Pád duchů temnoty – Hnací síla evropské války; přednáška první (1/2)

ze série přednášek Rudolfa Steinera

Přednášky probíhaly ve švýcarském Dornachu v září a říjnu roku 1917 a pocházejí ze série nazvané Duchovní pozadí vnějšího světa, pád duchů temnoty. Duchovní bytosti a jejich působení (Die Spirituellen Hintergruende der Aeusseren Welt. Der Sturz der Geister der Finsternis. Geistige Wesen und ihre Wirkungen).

Přednáška první

Hnací síla evropské války

Je pro mne důvodem hlubokého uspokojení, jak dle mého mínění víte, že tu s vámi mohu opět chvíli pobýt, neboť toto je místo, na němž můžeme vytvořit viditelný znak našeho záměru a vůle více a více se při našich studiích a práci v duchovní nauce přiblížit pravému poznání ducha.

Putování za poznáním je důvěrně spjato s tím nejniternějším aspektem lidského bytí, tudíž se musíme opakovaně vracet k esenciální povaze naší vůle a záměru a obojí zkoumat. Ve světle současné situace, jakkoli je tato situace bolestná, se zdá, že odpověď na tuto otázku musí být negativní. Po více než tři roky pozorujeme, jak se cosi šíří po světě; cosi, co nemusím podrobně rozebírat, neboť to vnímáme a hluboce cítíme všichni. Události, jež se nyní odehrávají, jsou opakem našich vlastních záměrů, které došly svého vyjádření přímo v této budově. [ pozn. 1 ]

Znovu a znovu si musíme jasně uvědomovat, který proud duchovního vývoje bychom rádi, aby si lidstvo vzalo za své, a dnes nelze než říci, že to je přesně opačný proud než ten, jenž vedl k té strašlivé tragédii uplynulých let. My si jej však musíme opakovaně připomínat, kdykoli hluboce přemítáme nad událostmi, které zmítají celým světem. Můžeme mít pocit, že se zdá, jako by cosi vytáhlo čas a on se stal elastickým; jako by se věci, které si pamatujeme z doby, než se světa zmocnilo toto šílenství, staly nikoli před pouhými lety, nýbrž před staletími.

I nyní jsou samozřejmě mnozí – stejně jako tomu bylo vždy – o nichž lze říci, že se skrz události dneška potácejí ve spánku; lidé, kteří si neuvědomují, co se v dnešní době děje. Když však ti, kdož jsou probuzení, pohlédnou zpět v čase na to, co jim probíhalo myslí před čtyřmi či pěti lety a zanechalo v ní nějaký dojem, budou se víceméně cítit jako někdo, kdo přemítá nad nějakou starou knihou či výtvarným dílem z doby před stovkami let. Události, které pro nás něco znamenaly, než na svět sestoupilo toto šílenství, se nyní zdají být čímsi, co se odehrálo před nekonečně dlouhou dobou.

Každý, kdo byl – prostřednictvím spirituální nauky – probuzen, si samozřejmě uvědomoval, co přichází, ještě než se tyto události vyvinuly. Mnozí naši přátelé si jistě vybavují tu téměř rutinní odpověď, kterou jsem od počátku tohoto století dával po svých veřejných přednáškách. Ta otázka, jak si možná pamatujete, zněla: „Podle statistik světová populace roste. Jak se to srovnává s myšlenkou opakovaných pozemských životů? Nárůst populace je rapidní; jak jej lze uvést v soulad s duchovně naučným poznatkem, že tu jsou pořád ty samé duše?“ Já jsem vždycky odvětil: vskutku to vypadá, že statistikové mají pravdu a populace roste, ale pokud se máme k této otázce postavit se ctí, musíme vzít v úvahu podstatně delší časové úseky. A pak jsem vždy říkal, že může klidně přijít čas, a to dříve, než bychom čekali, kdy lidé ke své hrůze zjistí, že populace se může i zmenšovat.

