Jirkovou optikou (480. Praha poprvé otevřela zlatou bránu 2/2)

jiří maria mašek

Neděle, 26. (8). května 2024 odpoledne

Vyhrajeme, to je jasný, přejedeme je, no, musíme vyhrát, vyhrajeme? Oj.. asi ne, nemáme vyhrát, prohrajeme. Do Prčic! To je to, co mi hodiny před začátkem běželo hlavou. Obraz toho, jak neúspěšně honíme 90 vteřin před koncem utkání, kdy prohráváme 1:2, power-play. Konec, houká siréna, hlavy svěší hlavy, v hale je ticho. Prohráli jsme, jsme stříbrní. I to je úspěch, ale zlato bylo tak blízko…

Toto mnou procházelo nedělní odpoledne, před a během utkání to sílilo. Co můžu udělat. Dobře, vsadit na soupeře, abych dal najevo, že o tom vím, že to tak očekávám. Lup ho tři stovky. A zakrátko lup ho ještě jednou. Hlavně se neodevzdat bezmoci. Je to přece Matrix, je to Program. Dá se jej číst, dá se s ním někdy nějak komunikovat. Sázky jsou jedním z mechanismů. Vzpomínáte, jak mluvil Babiš před volbami o sázkách? I on zná klíč.

A ano, jasně. Aby to zmírnilo můj žal po utkání. I když, co je to vyhrát šest stovek, proti tomu vyhrát zlatou medaili v čemkoli? Úplný nesmysl, snaha oklamat mozek, snaha ždímnout aspoň trochu endorfinů.

Je 26.5. 2024 20:20 utkání začíná

Možná hokejistu Beránka, který se snaží chytit puk, ale energie haly mu dává křídla, natahuje se po puku, ale skáče asi o půl metru výše, než myslel, přelétává vysoko mantinel a končí na střídačce soupeře.

Lidé z toho mají happening a převládá široce optimismus. Vůbec to tak necítím. Také můj známý kolega, astrolog, Milan Gelnar, mi posílá fotky, kdy zřejmě se snaží překlenout naganskou energii rovnou k praganské.

Nejen Milan, ale mnozí další si otvírají k hokeji šampíčka a slaví.

Když zvoní už čtvrtá tyčka (2 v naší bráně, 2 u Švýcarů), jenom se v tom utrvrzuji. Nic, máme smůlu, je to zakletý, to není možný! Píšu známým a přátelům na jejich zprávy na Messangeru. Už to dochází i slavičům, že to nejde tak hladce, jak očekávali.

A jo, je to zakletý! Modlit, ještě více modlit! Píšu aspoň na síť sítí, kde jsou všichni. Posílám tak mohutný elektrický impuls do centrálního mozku lidstva. Ve skutečnosti chci ale také ujistit: co vy, ostatní, jste tu? Jsme v tom společně? A jste pasivní, nebo aktivní?

Meditující známý český bojovník UFC bojů, Jiří Procházka

Přestávka po druhé třetině. Pojď, jdeme se znovu pomodlit. „Co mám přesně dělat?“ Ptá se adéla.. nevím, něco jí odpovídám. Jsem v transu. Jsem jinde. Mluvím o svých mrtvých rodičích, už nevím proč, viz ale první díl.. „To se mám jako modlit k tvým rodičům, abychom porazili Švýcarsko,?“ ptá se nevěříčně adéla. „Ne, to ne, ale teď musí pomoci všichni, modli se, ke komu chceš.“ Sedíme asi 4-5 minut v té nejvroucnější modlitbě.

Jdu čurat, za chvilku se začíná. V alfě se vždy ptám Nahoru: Jak to je? Jak je to teď.

Vnímám v neděli za celý den poprvé výraznou změnu energie. Ale zásadní! Co tohle je?! Ano, prorazili jste to. Neprohrajete! Nikdo se mnou nemluví, ale takhle to čtu. Zápas zřejmě půjde do prodloužení! Přijdu ze záchodu a překvapeně to říkám adéle. „Ale já to říkám od začátku,“ odpovídá. Jasně.. ale ona má silnou víru a já mnohdy vidím až za zástěnu.

„Ty jsi skeptik, nemáš žádnou víru,“ slýchám pak často. Mám, ale také umím číst energie. Je to těžké, vidět budoucnost. Je to opravdu těžké ject metrem a vidět, kdo má problémy doma, nebo jakou nemoc. Naštěstí se mi to děje jen velmi málo.

Třetí třetina? Ještě jedna tyčka Švýcarů. Co to je?! Ani štěstěna si nemůže vybrat. Proč?! A pak mi svítá. Lukáš Dostál! Učaroval i nás, tenhle pevný jin mezi jangy. Tenhle mladý, skromný, modrooký kluk s čistým srdcem, co se důsledně vyhýbá alkoholu.

