Kroniky z budoucnosti: úžasný příběh Paula Amadea Dienacha
Tento článek již vyšel na webu OSUD.cz.
Paul Amadeus Dienach, švýcarsko-rakouský učitel a autor pozoruhodné knihy „Kroniky z budoucnosti“, žil na počátku 20. století a své zápisky sepsal na základě svých vlastních jedinečných zážitků.
Z důvodu těžké nemoci strávil Dienach jeden rok svého života v kómatu a podle jeho tvrzení tou dobou jeho vědomí sídlilo v jiném těle ve vzdálené budoucnosti.
Z logického pohledu je takovému příběhu těžké věřit, ale ne každý k němu přistupoval skepticky. Svobodní zednáři dokonce považovali obsah teď už volně dostupné knihy za velmi důležité tajemství a pečlivě ho chránili. Dienachovy zápisky totiž obsahují zcela jedinečné proroctví.
Původně nemělo mnoho lidí vůbec šanci tuto knihu si přečíst, vyšla totiž v Řecku a ve velmi omezeném počtu kopií.
To se však změnilo – Dienachovu knihu lze normálně zakoupit na Amazonu, pravda, anglicky.
Zajímavé je, že profesor germanistiky Paul Amadeus Dienach neměl nikdy v úmyslu stát se spisovatelem. Jeho kniha je důsledkem zcela neplánovaného prožitku.
Dienach trpěl nemocí zvanou Encephalitis lethargica (von Economovou encefalitidou). Jeho stav se rychle zhoršoval a v roce 1921 upadl budoucí prorok do ročního kómatu.
Ačkoli jeho tělo strávilo tento rok na nemocničním lůžku v Ženevě, Dienach byl po celou dobu bdělý – avšak v roce 3906. Po probuzení z kómatu líčil, že jeho vědomí se tou dobou nacházelo v těle jiného muže jménem Andrew Northam.
Lidé z budoucnosti si prý povšimli, že Northamovo tělo obývá vědomí cestovatele z minulosti, a nabídli Dienachovi pomoc s orientací v novém, neznámém prostředí. Pomohli mu pochopit pokrok, který učinilo lidstvo za stovky let.
V Dienachově vidění tvořil lidstvo rod Homo Occidantalis Novus („člověk západní nový“). Z pohledu budoucnosti bylo zřejmé, že současné lidstvo v průběhu času učinilo některá dobrá a některá špatná rozhodnutí.
Krátce poté, co se Dienach probudil z kómatu, svěřil své zážitky pouze svému deníku. Věděl, že by mu lidé nerozuměli, a bál se výsměchu.
Následující rok odcestoval do Řecka v naději, že středomořské klima pomůže jeho zdraví; přijal tam učitelské místo na univerzitě.
Právě tam se profesor germanistiky setkal s Georgiem Papachatzisem. Ten byl nejprve jeho studentem, ale v následujících letech se propracoval na post místopředsedy Řecké národní asociace; stal se rovněž zakládajícím členem Řecké filosofické společnosti a jedním z reformátorů řeckého správního práva. Dosáhl i vysoké pozice v řecké zednářské lóži.
Dienach a jeho Papahatzis si byli blízcí a vzájemně si důvěřovali, takže když Dienach o dva roky později cítil, že pro něj už ze zdravotního hlediska není naděje a že je jeho konec blízko, přenechal svému studentovi své poznámky s tím, že mu snad později pomohou s němčinou. Poté Dienach odjel z Řecka a zakrátko zemřel.
Georgios Papachatzis zcela jistě nečekal, že v poznámkách svého přítele najde skryté proroctví. Nejprve se domníval, že má před sebou jakýsi podivný román, ale po dlouhých letech (1926-1940) zkoumání a překládání poznámek si uvědomil, že drží v ruce Dienachovy memoáry.
Poté, co se Evropou přehnala 2. světová válka, se Papachatzis pokusil kontaktovat Dienacha nebo jeho příbuzné, ale neúspěšně.
Papachatzis byl členem zednářského společenství, a proto byl jeho překlad Dienachových poznámek k dispozici jen vysoce postaveným zednářům. Ti pohlíželi na Dienacha jako na proroka a jeho záznamů si velice vážili.
V roce 1972 vyjádřil Papachatzis touhu poznámky zveřejnit, ale jeho počin nebyl přijat nijak příznivě. Ze strany církve se mu dostalo obvinění z kacířství, přišel o práci a z mnoha kopií knihy se zachovalo jen několik.
Totéž se stalo v roce 1979, ačkoli tou dobou už v Řecku místo diktátorského režimu vládla demokracie.
