Dr. Shawn Tassone

Lékařská věda se původně vyvinula z náboženství a duchovních nauk.¹  Tento výrok je zdánlivě v rozporu s obecným předpokladem, že duchovno nemá v lékařské praxi místo; existují i názory, že lidé, kteří vnášejí duchovno do lékařského povolání jsou „šarlatáni“.²  Je důležité rozlišovat mezi náboženstvím a duchovnem, duchovno je totiž více zaměřeno na růst jednotlivých lidských bytostí, je méně formální, méně autoritativní a ortodoxní, zato však více zevšeobecňující.^{3(str. 66)}  Není pochyb, že medicína i duchovno se věnují tématu osobního utrpení a obě tato paradigmata se pokoušejí v utrpení ulevovat. Duchovno a utrpení je vždy pro daného jedince jedinečné, proto zde vstupuje do hry hermeneutický aspekt utrpení. Z vědeckých studií vyplývá, že pacienti podstoupivší bypass koronární tepny získávají nový druh úcty k životu a zdraví, často se u nich rozvíjí duchovnost jako vnitřní síla, jež jim pomáhá orientovat se v jejich utrpení a bezpečně je jím provádět.⁴  Jestliže má medicína nějaké náboženství, spiritualitu a rituály, pak není posvátnějšího místa než operační sál. Operační sál není místo, které by mnozí z nás vídali často, a ti, kdo se v této aréně nacházejí v roli pacienta, vnímají proces jako něco odtrženého od čehokoli spirituálního. Cílem tohoto článku je rozebrat operační proces počínaje jeho přípravou, přes povinný souhlas pacienta a provedení operace po následnou rekonvalescenci jako proces spirituálního rázu a zamyslet se nad jeho základy z hlediska posvátných rituálů.

Slovo rituál evokuje spíše archaické obřady domorodých kultur než nejmodernější technická představení, která vídáme v nemocnicích dneška. Základ je však společný – v antropologickém smyslu působí léčivý rituál jako přechod od nemoci ke zdraví. Porozumí-li lékaři a pacienti této spojitosti, mohlo by to zlepšit kvalitu péče, jíž se dostává pacientům, kteří podstupují operace, a podpořit jejich následnou rekonvalescenci.⁵

Rituál informovaného souhlasu

Informovaný souhlas je komunikační postup probíhající mezi pacientem a lékařem a jeho důsledkem je svolení či dohoda o provedení určitého léčebného zásahu. ⁶  V léčivém rituálu, což je i operace, se skrývá moc a podle jistých názorů má tato moc spojitost s placebo efektem⁷; je-li si pacient plně vědom toho, že je tu rituál pro něj, může se vyléčit už jen díky tomuto vědomí. Nedávno provedená studie pacientů, kteří absolvovali placebem kontrolovanou artroskopii, vykázala podobnou míru úspěchu u skutečných operací i u fingovaných. ⁸  Tato studie ukazuje moc předoperačních konzultací, příprav na rituál čili proceduru a samotného řezu, po němž žádná skutečná operace nenásledovala. Ve své vlastní praxi vidím zjevnost toho, že čas strávený konzultacemi s pacientem je v podstatě přípravou na rituál sám. Sdělují se pokyny; žádné jídlo ani pití od půlnoci; žádný makeup a lak na nehty; odklad užívání léků a v některých případech proběhne i čištění tračníku. K těmto přípravným úkonům se přistupuje jako k něčemu posvátnému a nejsou-li dodrženy, může dojít až k odvolání samotné operace. Některá spirituální uskupení jako např. brazilská církev Uniao do Vegetal nedovoluje svým členům účastnit se posvátných rituálů zahrnujících rostliny, pokud předtím nedrží přísnou dietu a nezdrží se určitých druhů chování.^{9(str. 73)}  Tento proces přípravy určuje tón celého rituálu. Kněz neboli chirurg dává pacientovi posvátné pokyny založené na vědomostech, které se předávají z generace na generaci, a pacient je vstřebává na úrovni důvěry a komunikace vnitřní psýché a vnějších archetypů; tento typ důvěry a interakce popsal Buber¹⁰ při svém líčení vztahů žijících v prostoru mezi jednotlivými lidmi, přičemž tento prostor označil za posvěcený. Tato ústní a emoční příprava předznamenává fyzičnost operace. Člověk musí přijít připravený, a přinést tak posvátný dar léčebnému rituálu. Teď se přesuneme k předoperačním testům a jejich roli v celém procesu.