Boží syn a anděl! Co to melu? A začínám odříkávat modlitbu.. Milý Bože, máš zde svého syna, Lukáše Dostála. Teď potřebujeme Tvoji pomoc. Je to ta branka od kamery vpravo, zachovej nám klid a braň docílení dostat kotouč do branky, ba naopak, potřebujeme ztéci tu branku vlevo, švýcarskou. Možná to teď potřebujeme, možná Tě teď, jako Češi, potřebujeme. Několikrát jsem to v různých obdobách zopakoval. A zároveň si uvědomoval, že o nic nejde, je to hokejové utkání, jen sport. A zároveň jako by šlo o všechno, jako by šlo o mnohem víc. Heart of the game! Bojuje se o samé srdce Evropy.

Prásk ho. Český butcher Radko Gudas ukázkovým bodyčkem posílá nejstaršího švýcarského hráče přes hlavu na led.

Prásk ho. Národ se spojil. V hale mají hlukoměr, ale tady exploduje energie! Nic takového se možná zatím ještě nestalo, i když brazilští či argentiští fotbaloví fanoušci umí také vytvářit velké vlny. Oficiálně 3,75 mil. lidí kouká na obrazovky, k tomu desítky či stovky tisíc na různých náměstích. Pražská O2 aréna právě nevydržela obrovskou esoterní i lidskou energii. Po nárazu na mantinel českého obránce, který na něj naramploval Švýcara, praská silné plexisklo. Stop. Nucená pauza. Výměna trvala nějaké minuty. Pomůže to nám, nebo Švýcarům? Jsme přesně v přelomovém bodě. Něco se zřejmě stane. Něco se děje.

„Můžeš mi udělat čaj?“, prosím adélu a nemohu se odlepit od obrazovky. Adéla mi za zády dává vařit vodu.. a mně jede hlavou.. teď by to vlastně.. teď by to šlo! TO půjde. Teď! V tichosti si tak medituji. A jako by z velké dálky slyším vzápětí slyším adélu, jak říká „no a teď by to ale šlo, ne?“ Najednou to říkám konečně i já nahlas „Teď by to šlo!“ A cítím to skutečně jako blížící se vlnu, přicházející orgasmus, prochází to celým mým tělem. Když už myslím, že snad ztratím i vědomí, přichází to.

Hodiny ukazují andělské číslo 22:22 středoevropského času, ale čas se zastavuje. Řada z nás tuší, když tam letí přihrávka, a když se David napřahuje, jak to skončí. Puk letí nechytatelně do branky. Góóóóól, od Nagana Češi tak hluboce nikdy neexplodovali úlevou. Číslo 88 střílí osudový gól, přesně, jak předpověděl před utkáním Boží syn Jaromír Jágr. A také adéla věřila, že Pasta to teď rozhodne! A jak se ukazuje, spousta dalších lidí.

Trans. Třetí třetina byl takový úlet, a tolik energie, že došlo k transu lidských bytostí. Těch na ledě, i těcch v okozech, i těch u televizorů. Synergie. Kogerence. Jako jeden. Jako Jeden. Praskala nejen plexiskla. Praskalo tisícileté brnění celého tohoto území. Temná obruč, která nás svírá. Jeden prstem vládne všem, vládne i Čechům. Tedy, dosud to tak bylo. Jenže, jsme vyvoleni prožívat něco jiného, než jen stále dokola otroctví koloniálního Londýna a bolest.

Osud! Osudové československé osmičky. Osmička je v numerologii a matematice, kterou mne učil jeden z mých duchovních učitelů, osud, karma. Opakování.. tak dlouho, než se to nezmění, nevyčistí. Inkarnace, spousta životů. Máme jich v historii jako národ spoustu. Spousta událostí. Ale také spoustu mrtvých. I kolem hokeje.

Úspěch v Naganu si nakonec vybral tragickou oběť, strůjce tohoto vítězství. Ivana Hlinku. Pak ta tragická letecká nehoda v Jaroslavli, při které zahynuli tři Češi, reprezentanti.

Ostatně, právě Pastrňákovi také tragicky zemřelo prvorozené dítě. Co Ti osud tragicky vezme, to – často pozůstalým dětem – zase šťastně někde přidá. Pastrňákův život je sám o sobě na článek, nebo na knihu. Jeho švédské působení mu udělalo znovuzrození, jak říkáme v homeopatii, zapálilo védský fosfor. „Mami, už se nechci odtud vracet, je to tu skvělý!“ psal mamince, když v 16 odcházel do švédského juniorského hokeje, a později rovnou do NHL, kde se stal její top 10 nejpopulárnějším hráčem. A s sebou si vedl švédskou manželku.

Pasta se svou švédskou manželkou a dcerou. Pohádkový příběh.

