Lékař vysvětluje, proč viry neexistují 2.

dr. Stefan Lanka

Testy na přítomnost virů

Vzhledem k nedostatku experimentů zajišťujících negativní kontrolu ještě vědcům nedošlo, že testy na přítomnost „virů“ vždy povedou k určitému počtu „pozitivních“ výsledků v závislosti na citlivosti kalibrace testovacího zařízení. Šablony, které se používají při testování, nepocházejí z „virů“, ale z tkání, buněk a fetálního krevního séra zvířat, primárně opic a telat. Protože jsou tato zvířata člověku z pohledu biochemie velmi blízká, je jasné, že tyto částice, mylně vykládané jako virové, dokážou „testy na viry“ najít u každého. Některé „viry“ a „vakcíny“ na ně (nikoli „virus“ spalniček) mají dokonce původ v potracených lidských plodech. Je zvlášť poučné, že všechny ty testy detekují molekuly, které se nacházejí v každém člověku a že vakcíny mohou vyvolat obzvlášť nebezpečné alergické reakce, jimž se dostalo pojmenování „autoimunitní onemocnění“.

Jedna z nejvíce kontaminovaných a nečistých přísad vakcín je bovinní fetální sérum, bez něhož tkáně a buňky v laboratoři vůbec nerostou nebo aspoň ne dost rychle. Toto sérum se velmi krutým způsobem, bez anestezie, získává z nenarozených telat. Obsahuje všemožné známé a neznámé mikroby, jejich spory a obrovské množství neznámých proteinů. Vedle částeček opičí ledvinové tkáně vědci při svém úsilí o sestavování tzv. viru (přičemž v celé vědecké literatuře není popsáno nic jako skutečný, celý virus) analyzují a extrahují i toto sérum.

Protože se vakcíny vyrábějí výhradně na základě těchto látek, lze snadno pochopit, proč jsou to zejména očkovaní lidé, kteří mají „pozitivní“ výsledky testů na všechny tyto imaginární „viry“, z nichž se vytvářejí očkovací látky. Testy jednoduše reagují na zvířecí součásti údajného „viru“, na zvířecí bílkoviny či nukleové kyseliny, které jsou často totožné s lidskými nebo jsou jim velmi podobné. Testy na přítomnost viru nenacházejí nic konkrétního, rozhodně nic „virového“, a kvůli tomu jsou bezcenné. Důsledkem je, jak jsme viděli v případě Eboly, HIV, chřipky atd., že lidi paralyzuje strach a často umírají kvůli velmi nebezpečné „léčbě“.

Stojí za zmínku, že žádný takzvaný test na viry nemá výsledek „ano“ a „ne“ – tyto testy jsou kalibrovány tak, že je lze interpretovat jako „pozitivní“ až po dosažení určité koncentrace. Takto lze otestovat jako „pozitivní“ pár lidí, mnoho lidí, nikoho nebo všechny lidi či zvířata podle toho, jak je kalibrovaná testovací sada. Rozsah této vědecké iluze nám začne být jasný, jakmile pochopíme, že jinak „normální“ symptomy se diagnostikují jako AIDS, BSE, chřipka, spalničky atd. až v případě, že test vyjde „pozitivní“.

Zásadně důležité podrobnosti

Až do roku 1952 virologové věřili, že virus je toxický protein či enzym, který způsobuje bezprostřední otravu těla a tělo si ho nějakým způsobem samo množí  a též ho předává jiným tělům.

Medicína a věda se s tímto konceptem začaly loučit v roce 1951, neboť údajný virus se nepodařilo nikdy spatřit v elektronovém mikroskopu a hlavně nikdy neproběhly kontrolní experimenty. Bylo uznáno, že dokonce i zdravá zvířata, orgány a tkáně během svého rozpadu uvolňují ty samé odpadní produkty, které byly předtím mylně vnímány jako „viry“. Virologie popřela sebe samu.

Pak však manželka pozdějšího laureáta Nobelovy ceny Cricka načrtla dvojitou šroubovici. Kresba byla publikována ve slavném vědeckém časopise Nature jako údajně vědecky vyvinutý model údajné DNA a začala nová, velmi úspěšná kampaň, takzvaná molekulární genetika. Od té chvíle se začalo předpokládat, že nemoci mají původ v genech. Představa viru se přes noc změnila. Už to nebyl toxin, ale nebezpečná genetická sekvence, nebezpečná DNA, nebezpečné virové vlákno atd. Tuto novou genetickou virologii založili mladí chemikové, kteří neměli tušení o biologii a medicíně, ale zato měli neomezený přísun peněz na výzkum. A nevěděli, že stará virologie popřela sebe samu.

Více než dva tisíce let známe rčení: odpusťte jim, neboť oni nevědí, co činí. Od roku 1995, kdy jsme se začali ptát na důkazy a publikovat odpovědi, můžeme dodat: neboť nemohou přiznat, že to, co se naučili a praktikují, není pravda a že je to nebezpečné, ba dokonce smrtící. Protože nikdo dosud nepochopil celý kontext a neměl odvahu říct pravdu, máme teď ještě další subhypotézy, například „imunitní systém“ a „epigenetiku“, aby se fiktivní teorie mohly udržet.

Idea viru vzešla z nucené logiky dogmatu buněčné teorie. Pak přišla idea patogenních bakterií, bakteriálních toxinů, pak virových toxinů, dokud od této teorie nebylo v roce 1952 upuštěno. Počínaje rokem 1953 se z Virchowovy myšlenky jedu způsobujícího nemoc (virus latinsky = jed) stal genetický virus, který následně zrodil myšlenku rakovinových genů, pak jsme tu za Nixonovy éry měli „válku s rakovinou“ a později se objevila idea genů na všechno. V roce 2 000 však byla popřena i celá genetická teorie poté, co byla publikována kontroverzní data z tzv. projektu lidského genomu spolu trapným prohlášením, že se podařilo zmapovat celý lidský genom, třebaže víc než polovina toho byla zcela vymyšlená.