Posvátná krev a zažehnávání rozhněvaných božstev

Když je proces informovaného souhlasu u konce, je pacient připraven k přípravě těla. V mnoha případech to znamená testy krve a moči, případě i rentgen nebo elektroencefalogram. Nejposvátnější křesťanský rituál, svaté přijímání, jedna ze sedmi svátostí, spočívá v tom, že jeho účastníci dobrovolně pijí víno nebo šťávu jako symbol Kristovy krve. Tento rituál přivádí náboženskou obec do stavu souznění jak vzájemného, tak s Kristem, a upomíná její členy na život, smrt a zmrtvýchvstání. V tomto rituálu hraje ústřední roli symbol krve Krista spasitele, protože krev je uctívána jako esence života a smrti. Když Ježíš podává svým učedníkům kalich a vyzývá je, aby pili, „neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů,“ (Mt 26:28) dochází tím k využití krve jako symbolu života a k očištění ducha.

I od pacientů, kteří se připravují na operaci, se požaduje krev, aby si lékaři zkontrolovali hodnoty a určili, zda je pacient fyzicky připraven na proces operace. Během procedury samotné pacient nevyhnutelně ztratí další krev, čímž vloží do rituálu další svátost a podpoří spojení předoperačního rituálu se samotnou operací; to je spojení, které zajišťuje kontinuitu. Důležitost kontinuity lze vidět i na tradičním tanci kiowských indiánů (tzv. Gourd Dance, tanec s chřestidlem vyrobeným z vydlabané tykve) a na tom, jak tato rituální praktika stmeluje komunitu těchto indiánů.¹¹  Posledním dílkem přípravy na samotnou operaci je nalezení vhodného termínu, jenž bude vyhovovat chirurgovi i pacientovi. Pacient si může přát provedení operace v den, který je pro něj nějakým způsobem důležitý, nebo kdy bude mít volno v nabitém programu. Důležitost času a data je velmi důležitá pro podporu, jíž se pacientovi dostane od jeho blízkých, a z fenomenologické perspektivy rozšiřuje jeho duchovní vnímání léčby.^12(p2)

Přichází půst a nahota

Hraniční prostor mezi předoperační fází a operací přemosťuje půst. Půst je takovým mostem i ve světě náboženství. Spolu s modlitbou, studiem posvátných textů, uctíváním v rámci rodiny a dodržováním různých nařízení¹³ je půst běžná duchovní praktika jedinců, kteří si vymezují posvátný prostor. Praktickým účelem předoperačního půstu je omezení tvorby žaludečních kyselin a tudíž i pravděpodobnosti nebezpečného vdechnutí žaludečního obsahu během operace.¹⁴  Pacient je požádán, aby osm až dvanáct hodin před operací nic nejedl a v závislosti na typu procedury může být nutné i dodržování určitého druhu diety po delší dobu. V závislosti na místě, kde bude operace provedena, ho mohou požádat i o to, aby se zdržel pohlavního styku nebo si oholil určitou část těla.

Dietetická omezení jsou samozřejmostí u posvátných rituálů mnoha domorodých společenství. Například ve vietnamské kultuře se ženy, které si po porodu přejí znovu získat sílu a vitalitu tak potřebnou k úspěšnému kojení, účastní určitého rituálu, kvůli němuž musejí dodržovat přísnou dietu.¹⁵

Konečným krokem předoperačního rituálu, potřebným k přesunu do posvátného prostoru operačního sálu, je odstranění všech stop vnějšího světa z pacientova těla. Make-up a lak na nehty se smyje, veškeré šatstvo a šperky jsou umístěny do pytle na předoperačním pokoji. Tato fáze je důležitá, protože pacient bude operačnímu sálu čelit nahý a v poloze naznak, přičemž jediným jeho identifikačním znakem zůstává jméno. Tato nahota je symbolickým odkazem jak ke hrobu, tak ke zrození.¹⁶ Pacient takto vstupuje do operační místnosti ještě o krůček blíž smrti, obklopen technikou zrození a vybaven nahotou spásy.