Ostatně, také jednoho z komentátorů ČT sráží jedoucího na mopedu jeden z prvních dnů mistrovství vozem odjíždějící zahraniční divák black-metalové skupiny Rammstein, jejíž koncert právě skončil nedaleko od vysočanské haly, v pražských Letňanech.

Jsme srdce, jsme centrem osudových událostí.

Cítili to mnozí. I to, že se to v začátku třetí třetiny láme.

Roman píše, že vnímá, že to do prodloužení nepůjde a rozhodneme brzy.

Petra se připojuje z dalekého Mauritia a volá mamince aspoň přes whats up ve třetí třetině. Vidí sice jen mlhavé stíny, ale zakrátko padá první gól. Po utkání jí posílám ještě klipy oslav a hymny.

Flow novodobých gladiátorů

Proč se vlastně pořádají velké sportovní události? Jistě, prezentace sponzorů. Jistě, profit. Sporty, fotbal, hokej, basket, tenis, jsou zejména privátní byznys. Největší privátní byznys jsou sázkové kanceláře, ty české vybraly na sázky 2,9 mld. Kč. Samozřejmě, ne všechno, ale hodně z toho jim zůstalo za prsty. To oni jsou absolutním vítězím mistrovství. Mistři světa ve shrabování peněz.

Možná ještě pořád není nezanedbatelné ani porovnán výkonnosti sportovců. Ale upřímně, většina z nich už je na stejné či podobné úrovni. A tak, už je to spíš o náhodě, o štěstí, a někdy o magii. Ale také o tom, kdo ze sportovců je ve větším flow. Tedy koho to, co dělá, činí šťastným. To je něco, co většina těch duchovních hord, kteří hejtují profesionální sportovce i různá mistrovství, asi dost úspěšně míjí.

Zajímavé je i to, že sportovcům, třeba hlavičkujícím fotbalistům, prudce roste riziko demence ve starším věku. Třeba mega populární komentátor Voráček měl desetkrát otřes mozku. Ano, vydělávají velké peníze, ale desetkrát otřes mozku! Někoho z „normálních“ lidí může vyřadit ze zdraví, ze suustředění, nebo dokonce zaměstnání klidně i jeden. Hokejisté přicházejí při hře o svůj největší jang a agresi, o zuby. Jen málokdo končí kariéru s více jak polovinou původních zubů.

Patrik Schick se ještě výkonostně výrazně zlepšil, když mu jeho mentální trenér poradil ještě víc „pomužsku“ slavit góly. Takže Patrik začal dělat to známé gesto, se zaťatými svaly, já jsem King Kong! Oslavovat místo nohou ruce? To bylo u fotbalistů nové! Jiní fotbalisté si při oslavě gólu významně ťukají na hlavu, jako To jsem ale hlavička, jak jsem to vymyslel. Ano, způsob oslavy je důležitou součástí jakékoli činnosti, natož sportu! Jak říkám, většina duchovních hord je dost nabručených, tone v těžké depresi a programově odmítá vše, kde by se někdo jiný mohl radovat.

Vítězí dnes prý ti, kteří mají tak natrénováno, že se jim ve chvílích utkání o pár milisetin zpomaluje moezk. V jedent moment tuším v čtvrtfinále se mi to najednou stalo. Zpomalil se mi přímý přenos. Aha, asi nějakou akci opakují. Ne, neopakovaly. Jen jsem ji prostě viděl asi 10x pomaleji. Zažil jsem to již jednou při dopravní nehodě. Ale tohle?!

Co Čech, to kouzelník Žito, naše území – srdce Evropy – čelí mohutné duchovní válce

Jedna z nejstarších pověstí našeho území o kouzelníkovi Žitovi. Kouzelník, mág, nebo také kejklíř a komediant.

Nebýt tohoto mistrovství, neviděli bychom asi hned tak hmatatelně v praxi, co dokáže energie lidí, když se tito spojí. Koherence srdce. Česká republika sama o sobě je srdce. Bohémie. Srdce celé Evropy. Jsme předurčeni k velkým věcem. Zvládneme to? Kdy to přijde? Jsme zatím ve školce, ale Češi se učí rychle. Ale tohle dění nám může dodat obrovskou sílu a naději. Ono to půjde, ne že ne. Také hokejisté hráli před turnajem absolutní tužku. Média je sepsula, ale náčelník Rulík udělal to jediné, co prospělo. Odpojil tým od médií, řekl týmu nečtěte ty sračky, a tvářil se na novináře tak, jako oni na něj. Odpovídal jednovětně a nasupeně.

Bohémia, osrdečník a srdce Evropy na starodávné mapě.

