Když se ze syntetického barviva stane poslední trend mezi vyznavači přirozeného zdraví: odlišný pohled na methylenovou modř

GreenMedInfo Research Group

V nemocnicích a zdravotnických zařízeních po celém světě proudí zářivě modrá tekutina infuzními hadičkami do žil pacientů, vyznačuje na těle pacientů místa, kde bude probíhat operace, a barví diagnostické testy. Tato látka je methylenová modř – syntetická sloučenina, která se v medicíně používá již více než sto let. Ačkoli je tato látka propagována jako lék na různé chorobné stavy od malárie po oběhový šok, nové výzkumy naznačují, že je čas přehodnotit naše chápání této široce používané látky a přistupovat k jejímu používání s větší opatrností.

Methylenová modř není nic přírodního

Methylenová modř byla poprvé laboratorně syntetizována v roce 1876 jako produkt průmyslu výroby barviv z uhelného dehtu. ¹ Její chemická struktura, obsahující atomy síry a dusíku uspořádané do heterocyklických kruhů, je lidskému organismu zcela cizí. Není to tak, že by se snad naše těla vyvíjela spolu s methylenovou modří nebo podobnými molekulami po miliony let. Z pohledu našich buněk a biologických systémů je methylenová modř cizí vetřelec.

Navzdory její syntetické podstatě si medicína methylenovou modř rychle oblíbila. Na počátku 20. století se methylenová modř používala k léčbě malárie. ² V průběhu dalších desetiletí byly objevovány další a další způsoby jejího použití – léčba methemoglobinémie, dezinfekce močových cest, barvení v chirurgii, léčba otravy oxidem uhelnatým a tak dál. ³

Dnes je methylenová modř Světovou zdravotnickou organizací zařazena na seznam základních léčiv.⁴ Běžně se používá v nemocnicích po celém světě. K tomuto jejímu značnému rozšíření však došlo bez důkladných dlouhodobých studií bezpečnosti. Provádíme tu rozsáhlý experiment na lidech – zavádíme syntetickou látku petrochemického původu do těl milionů lidí, aniž bychom plně chápali důsledky takového konání.

Měli bychom si dávat pozor i na velmi malá množství syntetických chemikálií

Konvenční toxikologie vychází z předpokladu, že pro každou chemickou látku existuje co do množství nějaký bezpečný práh, pod nímž tato látka neškodí. Nové výzkumy však naznačují, že tento model nemusí pro mnoho moderních syntetických chemikálií platit. Někteří vědci tedy prosazují toxikologický přístup, který lze shrnout slovy „méně je více“.

Jak vysvětlil zakladatel webu GreenMedInfo, Sayer Ji:

„Říká se, že ‚jed dělá dávka‘, ale to je zastaralý koncept. Potřebujeme nový model, který bude uznávat možnost poškození organismu i při extrémně nízkých dávkách.“⁵

Podle tohoto modelu mohou i malá množství syntetických látek, jako je methylenová modř, vyvolávat kaskádovité účinky v celém složitém systému našeho těla. Úplné dopady nemusí být patrné okamžitě, ale mohou se projevit nenápadně v průběhu času.

Sayer Ji k tomu dodává:

„Máme zde co do činění s úplně novým toxikologickým modelem, podle nějž tyto chemické látky působí i v nekonečně malých koncentracích – v biliontinách, triliontinách. Jedná se o zásadně odlišný způsob pohledu na toxikologii.“⁵

Když se na methylenovou modř podíváme touto optikou, její rozšířené používání v medicíně získá mnohem znepokojivější rysy. I při nízkých dávkách, které se obvykle používají, může tato syntetická chemická látka narušovat naše přirozené biologické fungování způsobem, který zatím plně nechápeme.

Zdokumentované vedlejší účinky

Zatímco zastánci methylenové modři vyzdvihují její výhody, lékařská literatura zmiňuje nemálo zdokumentovaných nežádoucích účinků, třebaže po vyšších dávkách, než jaké se obvykle užívají v biohackerské komunitě. K těm nejznepokojivějším patří:

Serotoninový syndrom

Existuje několik kazuistik pacientů, u nichž se po podání methylenové modři (zejména v kombinaci se serotonergními psychofarmaky) objevil serotoninový syndrom. Serotoninový syndrom je potenciálně život ohrožující stav způsobený nadměrnou aktivitou serotoninu v nervovém systému.^6.