Původ počítání nástrojů a příprava posvátného prostoru

Před převozem pacienta na operaci je třeba připravit operační sál. Filtry sterilizují a čistí vzduch. Do vyhřívaných nádob vtéká sterilní voda a fyziologický roztok a počítání začíná. Tácy na nástroje jsou v plné pohotovosti, vše má své přesně dané místo. Každý chirurg má možnost zvolit si libovolné vybavení k dané slavnosti a sálová sestra vše připraví podle svého navyklého rituálu. Je důležité vidět toto vše jako počátek kruhu. Až bude každý nástroj, tampon a jehla je spočten a následně použit, proces skončí tím samým počítáním. Pokud nebudou čísla získaná na počátku a na konci ceremonie přesně stejná, nesmí operace skončit.

I v mnoha posvátných rituálech hraje svoji roli čištěná voda¹⁶ a šaman či kněz si nosí posvátný vak s náčiním.¹⁷ To mohou být zvláštní předměty moci jako orlí pera nebo osobní předměty prostoupené silou; mohou nést různá jména jako např. huicholské muvieri (speciální hůlky opatřené pery). Při vkládání do vaku se léčitel hůlkou muvieri dotkne všech věcí, které vlastní. ^{18(str. 42)} Šamané také pečlivě vyskládávají své předměty na speciální pokrývku a umisťují je tam v pořadí, jak jich bude třeba; může se jednat o odstřižky látek nebo o různé nástroje, ale každý z nich je prostoupen silou a nezbytný k léčebnému procesu. ¹⁹  Cílem této přípravy k procesu léčení je to, aby měl každý předmět své místo. Možná ho nebude zapotřebí, ale i tak se pak vrátí zpět k ostatním, kde bude ve stejném „duchovně sterilním“ prostředí, v jakém byl předtím.

Konečným krokem přípravy operačního sálu je spočtení nástrojů a tamponů. Tento proces je tak posvátný, že se během operace odehraje hned třikrát: počítat musí vždy stejná osoba, výsledek musí být vždy stejný, zaznamenává se únava účastníků a naléhavost procedury mění způsob, jímž jsou počítány předměty. ²⁰  Počítání probíhá před procedurou, během ní a po ní a možná se jedná o nejuctívanější část operačního procesu.

Když je operační oltář patřičně připraven, je do místnosti přivezen pacient ve změněném stavu vědomí. Před přechodem dostal sedativum; změna vědomí je pro něj před vstupem do posvátného prostoru nutná.

Pacient je přemístěn z transportního lůžka na úzký operační stůl s pažemi v pravém úhlu k tělu ležícímu naznak, což je pozice, která odráží ukřižování. Spolu s prve zmíněnou nahotou a jejím podtextem narození a smrti dotváří obraz ukřižování symboliku utrpení zušlechťujícího a smysluplného, utrpení, jež v sobě skrývá příslib znovuzrození. ^{21(str. 745)}  Pacient je k operačnímu stolu uchycen v oblasti pasu a lýtek a anesteziolog ho začíná uvádět do narkózy. Na ústa a nos mu pokládá masku, kyslíkový fetiš, zatímco účastníci rituálu (rovněž s nasazenými maskami) klidně čekají, až proběhne pacientův přechod do stavu naprostého klidu a pasivity. Při některých duchovních ceremoniích, při nichž je „pacient“ oblečen nebo úplně chybí, jeho roli přejímá nahá panenka – fetiš.²²  Pacient je tedy nahý, odkrytý, opatřený maskou a připevněný na symbolický kříž; je čas přikrýt jej látkou symbolické barvy a očekávat operatérův vstup na scénu. Když už máme pacienta, instrumentářky a lékaře v maskách, můžeme se posunout od pouhých příprav a psychických prožitků k duchům a archetypálním bohům léčení. ^{23(str. 722)}

Svět zahalený v modrém – svět léčitelův

Chirurgické roušky jsou modré. Chirurgové jsou v modrém. Instrumentářky jsou v modrém a modrá barva souvisí s nekonečnem, s druhou stranou, s nadpřirozenou krásou, náboženskou transcendencí, s duchovnem a duševnem, jež je v kontrastu s emocemi a fyzičnem; s odtržením od všeho pozemského“. ^{24(str. 650)}