Dá se říci, že Čechy, a zejména území Prahy, ovládala až dosud černá magie. Jezuité, později temní kabalisté.. mezitím svítí a spojuje Karel IV. 20. století si nás předává jeden uchvatitel za druhým. Výstavba mariánského sloupu. Pak krvavý okultní rituál na bývalém území nejen Židů, ale ještě předtím jezuitů. No a pak už Pragano. Mistrovství světa 2024. 26 je samozřejmě osmička, pětka je číslo člověka. Šestka číslo hmoty. Prorazily Čechy okultní kletbu, otvírá se Zlatá brána? Možná aspoň na chvíli. Ale spoustu z nás do ní vrazilo nohu, možná ji jim už nepůjde zavřít!

„Když jsem viděl Kundrátka, kdy ztratil v útočné části puk, vzali ho Švýcaři, jeli naplno, ale on se tam přiřítil, stihl to, jel dvakrát rychleji… to jako by naši lítali na vlně energie!“ Pavel Francouz, bývalý brankář a komentátor ČT

Je noc z neděle na pondělí. Dopsal jsem konečně článek, víc nemůžu, zase zítra pokračování.. jsem emočně vyčerpán.. ale i tak si chci ještě znovu projít a přečíst vše o Tom. A ještě několikrát si pustit vítězné branky a radost. Usínám krátce před půl pátou.

Dozvídám se, že několik desítek, možná stovek lidí skončilo v nemocnici s podivnými průvodními příznaky zvláštní energetické nemoci. O tom zítra článek jednoho z nich.

Pondělí, 27.5. 2024 dopoledne.

Pondělní dopoledne odhaluje hned dvě věci. Že to nebyl sen, a že se v Praze o několik dalších stupňů oteplilo. Adéla dostává nápad. Brány se otevřely, nepůjde teď dobře načíst příběhy a puzzle do skládanek, které nám dosud chybí? Pojedeme na své terapie (děláme si je navzájem) na Pražskou Harfu, vzdálenou jen pár desítek metrů od pražské arény. Skutečně. Ještě v posteli recituji úplně nové sice logické zjištění, ale doposavaď jsme o nich neměli nejmenšího tušení.

Cestou na mne auta blikají a řidiči mávají. Co je? Nesvítíš, říká adéla. Svítím, je to automat. Když už bliká několikáté auto, a adéla to opakuje, skutečně připustím, že nejspíš nesvítím. V té chvíli slyším jasné „cvak“ a světla se konečně rozsvěcí. Reagují nějak na naši myšlenku, na náš hovor.

Na Harfě si dáváme oběd i kafe v kavárně, ale energie je tam hrozná. Doslova vyčpělá, jako po boji, jako po válce. Vždyť ano. Vlastně každá válka, každí mrtví, otvírají bránu. V těch hokejových gladiátorských zápasech naštěstí nejsou mrtví. Někdy jen zlomení lidé, nebo zlomené hokejky.

A ti ostatní? Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop. Češi toho víkendu jako by zrušily gravitaci, i některé fyzikální zákony. Jakmile dokážete překonat gravitaci, jste tam. Propojujete jemnohmotný světa svět fyzické, hrubé hmoty. Začínáte ovládat své myšlenky, i kontrolovat svůj osud…

A pak? Pak už jen řev, a pivo. Hektolitry piva. Česko slaví. A energie zase výrazně poklesne. Znovu převládne únava a tíha. Ale my už víme, že to jde. Možná za sto, možná pět set let, ale stane se to. Stane se to tady, v slovanské Říši Středu. V Srdci Evropy.

Ještě, že jsme toho Haška na Hrad nakonec nezvolili. Z těch ran pukem mu taky v té hlavě nějak přeskočilo. Přivlastnili si ho černí. Ale ostatní odolávají. Jaromír, a jednou určitě i Lukáš.

Mezím se duchovní hordy dohadují a osočují, kdo podporoval hokej, hajzl, že asi není úplně ještě probuzený, protože nevidí že.. a že taky ne.. a už vůbec ne ono. Do probuzení máme všichni hodně daleko. Nejprobuzenější jsou z nás všichni ti hokejisté, kteří se dvakrát denně už dvacet let pořádně zpotí. Jejich očištění je obrovské. Jejich organizovanost nesporná. Jejich odpočinek hlavy, kdy nemají denní stres boje o chleba ostatních Čechů, také vcelku zaviděníhodný, ale zasloužený. Přijdou z tréninku a mastí hry. Poslouchají hudbu. V práci však horkost jangu a potu, rychlého pohybování po jinovém ledě na špičce harmonie bruslí. Pokud chcete mít ze svého dítěte osvíceného člověka, neříkejte mu nic o meditacích a duchovních kruzích, zakažte mu facebook, jen ho prostě dejte na hokej, a vyberte dobrého trenéra.

Dost možná nejdelší optika konečně končí. 🙂

Hoši, děkujem!

Fotky, které nejlíp dokumentují, co se v Česku děje s gravitační silou a dalšími zákony pohybu.