Hemolytická anémie

Methylenová modř může způsobit hemolytickou anémii, zvlášť u pacientů s deficitem glukózo-6-fosfátdehydrogenázy (G6PD). Tento potenciálně nebezpečný stav spočívá v předčasné destrukci červených krvinek.^7.

Neurotoxicita

Četné studie zdokumentovaly neurotoxické účinky methylenové modři, zejména při vyšších dávkách. Studie z roku 2008 v odborném periodiku Anesthesiology popsala  škodlivý vliv methylenové modři má na vyvíjející se centrální nervový systém laboratorních zvířat.^8.

Vliv na srdce a oběhovou soustavu

Methylenová modř může způsobit významné změny krevního tlaku a srdeční frekvence. Jeden přehled odborných prací, uveřejněný v magazínu American Journal of Therapeutics, uvádí:

„Methylenová modř může způsobit závažnou hypertenzi, pokud je podávána ve vysokých dávkách, zejména jako intravenózní bolus. Mezi další kardiovaskulární nežádoucí účinky methylenové modři patří srdeční arytmie, koronární vazokonstrikce a snížení srdečního výdeje.“ ⁹

Tyto zdokumentované nežádoucí účinky pravděpodobně představují jen špičku ledovce. Mnoho takovýchto účinků může zůstat nerozpoznáno či neohlášeno, což platí obzvlášť pro mírnější dlouhodobé dopady. Užívání methylenové modři se na lidském zdraví může v plném rozsahu projevit až za několik desetiletí.

Narušení křehké biologické rovnováhy

Abychom pochopili, proč je zavádění syntetických chemických látek, jako je methylenová modř, do našeho těla tak problematické, musíme si uvědomit neuvěřitelnou složitost a propojenost našich biologických systémů.

Naše tělo si udržuje homeostázu pomocí složitých zpětných vazeb, pečlivě kalibrovaných signálních molekul a přesných enzymatických reakcí. Tento jemně vyladěný biologický mechanismus se vyvíjel miliony let v kontextu přírodního světa. Naše fyziologické procesy jsou přizpůsobeny interakci s přirozeně se vyskytujícími molekulami, které se nacházejí v našem životním prostředí a v potravě.

Syntetické chemické látky, jako je methylenová modř, disponují takovou chemickou strukturou a vlastnostmi, jež jim mohou umožnit zasahovat do těchto jemných biologických mechanismů nepředvídatelným způsobem. Mohou se potenciálně vázat na receptory, měnit funkci enzymů, narušovat buněčnou signalizaci a tak dál. Syntetické chemikálie – zejména ty, které pocházejí z ropy nebo uhelného dehtu – jsou pro naše tělo prostě cizí a neznámé, čili xenobiotické.

Třebaže může syntetická sloučenina zprvu vyvolávat žádoucí účinek (např. snížení hladiny methemoglobinu), nelze předpokládat, že za to nezaplatíme žádnou cenu. Násilnou změnou jednoho aspektu našeho organismu můžeme vyvolat vlnový efekt ve všech jeho vzájemně propojených systémech.

Princip předběžné opatrnosti

Vzhledem k obavám spojeným s methylenovou modří a dalšími syntetickými lékařskými intervencemi je zásadní řídit se principem předběžné opatrnosti. Tento princip říká, že pokud může určité opatření nebo postup potenciálně způsobit škodu, musí ten, kdo jej navrhuje, prokázat jeho neškodnost.

V současné době náš lékařský systém zastává opačný přístup – nové syntetické chemické látky jsou považovány za bezpečné, dokud není definitivně prokázán opak. Tento obrácený (či snad zvrácený…) model dal vzniknout situaci, v níž se nespočet škodlivých látek používal roky, ba i desítky let, než se zjistilo, jak nebezpečné jsou.

