly milovány.

Aby zjistily, nejcennější v jejich životě není to, co mají, ale koho kolem sebe mají.

Aby se naučily, že není dobré porovnávat se s ostatními. Každý bude souzen jednotlivě na základě svých vlastních předpokladů, nikdo nebude porovnáván.

Aby se naučily, že bohatý není ten, kdo toho má nejvíc, ale ten, kdo toho potřebuje nejmíň.

Aby se naučily, že způsobit milovanému člověku hluboké rány trvá jen pár sekund, ale léčení těch ran trvá léta.

Aby se naučily odpouštět. Aby zjistily, že je někteří lidé velmi milují, ale nevědí, jak jim svoji lásku vyjádřit.

Aby zjistily, že za peníze si koupí všechno, jen ne štěstí.

Aby se naučily, že se dva lidé mohou dívat na jednu a tu samou věc, a přesto ji vidět zcela odlišně.

Aby zjistily, že opravdový přítel je někdo, kdo o nich ví všechno… a má je rád i tak.

Aby zjistily, že někdy nestačí, když jim odpustí ostatní, ale že si musí také odpustit sami.“

Nějakou dobu jsem tam seděl a užíval si návštěvu u Boha.

Poděkoval jsem mu za čas a za všechno, co udělal pro moji rodinu a pro mne.

Odpověděl: „Obrať se na mě kdykoliv. Stačí, když si mě vyžádáš a já ti odpovím.“

*****

V třiadvacátém roce Čaovy vlády si Lao-c‘ uvědomil, že válka nakonec zničí i místo, kde žije. Jelikož strávil léta meditací o podstatě života, věděl, že se člověk někdy musí zachovat prakticky. Udělal to nejjednodušší rozhodnutí: přestěhovat se.

Vzal svých pár věcí a vydal se do Han-Keou. Když odcházel z města, zastavil ho strážný u brány.

„Kam ráčí putovat význačný mudrc?“, zeptal se.

„Někam, kde není válka.“

„Nemůžete si jen tak odejít. Chtěl bych vědět, co jste zjistil po všech těch letech meditace. Nechám vás odejít až poté, co se se mnou podělíte o své znalosti.“

Jen proto, aby se zbavil dotěrného muže, sepsal Lao-c‘ na místě tenký svazek a dal jej strážnému. Pak si šel po svém a už o něm nikdo neslyšel.

Svazek se dočkal mnoha kopií, které přetrvaly staletí i tisíciletí, až je poznala i naše doba. Říká se mu Tao te ťing a je to, jednoduše řečeno, to nejzákladnější čtení. Dočtete se v něm například takovéto věci:

Ten, kdo zná jiné, je moudrý.

Ten, kdo zná sebe, je osvícený.

 

Kdo si podmaní jiné, je silný.

Kdo si podmaní sebe, je mocný.

 

Ten, kdo zná radost, je bohatý.

Ten, kdo se drží své cesty, má vůli.

 

Buď pokorný a zůstaneš celistvým.

Skloň se a zůstaneš vzpřímeným.

Vyprázdni se a zůstaneš plným.

Opotřebuj se a zůstaneš novým.

 

Moudrý muž se nepředvádí, a proto září.

Nestrhává na sebe pozornost, a proto si ho všímají.

Nevychvaluje se, a proto má cenu.

A protože nesoutěží, nikdo na světě mu nemůže konkurovat.

*****

Poblíž Šivova chrámu žil jeden mnich. V protějším domě bydlela prostitutka. Mnich si všiml toho množství mužů, kteří za ní chodili, a rozhodl se promluvit si s ní.

„Jsi velká hříšnice,“ řekl přísně. „Každý den a každou noc dáváš najevo svůj nedostatek úcty k Bohu. To se nikdy nezamýšlíš nad tím, co se s tebou stane po smrti?

Ubohou ženu ta slova velmi vyděsila. Kajícně se modlila k Bohu a prosila ho o odpuštění. Také prosila Všemohoucího, aby jí pomohl najít jiný způsob obživy. Ale jinou práci nenašla a po týdenním hladovění se vrátila k prostituci. Pokaždé, když své tělo dala cizímu muži, modlila se k Bohu o odpuštění.