Nemusí se jednat o záměr, ale chirurgický proces je zahalen v modré. Zatímco je pacient rouškován modrými rouškami a chirurgické nástroje čekají na modrém sterilním podnose, chirurg si vedle v místnosti pečlivě myje ruce. Takové drhnutí má nepopiratelnou antiseptickou funkci, ale slouží i k rituálnímu účelu. Podobně jako při křtu je fyzická očista součástí náboženských ceremonií tisíce let. Při posvátných slavnostech existuje spojitost mezi fyzickou a morální čistotou v tom smyslu, že se před procedurou smývají hříchy. ²⁵  Po umytí rukou a předloktí vstupuje chirurg a jeho asistent do sálu, přičemž drží ruce dále od těla. Tento proces vstupu do místnosti, kde leží zcela připravený pacient, je významově shodný s chirurgovou přípravou na vstup do sféry léčení a do pacientova fyzického těla. Modré pláště se shluknou kolem těla a chirurg se chystá provést první řez. Sestra oznámí jméno pacienta a název procedury, jež na něm bude provedena. Tomu se v lékařské hantýrce říká „time out“ (pauza) a požadují to zdravotnické orgány, ale sloužit to může i jako chvilka oddechu a soustředění před výkonem.²⁶  V říši alopatické medicíny slouží „time out“ k potvrzení, že se účastníci shromáždili kolem správného pacienta, aby provedli tu správnou operaci, ale v ritualistickém slova smyslu má tato přípravná přestávka za úkol zvýšit vědomou bdělost účastníků a maximálně zaměřit jejich pozornost na pacienta a na nadcházející chirurgický výkon. Kulisy jsou přichystané, účastníci a pacient připravení, je tedy čas, aby rituál vstoupil do své aktivní fáze; čas na vytvoření rány.

Poraněný léčitel a posvátná rána

Operační rána vzniká fyzickým průnikem do pacienta a cílem tohoto průniku je zkoumat vnitřní svět těla a odstranit z něj či zahojit poškozenou tkáň. Z hlediska mytologie je rána i branou k potenciální transformaci, oknem do zapouzdřené historie. ^{27(str. 734)}  V mnoha případech ránu vytváří zraněný léčitel nebo chirurg, který má také své jizvy. V mé vlastní mytologii jsem prostřednictvím genogramů odhalil, že všechny mateřské vztahy v naší rodině spojuje konflikt. Když jsem tento konflikt viděl na papíře, pochopil jsem, že důvod, proč jsem se stal gynekologem, je vlastně dvojí. Na jedné straně jsem mohl být svědkem porodů, což mě přivádělo blíže k poutu matky a plodu, k poutu, které v mé rodině potřebovalo léčit. Druhý a potenciálně zlověstný aspekt mé gynekologické profese spočívá v možnosti vyjímat ženám dělohy. Díky tomuto prozření jsem se mohl stát lepším lékařem a bojovat se svými vnitřními démony. V ritualistických domorodých kulturách je první fází stávání se léčitelem vnitřní hlas, volání. Toto volání může vycházet z rodiny, z komunity nebo ze širšího světa. Šamani jsou povoláni, pak dostanou přesné instrukce, následuje zasvěcení (iniciace) a praxe. Alopatičtí lékaři mají podobné fáze vývoje: volání k této životní dráze  následované strukturovaným vzděláním na fakultě medicíny, iniciace v podobě rezidentury a nakonec plnohodnotné vykonávání lékařského povolání ve společnosti. ²⁹  Zraněný léčitel může mít emoční, fyzické či mentální problémy, které povedou k duchovnímu vhledu, jenž přijde v okamžiku, kdy se vzdá svým ranám; tyto rány se stanou částí celého tohoto medicínského balíku, v němž je operační stůl, nástroje a další propriety. Rány jsou nedílnou součástí léčebného obřadu, protože bez ran by ani nebylo důvodu k léčení. Rituál operace začíná dlouho před prvním řezem a někdy pokračuje i dlouho poté, co se rána zahojí. ^{30(str. 27)}  Mezi počátečním a koncovým bodem rituálu je spirituální proces vstupu do fyzického těla jiného člověka. Duchovní proces poznání pacienta vytváří mezi poskytovatelem péče a pacientem fenomenologické pouto.³¹ Toto vnímání pacienta zvnějšku i vnitřně je základem tohoto rituálu, jehož středobodem je konkrétní osoba a návaznost péče je zásadní nejen z fyzického hlediska, ale i z hlediska psychické podpory. ³²  Základním požadavkem chirurgického rituálu je pacientův změněný stav vědomí. Dovršení rituálu probíhá během pacientova vzkříšení.

