Nová biologie: buňky umí transmutovat prvky, mitochondrie berou energii „odnikud“, voda tvoří krystaly odolnější než diamant (1/2)

Sayer Ji

Pokud je pravdou, že všechen ten neviditelný prostor uvnitř a kolem nás ne že není ničím, ale naopak je něčím, co je nacpané energií a informacemi, a neustále z toho povstávají další věci, jmenovitě virtuální částice a antičástice, mělo by nás překvapovat, že jsou biologické systémy schopné transformativních, inovativních tvořivých kousků? Vezměte si, jak rozšířená je víra ve Velký třesk, která má po celém světě stovky milionů vyznavačů. Jednoznačná víra ve Velký třesk jakožto proces, při němž se do hmotné existence manifestoval vesmír, je zároveň vírou, že z ničeho může vzniknout pořádně velké něco. Přesto konvenční vědecké uvažování popírá existenci takovéto radikální kreativity kdekoli jinde a zejména v biologických systémech.

Transmutace prvků jeden v druhý

Navzdory nesmírnému odporu vůči této myšlence představovala středověká předchůdkyně moderní chemie – alchymie se svou urputnou snahou o transformaci obyčejnějších prvků ve zlato – více než pouhou metaforu a holdování magickému myšlení. Vždyť my, kdo žijeme v postnukleární době, jsme důvěrně obeznámeni s významnými výjimkami ze striktního zákona zachování energie a hmoty; známe urychlovače částic a fenomén radioaktivního rozpadu – to jsou dva případy, v nichž se prvky mění jeden v druhý. V roce 1941 se fyzikům dokonce podařilo syntetizovat v jaderném reaktoru zlato ze rtuti,⁵⁵ třebaže v nepatrném množství a v podobě radioaktivního izotopu.

Podle konvenčního uvažování se tyto výjimky odehrávají výhradně za extrémně vysokého tlaku a teploty, ne v poměrně chladných, vlhkých „reaktorech“ živých organismů, například v lidských buňkách. Přesto naše tělo umí vzájemně transmutovat takové prvky, jako je vápník, hořčík, draslík, měď a železo, a to za normální teploty, nikoli za přítomnosti radioaktivity, což je fenomén, který vědci zkoumají už dvě stě let.

Jako první si fenoménu biotransformace povšiml uznávaný francouzský chemik Nicolas-Louis Vauquelin (1763-1829), jemuž neuniklo, že slepice produkují ve skořápkách vajec více vápníku, než pozřou.

Napsal: „Spočetl jsem veškeré vápno v ovsu, jejž dostávala slepice, přesto jsem ho ve skořápkách jejích vajec nalezl více. Tudíž probíhá jakési tvoření hmoty. Jakým způsobem, nikdo neví.“ ⁵⁶ Toto zjištění bylo v rozporu s tvrzeními Vauquelinova současníka, Antoine-Laurenta Lavoisiera (1743-1794), „otce moderní chemie“, jenž postuloval, že kombinace prvků se sice mohou měnit, ale prvky samotné ne. Vauquelinova zjištění byla napříště povětšině ignorována. Přesto jiní vědci, kteří se touto cestou vydali, potvrzovali jejich pravdivost:

William Prout (1785-1850): zkoumal čerstvě vyklubaná kuřata a zjistil, že se v jejich těle nachází více vápna (=vápníku), než původně bylo ve vejci, a skořápce to nebylo možné přičíst.

Albrecht von Herzeele (1821-?): V roce 1873 vydal knihu Původ anorganických látek, v níž předložil výzkum, podle kterého rostliny neustále transmutují hmotné prvky jeden v druhý.

Vogel (?-?): v roce 1844 Vogel zkoumal semínka potočnice lékařské a odhalil, že rostlinky obsahují více síry, ačkoli klíčily a vyrůstaly pouze v destilované vodě.⁵⁷ 

John Bennet Lawes (1814-1900) a Joseph Henry Gilbert (1817-1901): V letech 1856 až 1873 tito dva britští vědci zjistili, že rostliny z půdy „vytahují“ více prvků, než půda původně obsahovala.⁵⁸

Henri Spindler (?-?): V letech 1946 – 1947 Spindler odhalil, že dva druhy mořské řasy Laminaria tvoří jód.

Rudolf Hauschka (1891-1969): Při pokusech, které prováděl v letech 1934 – 1940, Hauschka objevil, že řeřichová semínka vzduchotěsně uzavřená ve skleněných nádobách byla za úplňku těžší a za novoluní lehčí.