Mnicha rozčililo, že jeho proslov k ničemu nevedl, a tak si řekl: „Odteď budu počítat, kolik mužů do toho domku vešlo, a to až do dne, kdy ta hříšnice zemře.“ A od toho okamžiku nedělal nic jiného, než že sledoval muže, kteří chodili do prostitutčina domku a vycházeli z něj, a za každého položil na zem kámen, až byla kamenů pěkná hromada.

Po nějaké době mnich opět promluvil k prostitutce. Řekl jí: „Vidíš tu hromadu kamenů? Každý kámen představuje jeden smrtelný hřích, který jsi spáchala navzdory mému varování. Znovu ti říkám – přestaň hřešit!“

Když žena viděla, jak se její hříchy nahromadily, začala se třást. Utekla do svého domku a plakala upřímnou lítostí. Modlila se k Bohu: „Ach Bože, kdy mě konečně milostivě osvobodíš od tohoto bídného života?“

Její modlitba byla vyslyšena. Ten samý den si pro ni přišel anděl smrti a odnesl si ji. Na Boží příkaz zkřížil anděl cestu i mnichovi a vzal ho s sebou také.

Prostitutčina duše zamířila přímo vzhůru k nebi, zatímco ta mnichova klesala bezmocně do pekla. Když to mnich viděl, zvolal:

„To je ta tvá spravedlnost, Pane? Celý život jsem strávil v odříkání a chudobě, a teď skončím v pekle, zatímco ta prostitutka, která se válela celý život v hříchu, bude v nebi!“

Když to uslyšel jeden z andělů, odpověděl:

„Bůh je vždycky spravedlivý. Ty sis myslel, že Boží láska znamená souzení bližních. Zatímco sis naplnil srdce nečistotou hříchu jiného člověka, ta žena se dnem i nocí modlila. Po všech těch slzách, které vyplakala, je její duše tak čistá, že se snadno dostane do nebe. Zato tu tvou, plnou kamenů, nikdo z nás neuzvedne.“

*****

Do Madridu jsem přijel v osm hodin ráno. Strávím tu jen několik hodin, tak nestojí za to, abych telefonoval přátelům a domlouval si s nimi nějaké schůzky. Rozhodnu se pro vycházku o samotě po mých oblíbených místech a nakonec skončím s cigaretou na lavičce v parku Retiro.
„Vypadáš, jako bys byl míle daleko,“ říká nějaký starší muž, který si ke mně před okamžikem přisedl.
„Ale ne, jsem tady,“ říkám, „ale sedím na téhle lavičce s jedním mým přítelem malířem, Anastasiem Ranchalem, před dvanácti lety, v roce 1986. Oba se díváme na moji ženu Christinu, která si trochu moc upila a teď se pokouší tančit flamenco.“
„Jen si to své vzpomínání užívej,“ řekl muž. „Ale nezapomínej, že vzpomínky jsou jako sůl: správné množství dokonale podtrhne chuť jídla, ale přílišné množství ji zničí. Když budeš pořád žít v minulosti, zjistíš nakonec, že nemáš žádnou přítomnost, na kterou bys mohl vzpomínat.“

*****

Bojovat proti určitým věcem, které časem stejně odejdou, je mrhání energií, což pěkně ilustruje tento krátký čínský příběh.
Uprostřed volné venkovské krajiny začalo pršet. Všichni vyrazili hledat úkryt, jen jeden muž nerušeně kráčel dál.
„Proč se taky neutíkáš schovat?“, křikl na něj jeden ze spěchajících.
„Protože vepředu prší taky,“ zněla odpověď.

*****

„Když pohlédneš na svého bližního, pokus se vidět sebe,“ řekl japonský učitel Okakura Kakuso.