Přijetí preventivního principu by znamenalo výrazné omezení používání methylenové modři a dalších syntetických lékařských intervencí. Ty by se nasazovaly pouze v krajním případě, po vyčerpání všech přírodních alternativ. Jejich použití by se omezilo na život ohrožující, naléhavé případy, v nichž potenciální přínosy jasně převažují nad riziky.

Přírodní alternativy

Téměř pro každé lékařské použití methylenové modři existují bezpečnější přírodní alternativy. Tyto přístupy pracují s vrozenými hojivými mechanismy těla, místo aby je přehlušovaly syntetickými chemickými látkami. Několik příkladů:

Na methemoglobinemii:

• Vysoké dávky vitaminu C¹⁰
• Hyperbarická kyslíková terapie¹¹
• Riboflavin (vitamin B2)¹²

Na malárii:

• Artemisinin (získává se z pelyňku pravého)¹³
• Kůra chinovníku¹⁴
• Vysoké dávky vitaminu C¹⁵

Na oběhový/hypotenzní šok:

• Vitamin C¹⁶
• Tradiční čínské byliny, jako je ženšen nepravý (Panax notoginseng)¹⁷
• Homeopatika, např. Carbo vegetabilis¹⁸

Na infekce močových cest:

• D-manóza¹⁹
• Brusinkový extrakt²⁰
• Medvědice lékařská (Uva ursi) ²¹

Tyto přírodní postupy možná nemají tak rychlé a dramatické účinky jako methylenová modř, zato však podporují tělu vlastní hojivé procesy bez zapojení cizorodých látek. Časem tento šetrnější přístup pravděpodobně povede k trvalejšímu vyléčení s menším počtem vedlejších účinků.

Změna paradigmatu

Rozšířené používání methylenové modři je příkladem jednoho hlubšího problému moderní medicíny – přílišného spoléhání se na syntetické chemikálie a redukcionistické přístupy k léčení. Toto paradigma nahlíží na tělo jako na stroj, jehož jednotlivé části lze ovládat izolovaně. Nedokáže ocenit celostní, vzájemně propojenou povahu lidského organismu.

K vytvoření skutečně účinného a bezpečného zdravotnického systému potřebujeme zásadní změnu paradigmatu. Musíme si uvědomit, že jsme přírodní bytosti, které se vyvinuly v kontextu přírodního světa. Naše těla jsou skvěle uzpůsobena k využívání přirozeně se vyskytujících látek. Syntetické chemické látky odvozené z petrochemických produktů budou vždy do určité míry narušovat naše biologické procesy.

Toto nové paradigma by upřednostňovalo terapie, jež podporují vrozené sebeléčebné mechanismy těla. Snažilo by se řešit základní příčiny, nikoli potlačovat příznaky. A k novým syntetickým látkám by přistupovalo obezřetně – jejich používání by doporučovalo jen v krajním případě.

Závěr

Methylenová modř prostě není ten zázračný lék, za který je často vydávána. Zatímco v některých nouzových situacích může být do určité míry užitečná, její rutinní používání představuje nebezpečný experiment s lidským zdravím. Nevybíravým zaváděním této syntetické látky petrochemického původu do našich těl riskujeme narušení křehké biologické rovnováhy, která nás udržuje ve stavu zdraví.

Je načase přehodnotit naši závislost na methylenové modři a dalších syntetických lékařských intervencích. Díky přechodu k přirozenějšímu, holistickému přístupu k léčení bychom mohli začít s naším tělem spolupracovat, a ne působit proti němu. Tato cesta může být náročnější – rozhodně vyžaduje hlubší zkoumání základních příčin a personalizovaný přístup k léčbě. V konečném důsledku však nabízí možnost hlubšího a trvalejšího uzdravení – bez rizik, která představují syntetické chemické látky, jež jsou lidskému organismu cizí.

Lidské tělo je obdivuhodným výsledkem milionů let vývoje. Má neuvěřitelné vrozené léčebné schopnosti, pokud se mu ovšem dostane správné podpory. Místo abychom tyto přirozené mechanismy přehlušovali tupými chemickými nástroji, měli bychom se snažit pečovat o vlastní léčebnou inteligenci našeho těla a posilovat ji. Takovýto přístup ctí naši biologickou přirozenost a nabízí největší naději na dosažení skutečného zdraví a vitality.

Zdroj