Lidé si neuvědomují, že pro příslušné akademiky je velmi těžké přiznat si, že se podíleli na takových bludech.

Takzvaní požírači bakterií

Modelem pro ideu genetického viru napadajícího lidi, zvířata a rostliny, jež se začala rozvíjet v roce 1953, byli takzvaní požírači bakterií (bakteriofágy), kteří vzbudili pozornost vědců už v roce 1915. Od roku 1938, kdy začaly výzkumníkům být široce dostupné elektronové mikroskopy, bylo tyto fágy možné fotografovat, izolovat jako celé částice a biochemicky charakterizovat jejich součásti. Jejich izolace, tzn. zkoncentrování a oddělení od jiných složek, vyfotografování v tomto izolovaném stavu a biochemické charakterizování ihned poté, to je něco, co se dařilo s bakteriofágy, ale s údajnými viry se to nikdy nepovedlo, protože neexistují.

Vědci, kteří zkoumali bakterie a fágy, a tudíž pracovali s existujícími strukturami, poskytli model, jak by mohly vypadat lidské, zvířecí a rostlinné viry. Nicméně „experti na fágy“ ve svém nadšení pro představu fágů jako požíračů bakterií přehlédli, že tyto částice se formují v důsledku extrémního množení bakterií v jedné příbuzenské linii. Tento efekt, tzn. tvorba a uvolňování fágů, neexistuje u čistých bakterií čerstvě získaných z nějakého organismu či prostředí. Když jsou bakterie pomalu připravovány o zdroj výživy nebo se jim prostředí stane nepřátelským, vytvoří si svoji vlastní formu určenou pro přežití: spory, které mohou přežít dlouhodobě, ba dokonce „věčně“. Ze spor vzniknou nové bakterie, jakmile se podmínky k životu zlepší.

Avšak izolované bakterie pěstované v laboratoři ztrácí všechny své charakteristické rysy a vlastnosti. Mnoho z nich kvůli tomuto pěstování z příbuzných jedinců nezaniká, ale náhle se úplně mění na malé částečky, které jsou v rámci perspektivy zlo kontra dobro mylně považovány za požírače bakterií. Ve skutečnosti bakterie přesně z těchto „fágů“ pocházejí, a když vymizí podmínky nutné k životu, opět se v tyto formy života mění. Právě tyto procesy popsal Günther Enderlein (1827-1968): jak bakterie vznikají z neviditelných struktur, vyvíjejí se ve složitější formy a zase zpátky. To proto Enderlein nesouhlasil s buněčnou teorií, podle níž život vzniká z buněk a uspořádává se na buněčné úrovni. Zamlada, jako student, jsem také izoloval z mořských řas takovou „fágovou“ strukturu a věřil jsem, že jsem objevil první neškodný virus, první stabilní „virový hostitelský systém“.

Představa, že bakterie existují jako samostatný organismus, který může žít sám, bez jiných životních forem, není správná. V izolované formě po nějaké době automaticky odumírá. To vědce nikdy nenapadlo, protože po úspěšné „izolaci“ bakterií jich část lze zmrazit a pracovat s nimi v laboratoři o desítky let později.

Tvrzení, že bakterie jsou nesmrtelné, je však chybné. Bakterie jsou nesmrtelné jen v symbióze s obrovským množstvím jiných bakterií, hub a pravděpodobně i mnoha neznámých forem života, které se těžko charakterizují; patří k nim například améby. Améby, bakterie a houby vytvářejí spory, jakmile přijdou o prostředí vhodné k životu, a vracejí se, když se požadované životní podmínky vrátí. Tu samou perspektivu vidíme při porovnání s lidmi: bez prostředí vhodného k životu, z něhož pocházíme a v němž žijeme, nemůže existovat nic.

Tyto objevy nicméně zasahují mnohem hlouběji. Rozpadá se nejen celý koncept druhů životních forem, ale také idea údajné existence mrtvé hmoty. Pozorování a závěry ukazující na existenci živé „aktivní hmoty“ (jak tomu říkají fyzikové), jsou zavrhovány jako nevědecký vitalismus. Je však k dispozici značné množství důkazů, že všechny tyto prvky, které „dominantní názor“ ve „vědě“ nepovažuje za živé, ve skutečnosti pocházejí a vyvíjejí se z membrány vody, tzn. z „Ursubstanz“ („prasubstance“) – z prapůvodního zdroje života. Tyto prvky pak vytvářejí nukleové kyseliny a kolem nukleových kyselin vytvářejí biologický život v podobě améb, bakterií, želvušek a komplexnějších forem života. Existují dvě různá potvrzení platnosti této perspektivy. Jedno může pozorovat každý sám na sobě i na jiných, tzn. že biologický život v podobě našeho těla je ve skutečnosti zhmotnění prvků existujícího vědomí. Můžeme je pojmenovat a přesně známe způsob, jak naše orgány a psýcha interagují a vzájemně se ovlivňují prostřednictvím informací (např. jak může jediné slovo napáchat nedozírné škody, nebo naopak vyřešit konflikt); všechny tyto aspekty můžeme ověřit, protože jsou předvídatelné. Tyto poznatky a znalost jejich vzájemného vztahu nás osvobozuje od strachu a zároveň od mentality „dobro kontra zlo“, která vyvolává strach. Tyto objevné vědecké poznatky objasňují i proces onemocnění, léčení, „krize léčby“, oddáleného léčení a fenomén následného onemocnění (neboli podle starého konceptu fenomén „nákazy“). Vire, je čas se rozloučit.

-pokračování-