V antroposofii není vždycky možné dávat prosté, přímé odpovědi. Lidé ještě nedosáhli bodu, v němž by byli schopni přijmout pravdy správným způsobem; na některé věci lze jen poukázat. Pročtěte si přednášky, které jsem měl ve Vídni nedlouho předtím, než na náš svět přišla tato katastrofa, a najdete pasáž, v níž jsem hovořil o společenské rakovině, která užírá lidský vývoj. [ pozn. 2 ] Toto a jiné věci bylo řečeno za účelem poukázání na bezprostředně hrozící vývoj lidské evoluce; jako pobídka k přemýšlení. Neboť my o těchto věcech musíme přemýšlet, pokud se máme skutečně probudit. Pro dobro lidstva musíme být probuzení a živí. Má-li antroposofie splnit svůj účel, je jejím primárním cílem zburcovat lidi a přimět je, aby se skutečně probudili. Pouhé vědění, co se děje ve fyzickém světě, a znalost zákonitostí lidské mysli, to není nic než spánek ve vyšším smyslu. Lidstvo bude probuzené až tehdy, když si lidé vyvinou vnímání světa ducha. Ten je všude kolem nás, stejně jako vzduch a voda, hvězdy, slunce a měsíc. Když fyzicky spíme, plně se vzdáváme vnitřním procesům, které se v těle odehrávají v noci, a netušíme vůbec nic o fyzickém světě kolem nás. Přesně tím samým způsobem spíme, když se zcela odevzdáváme fyzickému okolí, světu a zákonům rozumu, ale nemáme tušení o světě ducha, jenž je všude kolem nás.

Lidstvo v posledních staletích rozehrálo velkou hru, co se týče rozumového pokroku a vědeckých úspěchů; obzvlášť vytrvalé bylo v tomto směru na přelomu 19. a 20. století. Přesto naneštěstí nikdy nebyl nevědomý a instinktivní život více v popředí, než je tomu nyní. Do současné chvíle se tento instinktivní a nevědomý prvek rostoucí měrou zmocňoval lidstva. V konečném důsledku je příčinou této strašlivé světové války neschopnost vidět tento duchovní element a plně si ho uvědomovat. Nelze říci ani to, že by se lidstvo během těchto roků – roků, z nichž se pro každého, kdo je probuzen, stala staletí – přiměřeně poučilo. Bohužel musí zaznít, že pravdou je pravý opak.

Co je charakteristickým prvkem, jehož si den za dnem, hodinu za hodinou všímáme, když sledujeme, co si lidé myslí nebo spíš co předstírají, že si myslí a chtějí? To, že všeobecně vzato nikdo na světě neví, co chce, a nikdo si neuvědomuje, že dokonale ospravedlnitelných cílů lidí, ať už mají v myslích jednotlivých národů jakoukoli podobu, by bylo dosaženo o tolik lépe, kdyby se nejprve zastavily tyto strašlivé války, v nichž teče tolik krve. Národy si neuvědomují, že tyto hrozné události, v nichž je proléváno tolik jejich krve, ve skutečnosti nejsou k dosažení jejich cílů potřeba.

Tyto události mají mysteriózní pozadí, ale když vezmete v úvahu některé věci, které v našich antroposofických přednáškách v průběhu let zazněly, třebaže jen letmým náznakem, naleznete dokonale jasné výroky, jež odkazují k těm nejvýznamnějším z nedávných událostí. Vzpomeňte si, co bylo v těchto místnostech řečeno k charakteru ruského lidu a k rozdílům mezi Rusy a národy západní a střední Evropy. [ pozn. 3 ]

Uvědomíte si, že abyste pochopili událost, jež přišla s takovou vehemencí, musíte znát to, co zde bylo řečeno. Ta událost sem vpadla jako by byla karmickou odplatou s jasným vnitřním smyslem, ačkoli slovo „odplata“ musí být vnímáno jako technický termín, a nikoli v morálním slova smyslu.

Nejen Rusové, nýbrž celá Evropa a celý svět budou muset dlouho přemítat o událostech ve východní Evropě; o dějích mnohem mysterióznějších, než bychom si mohli myslet. Na povrch vyšlo cosi, co se chystalo stovky let. Ten nový element, který se touží zhmotnit, je něco zcela jiného než to, co se zde zhmotňuje doopravdy. Pozdější generace budou moci použít události, jež se budou ve východní Evropě utvářet v dalších desetiletích, aby demonstrovaly rozdíl mezi májou a skutečností. Neboť vy vidíte, že generace dneška považují to, co se děje, za realitu, ačkoli ta dosud čeká v zádveří, a mýlí se v tom, že ji nazývají skutečností, neboť projevit se tu chce něco úplně jiného.

Zápaďané jsou špatně vybaveni k chápání toho, co se chce prodrat k povrchu. Proč? Lidem dneška to může připadat divné – nikoli vám, ale obyčejnému, průměrnému jedinci; vy jako antroposofové nejste obyčejní, průměrní lidé dneška – ale současnost si více než kterýkoli jiný věk žádá toho, čeho lidé mají nejméně: pochopení na základě nauky o duchu. Jakkoli podivné se to může jevit obyčejným, průměrným lidem dneška, z chaosu současné doby nevznikne pořádek, dokud nebude dostatečně velký počet lidí připraven uznat pravdy této nauky. Taková bude karma světové historie.

