Jirkovou optikou (306. Traumata a mírové slzy válek)

„Budeme pokračovat až do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat se vzrůstající smělostí a silou, budeme bránit náš ostrov za jakoukoliv cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme, a i kdyby — čemuž ani na okamžik nevěřím — tento ostrov nebo jeho velká část byl podroben a strádal, pak naše zámořské impérium, ozbrojené a chráněné britskou flotilou, bude pokračovat v boji, dokud Bůh nedá a nový svět s veškerou svou silou a mocí nevyrazí k záchraně a osvobození světa starého.“

Winston Churchill po porážce a evakuaci u Dunkirk

Znám lidi, kteří denně shlédnou jeden či dva filmy. Já jdu dvakrát za rok do kina, ale jinak na filmy nemám čas. To, abych nějaký shlédl, už opravdu musí být. A před pár dny zase po čase bylo..

Bez emocí, až tak trochu cynicky sleduji děj odehrávající se momentálně přede mnou, ale snad jako by zaplnil vlastně celý prostor všude kolem. Nic na tom, že i další cestující, pokud zrovna nespí, sledují na obrazovce sedačky před sebou zase jiný, zrovna ten svůj příběh. Ten jejich je možná na hodinu a půl, na dvě. Ten můj je dlouhodobější. Válka. Téma, jež se mne hluboce dotýká. Téma, jež se ale hluboce dotýká 7 miliard bytostí na Zemi, aniž o tom vědí.

Dunkerk. Přestože jsem jako malý a dospívající hltal vlastně hlavně válku, nezapomenutelný seriál Velká vlastenecká válka, filmy o osvobozování Československa, knihy o pilotech, v tomto životě už jenom jako historii, celé to dění kolem Dunkerku, kdy Britové a Francouzi evakulovali z pláží a přístavu kolem Dunkerku stovky tisíc vojáků, mi nejspíš úplně uniklo (o celé operaci můžete číst na wiki zde, o ústupové operaci Dynamo pak více zde). A tak se s tématem seznamuji až nyní, po téměř 80 letech.. ve stejnojmenném filmu Dunkerk (v originálu Dunkirk).

Dlouhé desítky minut v jakémsi opojení či šoku sleduji surrealisticky vykreslené zásahy šiků francouzských a britských jednotek seřazených a připravených k evakuaci na ostrovy. Čekání na smrt..

A teprve později, s dokonale vykreslenými dalšími a dalšími marnostmi války, kdy hlavní hrdinové evakuovaní z francouzské pláže dostávají zásah už podruhé, i na další lodi, jež jde ke dnu spolu se stovkami jejich spolubojovníků, se konečně jako na povel spouští potok mých slz, který dlouho nejde zastavit. Hlasitě vzlykám a jsem v té chvíli i rád za burácející motory našeho airbusu momentálně někde vysoko nad Indií, i když je možné, že i tak mne nejbližší sousedi slyší.

Nesmyslnost války, její doslova zásah na každého, zároveň zdánlivá náhoda toho, koho si vybere kulka či střepina nepřítele. To, že se všichni chca nechca musí před každou bitvou připravovat na to, že možná bude jejich poslední. Zároveň i to, že kdo se s válkou úplně nesmíří, neodevzdá, chce žít, a přežít, nezřídka se mu to povede. Naděje. To je možná ta největší a nejúčinnější zbraň lidstva. To vše  je ve filmu Dunkirk velmi dobře ukázáno…

My, co jsme tady a čteme tenhle článek, jsme válku nejspíš už nezažili, Bohu díky. Mnozí z nás ale měli či mají prarodiče, nebo praprarodiče, kteří se války zúčastnili. Můj děda ze Sudet bojoval na německé straně na bojištích v Rusku, odkud se nevrátil, i to jste mohli číst v mých optikách. Je to částečně takový ten časový paradox, mohl jsem zabít svého dědu? Ano, v minulém životě ano, i když jsme byli každý na jiné frontě. On na východní, já co by pilot v bitvě o Británii. Ovšem co jiného vlastně může Univerzum udělat bývalému vojákovi, který nejspíš pouštěl bomby na německá města, než že se v dalším životě narodí do rodiny, kde děda zemře na opačné straně barikády, aby pak po jejich celý zbývající život hluboce chyběl srdcím svých blízkých? Všichni jsme Jeden, válka je systémová regulační anomálie. Bohužel, hojně na Zemi využívaná.

Znám také ženu, jejíž tatínek byl počat rovnou po příchodu dědy z koncentračního tábora. Adélčin děda pekl na frontě pro Němce chleba, ale pekl tak dobře, že ho nakonec milovali i místní Francouzi, a nakonec si jeho chléb oblíbili i partyzáni. Děda, který se později vrátil z britského zajetí pěšky domů, a přestože si ho tam jako mistra pekaře chtěli nechat i po válce, jak ho milovali, řekl jen „Doma mám rodinu, a sedm dětí, pánové, jdu.“

Zejména při leteckých scénách vzpomínám. Čtenáři starého webu OSUDu možná četli část vzpomínek na mou účast v brigádách britské RAF, britského letectva, během 2. světové války, bombardovací peruti, nejspíše polské. Možná jen nějaká fixlovaná utkvělá vize mé mysli, možná skutečně vzpomínky na minulost. Mnoho detailů i zásadních věcí v tomto mém životě ale nasvědčuje tomu, že spíše to druhé.

Není potřeba zdůrazňovat, že válka vnáší hluboká traumata do všech zúčastněných. Samozřejmě mužů, kteří jsou na frontě, a snaží se s denní přítomností smrti vyrovnat po svém, stejně jako civilního znásilňovaného obyvatelstva strádajícího hlady, nedostatkem, a nemocemi, a v neposlední řadě, možná první řadě žen, které zůstávají po odchodu svých mužů doma s hladovými krky a nutností zabezpečit nejen přežití a fungování rodiny, ale také válečný průmysl. Snad někde právě odtud si naše ženy odnesly to „musím to všechno udělat sama, spoléhat jen na sebe, musím to vydržet“ i trvale přítomný pocit, jako by muže ani neměla a nemohla se tedy na něj spolehnout, ani se o něj opřít…

Nemáme tušení, jak moc je tohle trauma základním traumatem každého z nás. Traumatem, které budeme ještě stovky let čistit, pokud do té doby nevznikne nějaká nová, další válka. Když se v meditacích či filmech ponoříme do válečných dějů, máme schopnost a hlavně možnost vyplakat slzy našich předků, vykřičet jejich běs a šok. Tu možnost máme. Vzpomínky na válku zůstávají zřejmě až v šesti dalších generacích potomků. Ženou nás v krizových situacích do rozdělení a oddělení, místo spojování a Jednoty, i ten svatý „boj proti Islámu“ v Čr je toho jedním z důkazů.

Terapeuté vědí, že stres traumatu může odejít a odchází jedině až v době klidu, kdy přichází post-traumatické období. V případě válek se obecně ve velké části přenáší i na děti a vnuky.

Díky Bohu za mír, a díky také za naše odvážné předky, kteří byli ochotni bojovat za to, čemu věřili. Rozdělení světa tehdy svedlo proti sobě navzájem odlišné a hraniční názory. Je dobře, že my už bojujeme a urážíme se často jenom na internetu v sociálních sítích, i když i tam každý zásah vcelku bolí, ovšem jsem přesvědčen, že dál se v podobě traumatu do dalších generací již nekopíruje. Dej Bůh, ať nám to vydrží, a našim potomkům již nepředáváme dál nenávist, destrukci a zmar..