„Ale není to hrozně sobecký přístup?“, zeptal se jeden žák. „Když budeme pořád všude vidět jen sebe, nebudeme vnímat to dobré, co se skrývá v ostatních lidech.“

„Kdybychom tak viděli v ostatních to dobré…“, odvětil Kakuso. „Jenže pravda je taková, že když se podíváme na jiného člověka, hledáme jen jeho chyby. Snažíme se odhalit jeho špatné stránky, protože chceme, aby byl horší než my. Neodpouštíme mu, když nám ublíží, protože se domníváme, že ani nám nebude odpuštěno. Ubližujeme mu krutými slovy a prohlašujeme, že jen říkáme pravdu, přitom se ji jen pokoušíme ukrýt před sebou. Předstíráme, že jsme důležití, aby nikdo neviděl naši křehkost. Proto kdykoli soudíte svého bratra, uvědomte si, že před tribunálem stojíte vy sami.“

*****

Byl jednou jeden kameník, který nebyl spokojený sám se sebou a se svým postavením.

Jednoho dne šel kolem domu bohatého obchodníka a otevřenými dveřmi uviděl spoustu krásných věcí a důležitých návštěvníků. „Jak mocný musí ten obchodník být!“, říkal si kameník. Popadla ho velká závist a zatoužil být jako obchodník.

K jeho velkému překvapení se náhle tím obchodníkem stal. Těšil se většímu luxusu a moci, než si kdy představoval, ale lidé chudší než on mu záviděli a nesnášeli ho. Zakrátko kolem v nosítkách projel vysoký úředník obklopený sloužícími a vojáky, kteří tloukli do gongů. Každý člověk bez ohledu na bohatství se musel před průvodem hluboko sklonit. „Jak mocný je ten úředník!“, myslel si muž. „Kéž bych mohl být jako on!“

A najednou se tím vysokým úředníkem stal, všude ho nosili na zdobených nosítkách a lidé široko daleko se ho děsili a nenáviděli ho. Byl horký letní den a úředník se ve svých nosítkách cítil velmi nepohodlně. Podíval se vzhůru ke slunci. Pyšně zářilo na nebi a nijak na něj nedbalo. „Jak mocné je slunce!“, pomyslel si úředník. „Přál bych si tím sluncem být.“

A stal se sluncem, které nelítostně pálilo na všechny lidi, sežehlo všechna pole, rolníci a dělníci je proklínali. Tu se mezi slunce a zemi dostal obrovský černý mrak a slunce bylo zastíněno. „To je ale mocný mrak,“ pomyslel si muž. „Kdybych tak mohl být tím mrakem!“

Pak se stal mrakem, zaplavil pole a vesnice, všichni na něj křičeli. Brzy si ale všiml, že na něj působí jakási velká síla, a uvědomil si, že je to vítr. „Ten vítr je ale silný!“, říkal si muž. „Kéž bych mohl být tím větrem!“

Tu se stal větrem, který strhával střechy, lámal stromy a všichni z něj měli strach. Po chvíli ale narazil na něco, s čím nedokázal hnout, ať foukal, jak foukal. Byla to obrovská skála. „To je ale mocná skála,“ říkal si muž. „Přál bych si být tou skálou!“

Stal se tedy skálou, mocnější než cokoli na Zemi. Ale jak tak stál, uslyšel zvuk kladiva a ucítil, jak se do jeho tvrdého povrchu zarývá dláto. „Co může být mocnějšího, než jsem já, veliká skála?“

Pohlédl dolů a tam spatřil postavičku kameníka.

*****

„Co že to hledáš?“, zeptal se mistr učence, který si k němu přišel pro radu.
„Život,“ zněla odpověď.
Na to řekl mistr: „Pokud máš žít, musí slova zemřít.“ Na dotaz, co tím myslel, řekl:
„Jsi ztracený a osamělý, protože přebýváš ve světě slov. Živíš se slovy, když to, co nejvíc potřebuješ, je jejich podstata. Jídelníček v restauraci neutiší tvůj hlad. Recept na nápoj neutiší tvou žízeň.“

*****

„Jak člověk najde jednotu s Bohem?“

„Čím usilovněji hledáš, tím větší vzdálenost mezi tebou a Jím vzniká.“

„Ale co si s tou vzdáleností mám počít?“

„Pochop, že tam není.“

„To znamená, že já a Bůh jsme jedno a to samé?“

„Nejste jedno. Nejste ani dva.“

„Jak je to možné?“

„Slunce a jeho světlo, oceán a vlna, zpěvák a jeho píseň. Ani jedno, ani dva.“

 

Zdroj