Pierre Baranger (1900-1970): Při tisících experimentů, které Baranger prováděl mezi lety 1950 a 1970, pozoroval transmutaci různých prvků, k níž docházelo po vyklíčení semen.

Navzdory těmto časným snahám se zájem mainstreamu o tento jev podařilo probudit až francouzskému vědci C. Louisi Kervranovi, členovi Newyorské akademie věd. Nejenže byl Kervran první vědec, jenž se tomuto tématu seriózně věnoval v postnukleárním věku, ale taktéž byl v roce 1975 nominován na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu právě za svoji působivou, vyčerpávající práci věnovanou biotransmutaci. Kervranova důkladná pozorování jednoznačně ukazovala, že živé organismy transmutují prvky jeden v druhý.

K biotransmutaci dochází neustále

Jedním ze zvlášť proslulých příkladů jeho výzkumů bylo jeho pozorování saharských pracovníků ropné rafinerie roku 1959, kteří usilovně pracovali za vysokých teplot (55°C) a po užívání sodíkových (solných) tablet vylučovali velké množství potu o vysoké koncentraci draslíku. Kervran dospěl k závěru, že v jejich těle probíhala endotermní reakce, při níž docházelo k přeměně sodíku v draslík za současného ochlazování organismu.

Dále ho zaujalo, že slepice v Bretani, francouzském severozápadním regionu známém nedostatkem vápníku v půdě, kladly denně zcela normální vejce s normální vápenatou skořápkou. Zjistil, že slepice z půdy vyzobávají slídu bohatou na draslík, který si přetvářejí na vápník.

Později Kervran prováděl obsáhlé experimenty se semeny, které potvrdily jeho předchozí zjištění, že k biotransmutaci prvků dochází neustále. Jeho práce byla sice skutečně přelomová, ale nikdy se mu nepodařilo objasnit, jak tyto bionukleární reakce probíhají na úrovni atomů. Také se mu nikdy nepodařilo existenci tohoto fenoménu prokázat v kvantitativně kontrolovaných podmínkách, například v kontextu experimentu na samostatné buňce.

Empirické důkazy a fyzikální vysvětlení zajistil až ukrajinský vědec Vladimir Vysockij, jenž se biologickou transmutací začal zabývat v devadesátých letech minulého století. Vysockij jako první demonstroval, že některé kmeny bakterií, kupříkladu Bacillus subtilis GSY 228, Escherichia coli K-1 a Deinococcus radiodurans M-1, a kvasinky Saccharomyces cerevisiae T8 umí transmutovat kovy (např. hořčík v železo) a urychlit rozpad radioaktivního izotopu cesia Cs-137, jenž má poločas rozpadu třicet let. Měnily jej v izotop barya Ba-138 s poločasem rozpadu pouhých 310 dnů.

V roce 2015 přezkoumal data z Vysockého experimentů japonský výzkumník Hideo Kozima, jenž pak přišel se souhrnným vysvětlením těchto jevů na základě procesu, který nazval Trapped Neutron Cold Fusion (TNCF; studená fúze se zachyceným neutronem). Model TNCF objasňoval jak studenou fúzi, tak biotransformaci.⁵⁹ Objevy Vladimira Vysockého jsou detailně popsané v jeho knize Jaderná transmutace stabilních a radioaktivních izotopů v biologických systémech (2009).

Vysockého přelomová práce je nesmírně působivá a relevantní pro lidské zdraví, zejména když si uvědomíme, že lidský mikrobiom je tvořen primárně bakteriemi a dokonce že my jsme převážně tvořeni svým mikrobiomem.

Už jsme viděli, jak mikrobiom dokáže rozšířit naši genetickou kapacitu daleko za hranice toho, co určuje náš „natvrdo“ zakódovaný eukaryotní genom. Není tudíž nemožné, že jsou tyto bakterie odpovědné i za transmutaci prvků.

Tato možnost má revoluční implikace – vždyť odhaluje vpravdě nesmírnou moc a odolnost, jíž disponuje naše fyziologie, založená na mikrobiomu. V našem těle se vyskytuje přinejmenším stejně bakterií jako buněk a každá buňka obsahuje mitochondrie, které vypadají a chovají se velmi podobně jako bakterie, což dosvědčuje jejich genetická s strukturální podobnost těmto formám života.⁶⁰

Mohl by náš mikrobiom taktéž zmírňovat dopady působení radioizotopů v okolním životním prostředí? Pokud ano, pak je nám možná vlastní hlubší úroveň odolnosti a regeneračního potenciálu, než se předpokládalo. To by mohlo být nezbytné k samotnému přežití našeho druhu v této postnukleární éře.

-pokračování-