Jak poznáme duchovní zralost (a nezralost)?

z webu Wake Up World

Pokud čtete tento článek, je dost pravděpodobné, že jste už nějakou dobu na duchovní cestě. Prozkoumali jste různé možnosti, vyzkoušeli různé metody. V určité chvíli jste si však začali klást otázku, zda to skutečně někam vede. Jsou „benefity“ vaší práce jen povrchní a pomíjivé, nebo se skutečně hluboce měníte?

Duchovní zralost, to není nahromadění velkého množství informací. Je to stav, kdy tyto informace prakticky uplatňujete. Laicky řečeno – zmoudřeli jste.

Nejspíš máte za sebou vzestupy i pády, chvíle, v nichž jste ztráceli naději. A pak jste se vynořili na druhém konci temného tunelu tak trochu jiní (a přece stejní).

Jak poznáte, zda jste duchovně dospěli? Napoví vám přítomnost takových osobnostních kvalit, jako je soucit, moudrost a schopnost rozeznat pravdu od lži. Duchovně dospělý člověk už nevidí především sám sebe, vidí jiné lidi.

Co není duchovní zralost

Předesílám, že duchovní zralost není žádná pomyslná medaile, kterou ego obdrží za to, jak moc se snažilo. Není to odznak, který dostaneme za to, jak jsme „osvícení“. Koneckonců když začneme skutečně zkoumat to „já“, které považujeme za sebe, záhy zjistíme, že je to jen uzlíček myšlenek, který nemá oporu v realitě. Mimo naši mysl žádné „já“ neexistuje. Jak by tohle „já“ mohlo duchovně dospět?

Duchovní zrání je ze své podstaty proces, který se děje organicky, bez našeho vědomého úsilí. A není to žádný bleskurychlý proces. Stejně jako nějakou dobu trvá, než se hroznový mošt změní ve víno, než se ze semenáčku stane mohutný strom, než se v hlubinách země zformuje diamant, tak i duchovní dospívání vyžaduje nějaký čas.

9 znaků duchovní nezralosti

V nějakém směru jsme duchovně nezralí asi všichni, každý se ještě má co učit. Je namístě přistupovat k duchovnímu vývoji s pokorou a s vědomím, že existují oblasti, v nichž jsme ještě nedozráli.

Existují dokonce typické znaky duchovní nezralosti (vychloubat se vlastní „duchovní vyspělostí“ je rozhodně jeden z nich):

• černobílý pohled na svět, na lidi, na ideje a spiritualitu
• neschopnost vnímat paradoxy a nuance
• přehnaný idealismus
• víra, že svoboda, mír, štěstí atd. jsou někde v budoucnosti nebo minulosti
• nedostatek soucitu s jinými lidmi či se sebou
• obsedantní usilování o změněné stavy vědomí, mimotělesné prožitky apod.
• démonizace vlastních lidských aspektů, stavění na piedestal vlastních spirituálních aspektů
• neúměrné zvětšení ega, jež může vést ke spirituálnímu narcismu
• duchovní materialismus

Těch znaků je víc, ale tyto jsou nejtypičtější. Dále připomínám, že nedílnou součástí duchovního zrání je psychické zrání. Zanedbávání „obyčejných“ psychických aspektů je další projev duchovní nezralosti.

11 znaků duchovní zralosti

1. Realismus místo idealismu

Idealistický přístup usiluje o dokonalost: dokonalá mysl, dokonalé tělo, dokonalá rodina, dokonalá práce atd. Součástí duchovní zralosti však je prozření, že takovýto přístup je nerealistický a v konečném důsledku k ničemu.

Navíc pokud ho aplikujeme na duchovní cestu, škodí nám, neboť idealizuje určité učitele a stavy vědomí. Podmínkou duchovní zralosti je realismus a praktičnost.

2. Laskavost a soucit

Laskavost vychází z otevřeného srdce a otevřené srdce je znakem duchovní zralosti. Pokud nejsme k sobě a ostatním laskaví, a místo toho vidíme jen jejich (a své) nedostatky, máme omezený, nešťastný život.

3. Trpělivost, vytrvalost a schopnost oddat se věci

Žijeme ve světě, v němž se okamžité uspokojování potřeb považuje za standard. Chceme výsledky rychle, chceme je hned. Takhle ale duchovní vývoj nefunguje. Zralý člověk ví, že v životě vše funguje v cyklech. Narození, smrt a znovuzrození jsou v nás vepsány, cyklicky funguje příroda a celý vesmír. Všechno má svá období rozkvětu a úpadku.

A stejné je to s duchovním probouzením. Bez trpělivosti, vytrvalosti a oddanosti duchovní cestě nebudeme schopni přestát cykličnost našeho vývoje.