Negativní přístup k proroctví přetrval dalších třicet let. Jeden z mála lidí, kteří se ke knize stavěli se sympatií, byl Radamanthis Anastasakis, bývalý vysoce postavený člen vícero tajných společností, který se postaral o třetí vydání o omezeném počtu kopií.
Původně byly Dienachovy poznámky velmi obsáhlé. První dvě edice knihy měly 800 stran a jejich čtení bylo náročné.
Ve svých memoárech Dienach uvádí, že lidé z budoucnosti zcela chápali jeho zvláštní stav, který označovali jako „vědomý skluz“. Nedobrovolnému cestovateli v čase vyprávěli o mnoha historických událostech, k nimž došlo od 21. do 39. století. Nic mu neřekli jedině o 20. století, to pro případ, že by se Dienachovo vědomí vrátilo do jeho původního těla a éry (což se také stalo) – domnívali se, že by bylo nebezpečné informovat ho o bezprostřední budoucnosti. Takové informace by byly mohly ovlivnit průběh jeho života i lidských dějin.
Co tedy Dienach v kostce zjistil?
2000-2300 n.l. Lidstvo se bude potýkat s problémy způsobenými přelidněním, ničením životního prostředí, ekonomickou nerovností a špatným měnovým systémem, nedostatkem potravy pro všechny obyvatele planety a místními menšími válkami. Lidé budou žít ve stresu způsobeném nutností uživit se a nebudou mít čas věnovat se svému vnitřnímu já a duchovnímu rozvoji.
V roce 2204 n.l. bude ukončena rozsáhlá kolonizace Marsu, kam přesídlí 20 milionů lidí.
V roce 2265 n.l. však všichni zahynou při mohutné přírodní katastrofě. Lidstvo se už nikdy nepokusí kolonizovat Mars.
2309 n.l.: V důsledku nahromadění nevyřešených problémů nastane obrovská katastrofa i na Zemi – bude to globální válka. Velká část civilizace, jak ji známe, přestane existovat. Destrukce povede k téměř úplnému vymření žluté a černé rasy.
2396 n.l. Tato velká změna povede k ustavení globálního parlamentu celosvětové unie národů. V tomto globálním parlamentu, voleném jednotlivými národy, nebudou zasedat politici a obchodníci, ale vědci, odborníci na techniku a lidé působící v humanitární sféře. Peníze, jak je známe dnes, už nebudou existovat. Planetární zdroje se budou redistribuovat a budou stačit pro každého člověka. Problémy přelidnění, klimatu, výživy a ekologie budou vyřešeny. Život bude snadný a lidé budou během svého života pracovat méně a méně. Letopočet začne v roce 2396 znovu od jedničky. Nicméně globální vláda bude přece jen jistou formou totality a národní vlády s ní po několik staletí budou více či méně ve sporu. Lidé budou stále mít vědomí národní příslušnosti, a nikoli celoplanetární. To se jim vyvine až po dvou až pěti stovkách let. Ačkoli už na světě zdaleka nebude taková ekonomická nerovnost, přece jen bude vládnout nerovnost v přístupu k technologiím a majetku. Lidé budou duchovně slabí a liknaví. Tato „podivná éra temna“ bude trvat do roku 3400.
3382 n.l.: Lidstvu se přihodí zvláštní jev. Lidé jeden po druhém získají zvláštní novou duchovní schopnost, kterou bychom mohli označit jako hypervizi nebo hyperintuici – přímý přístup k „velkému duchovnímu světlu“ či „přímému vědění“ s extrémně silnými, ohromujícími tvořivými schopnostmi. Dojde i k mutaci lidského mozku.
3400-4000 n.l. Lidstvu po tisíci let temnoty nadejde nový „Zlatý věk“. Teď už nebudou v globální vládě vědci a technokrati. Budou v ní „univerzální tvůrci“ – osobnosti, v nichž se budou spojovat schopnosti filosofa, umělce, vědce, odborníka, mystika atd. Všechno bude ve společnosti k dispozici zadarmo: oblečení, bydlení, jídlo, doprava atd., soukromý majetek přestane existovat a jediný druh nerovnosti se bude týkat cti a reputace. Lidé přestanou měřit úspěch svého života technologickými a hmotnými standardy, ale na základě svého citového, mentálního a duchovního vývoje a sebezlepšování. Za celý život stráví jen dva roky prací, a to dobu od 17 do 19 let. Celosvětová populace bude činit méně než miliardu lidí a k dispozici bude dostatek všeho, aby si všichni slušně žili. Počet zákonů bude dramaticky snížen jen na několik, protože v populaci budou téměř úplně chybět negativní a zločinné tendence. Platit budou jen tři druhy zákonů: a) zákon o dvouleté povinnosti pracovat, b) zákony vztahující se k osobní přepravě a distribuci zboží a c) zákony, řídící stabilitu velikosti populace (kontrola porodnosti).