Budou-li lidé trvat na tom, že tato válka je zrovna jako války minulých dob a my dosáhneme míru tak jako předtím, nechte je mluvit. To jsou lidé, kteří milují máju a nerozlišují pravdu od klamu. Nechte je tvořit to, co se jim zdá být „mírem“, avšak z chaosu, jenž naplňuje dnešní svět, povstane mír až tehdy, když lidským myslím svitne světlo duchovní pravdy.

Možná v srdcích cítíte, že bude ještě dlouho trvat, než takový pořádek nadejde. Možná si myslíte, že lidé budou až za dlouhou dobu připraveni k úsvitu této nauky – a budete mít pravdu. Tento řád nevzejde, než lidská srdce porozumí sféře ducha. Pořádek může přijít až poté, co zavládne pochopení, jak vznikl tento chaos.

Chaos vznikl, jelikož se k realitě přistupuje neduchovním způsobem a svět ducha nelze beztrestně ignorovat. Člověk si může myslet, že stačí žít s myšlenkami a idejemi, jež jsou zcela odvozeny od fyzického světa. Dnes si to lidé všeobecně myslí, ale tím se to nestává pravdou. Ta nejméně správná myšlenka, kterou kdy lidstvo mělo, zní, jednoduše řečeno, že si duchové nechají líbit ignorování. Můžete to považovat za sobecké, ale v jejich světě vládne jiná terminologie. Ať už je to egoistické nebo ne, duchové se mstí, když jsou zde na zemi ignorováni. To je zákon, železná nezbytnost. Současnou dobu lze charakterizovat slovy, že tento lidský chaos je pomstou duchů, kteří byli příliš dlouho ignorováni.

Jak často říkám zde i jinde: mezi lidským vědomím a destruktivními vesmírnými silami úpadku a pádu existuje záhadná spojitost. Každé z nich může, dokonce musí, zaujmout místo toho druhého, a to následujícím způsobem.

Představme si, že existovala doba, dejme tomu posledních dvacet či třicet let devatenáctého století, kdy lidé věnovali to samé úsilí cestě za záležitostmi ducha jako získávání hmotných znalostí a materiálním činnostem. Co by se bylo stalo, kdyby byli usilovali o uznání světa ducha a byli jej použili jako charakter, základnu fyzického světa, místo aby se byli řídili pouhým instinktem a honili se za většími a většími znalostmi toho druhu, jenž nakonec dosáhl nejvyššího triumfu v podobě vytvoření nástrojů vraždění a jehož alfou a omegou bylo obohacení lidí výhradně hmotnými statky? Co by se bylo stalo, kdyby se lidé ke svým aktivitám v sociální sféře snažili získat spirituální vědomí a impulsy? Bylo by to znamenalo vyplacení sil destrukce!

Kdyby lidé byli v posledních dekádách devatenáctého století probuzenější, byla by zde větší vnímavost, a tudíž by v prvních dekádách dvacátého století nevznikla potřeba destrukce. Duchovní vědomí musí být rozsáhlejší než pouhé smyslové a materiální vědomí. Kdyby to tak bylo v posledních desetiletích devatenáctého století, nemusely by v prvních desetiletích dvacátého století zasáhnout síly destrukce.

Vnímavá mysl si toto nejnaléhavěji a snad i nejkrutěji uvědomuje při setkání s mnohými zesnulými, kdož vstoupili do spirituálního světa buď během posledních dekád devatenáctého, nebo prvních dekád dvacátého století. Mnozí z nich byli zde na zemi chyceni do kolotoče hledání hmotných hodnot a nikdy neměli příležitost nechat duchovní impulsy, aby v nich probudily vnímavost. Mnozí prošli branami smrti, aniž by byli vybaveni byť i jen představou o duchovních myšlenkách a impulsech. Kdyby byli měli příležitost nasát do sebe duchovní myšlenky a ideje, než prošli branou smrti, byli by si je mohli vzít s sebou. Tyto myšlenky a ideje by byly něco, co by byli potřebovali po smrti, ale oni je neměli k dispozici.

Každý, kdo zná ideové dějiny posledních dekád devatenáctého a prvních dekád dvacátého století, ví, že lidé přestali vědět, jak používat výraz „duch“. Ten se používá k popisu všeho možného, jen ne pravého ducha. Ty duše tudíž zde na zemi nedostaly příležitost poznat ducha a nyní musejí nést následky. Poté, co prošly branou smrti a vstoupily do spirituálního světa, začaly žíznit po – inu, po čem žízní tyto duše, které tu žily v materialismu? Žízní po destruktivních silách ve fyzickém světě! To jsou dluhy a musí se splatit.

-pokračování-