4. Soustředění se na přítomný okamžik

Život v přítomném okamžiku je brána k míru, svobodě a lásce, dostupná tady a teď. Mysl má tendenci nám namlouvat, že mír, svoboda a láska jsou něco, co může přinést jen budoucnost, nějaká ideální situace. Ale duchovně zralý člověk má tuto bránu ke svobodě k dispozici v jakékoli situaci. Jak řekl Buddha, „skutečné osvobození můžeme najít jen tady.“

5. Nohama na zemi, a přitom spirituální

Na začátku vnitřní cesty bývá obvyklé vyhradit spiritualitě nějakou speciální přihrádku stranou od „obyčejného života“. Během dozrávání však časem nevyhnutelně začneme obojí mísit.

Spirituálno nám začne prosakovat do vztahů, do práce, do způsobu, jak vedeme domácnost. Naše duchovní praxe nebude těch původních patnáct minut ranní meditace, bude to celý náš život. Všechno, co budeme dělat, bude učiněno ve službě božství.

6. Svobodná mysl

Dalším projevem duchovní dospělosti je schopnost zpochybnit slova a skutky těch, kdo nás učí. Už nikdy nebudeme nikoho slepě následovat. Absolutní vzhlížení k autoritám je velmi nebezpečný přístup, jenž zavání sektářstvím.

Musíme myslet svobodně a přicházet si na pravdu sami. Být vlci, ne ovce. „Vyčmuchat“ si pravdu. Schopnost pochybovat a rozeznávat pravdu od lži je pro duchovní dozrávání klíčová.

7. Mentální pružnost

Je dobré, abyste byli srozuměni s tím, že neexistuje žádná univerzálně daná duchovní cesta, jež je dokonalá pro každého. Pokud budete dogmaticky lpět na přesvědčení, že by něco mělo/nemělo být tak a tak, bude vás to jen brzdit. Pružnost v uvažování umožňuje vnímání nuancí a různorodosti, což prospívá tolerantnímu, pokojnému přístupu ke světu. Uvědomte si, že každý z nás je jedinečný, a tudíž je jedinečná i jeho cesta k probuzení.

8. Smíření se s polaritami

Černobílé myšlení vede k dualistickému, bolestně rozdělenému nahlížení na svět a zakoušení událostí. Když se však naučíme přijmout opaky a polarity – lidské a božské, posvátné a divoké, štěstí a smutek, hněv a mír, správně a špatně – najdeme harmonii a celistvost. Vnoříme se do neduality a to je zralý způsob vztahu k životu, neboť nedualita přesahuje omezený svět mysli a proniká do samotné podstaty bytí.

9.  Středem nejsem já, jsme to my

Jsme-li duchovně zralí, není už ohniskem našeho zájmu já, nýbrž my – zakoušíme vzájemné propojení všeho a všech. Jsme-li k životu vstřícní, pociťujeme harmonii a přirozené proudění života. Pokud však životu vzdorujeme, cítíme se odříznutí, odpojení, sami. Součástí duchovního zrání je posun od rezistence ke vstřícnosti, což se týká různých situací, lidí a prožitků, které jsme si zvykli vnímat jako obtížné.

10. Chvála obyčejnosti a opravdovosti

Touha vypadat, chovat se nebo se cítit speciálně, „super-osvíceně“, „mimořádně duchovně“ je znakem nezralosti, ego si přichází na své. Zralý člověk si váží prostých a zdánlivě obyčejných věcí; života takového, jaký je. Nemusíme se nějak chovat, nějak vypadat, nějak mluvit. Nemusíme ze života nic vystřihovat ani k němu přidávat. Život je v pořádku takový, jaký je. Obyčejné je mimořádné – však stačí o nějakou tu životní „obyčejnost“ přijít, a jak si jí začneme vážit. Duchovní zralost znamená, že jste v pohodě sami se sebou; netlačíte se do ničeho, nenasazujete si masky.

11. Neduální vědomí

Neduální vědomí vidí ve všem jednotu. Když žijeme myslí, hlavou, rozdělujeme a škatulkujeme. Nevidíme celek, třebaže ho máme před očima – je pořád tady, pod neustálým švitořením myšlenek. Tento sklon rozdělovat svět a operovat z izolovaného, maličkého „já“ (které je jen další myšlenkový koncept), je u kořene veškerého utrpení.

Jako takové představuje neduální vědomí návrat k životu, jaký byl, než do něj vstoupila naše přehnaně reaktivní mysl a rozdělila ho do různých segmentů, přesvědčení a myšlenek. Návrat k tomuto způsobu nahlížení je odedávna označován jako cesta zpět do nebes, ke svobodě, jednotě, osvícení či seberealizaci.

Asi už tušíte, že duchovní zralost není něco, co si uměle pěstujeme, do čeho se nutíme nebo to nosíme jako odznak na klopě. Kdepak – je to „vedlejší produkt“ upřímného, oddaného, pokorného a otevřeného přístupu k cestě za duchovním probuzením. Je to něco, co v nás organicky vzniká díky veškerému úsilí, jež vkládáme do duchovní praxe, díky snaze být lepším člověkem a díky všem těm chybám, které při tom děláme.

Zdroj (kráceno)