Chirurgické vzkříšení a rituální probuzení

Některé kultury používají během ritualistických praktik entheogeny, které navozují změněný stav vědomí a schopnost spirituální komunikace. Je prokázáno, že příslušníci těchto kultur po zkušenosti s takovým halucinogenem pociťují větší rozhodnost, klid a radost. ³³ Podobně i pacienti po operaci hovoří o pooperačních pocitech uvolnění, zejména pokud proceduře předcházely dlouhodobé obavy. ³⁴ Při mnoha rituálech, k nimž patří i (americká) maturitní slavnost, procházejí účastníci k samotné slavnosti přesně daným postupem, jenž se opakuje při odchodu. Ceremoniální postup znamená přechod, jenž se odehrává řádným způsobem.³⁵  Při chirurgickém obřadu je to postup, jenž zahrnuje posun od smrti k probuzení či vzkříšení pacienta, který je teď změněn nejen anestetiky, ale i fyzicky; tato fyzická změna spočívající ve vzniku rány, jež zanechá trvalou jizvu, se objevuje v přechodových rituálech mnoha kultur. Pacient teď procitá k procesu léčení a pořadí úkonů se obrací; pacient opouští operační sál stejně, jako se do něj dostal. Transportní lůžko projíždí nejprve předoperační místností a pak pokračuje do pokoje, kde bude probíhat zotavení. Operační proces jako posvátný rituál je přechod od smrti ke znovuvzkříšení; letmý pohled na nestálost našeho zdraví, jež se prohlubuje spolu s tím, jak naše těla stárnou.

Závěr

O tom, že lékaři jednají na základě jakýchsi božských komplexů a nejsou schopni komunikovat s pacienty, toho bylo řečeno až příliš. V mnoha případech to může být pravda, ale je také nepopiratelné, že chirurg disponuje bázeň budícím potenciálem léčit. Nezastupitelnou roli zde hraje sám posvátný rituál chirurgického výkonu. Hall³⁶ se domnívá, že na chirurgovi s jeho operačním stolem – oltářem je cosi kněžského, ale slovo „kněz“ má přece jen spíše náboženskou konotaci, jež by mohla rušit spirituální aspekty sekulární chirurgie.

Informovaný souhlas a konzultace jsou počátkem pacientovy hrdinské výpravy za zdravím. Uvádějí pacienta do aktivnější role a vyžadují jeho účast na blížícím se obřadu. Nebude to pasivní léčebný proces; od pacienta bude vyžadována krev a tělesné tekutiny jako posvěcení celého postupu. Další spojení pacienta s rituálem je proces půstu a přípravy těla, aby mohlo přijmout léčebný úkon. Přivezení nahého pacienta ležícího na zádech upomíná na jeho nahé narození a na obrovský potenciál jeho lidství. Je tu i symbolika smrti, kdy je pacient umístěn na oltář operačního stolu v pozici ukřižovaného; to předznamenává jeho konečné vzkříšení a znovuzrození následující po chirurgickém představení. Posvátné počítání zajišťuje během obřadu kontinuitu a strukturu ve vztahu k nástrojům specifickým pro každého léčitele. Nakonec je pacient odvezen a obřadně přesunut tam, kde začal.

Chirurg jako kněz, šaman či léčitel provádí posvátné rituály, kdykoli vstoupí do operačního sálu. Sílu léčení umocňuje jak pro chirurga, tak pro pacienta obřad, jenž se odráží v duších účastníků; oltář a všudypřítomná ikonická modrá barva pootvírá bránu vnímání k duchovnímu významu života.

 (odkazy pod orig. článkem zde)

 

Zdroj