David Icke hovoří o smrti a vědomí

(přepis první poloviny videa)

A toto je situace, jíž čelíme v tomto světě: lidé, kteří jsou nekonečným vědomím, fungující na úrovni vědomí těla. Přesně tam nás manipulátoři chtějí mít, protože když nejsme spojeni s tím tam venku a nezískáváme odtamtud vhled, inspiraci a intuitivní vědění – tak kam se díváme, když chceme pochopit, kdo jsme a co se děje na světě? Díváme se sem – skrz oči a uši. A kdo kontroluje tyto informace? Ti, kdo kontrolují média, vzdělání a tak dál. A je to.

Tělu říkám genetický skafandr. A je to trochu legrační: kdybyste byli na Měsíci s nějakým dalším astronautem a on by si začal myslet, že je skafandr – „Houstone, máme problém, Bill si myslí, že je skafandr!“ „Copak je, sakra, cvok? On není skafandr!“ – jo, ale my si myslíme, že ty skafandry jsme. A jak by to v této situaci na Měsíci vypadalo? Byl by to chaos. Proto je takový chaos tady – protože si myslíme, že jsme naše vlastní skafandry. Kvůli tomuhle je rasismus tak šílený. Je to jako říkat „jsem lepší než ty, protože můj skafandr má jinou barvu!“ To je zatraceně směšné. Jsme vědomí působící skrz tělo.

Asi přede dvěma lety, krátce předtím, než jsem tu naposledy vystupoval, zemřela moje matka, Barbara. Samozřejmě jsem šel na pohřeb, který organizoval můj bratr, a ten se mě zeptal, zda se nechci jít podívat do márnice na mámu. Skoro jsem automaticky zareagoval, že ne, protože si pamatuju, jaká byla, a tohle je jen mrtvé tělo, ale něco mi říkalo „jdi, jdi, jdi“. Z nějakého důvodu jsem v životě nikdy na vlastní oči neviděl mrtvolu a tahle mrtvola měla být moje matka. Vešel jsem do místnosti a tam bylo to tělo v rakvi. Vím, že to bude znít směšně, ale bylo mrtvé. Nebyla v něm ani špetka života. Mrtvé, neuvěřitelně mrtvé. Až mě to vzalo, jak bylo mrtvé. A vedle něj byla fotka, kterou jsme s bratrem přichystali pro účely pohřbu. Takže tam bylo to absolutně mrtvé tělo mojí matky a vedle něj fotka mé mámy absolutně plné života. Plné energie. Plné vitality. A já tam stál a na těch dvou obrazech jsem viděl, co je to život – je to vědomí. Protože tohle bylo mrtvé a tohle bylo živé… My jsme vědomí. Jen jsme se nechali zmást do té míry, že se ztotožňujeme s tělem. Máme totálně zmršené vnímání, a tím pádem i schopnost být svobodní.

Ta energie nebo realita, kterou prožíváme a kterou vidíme svýma očima, je prostě jen určitý rozsah frekvencí. Maličký rozsah. To, čemu říkáme viditelné světlo… podle současné mainstreamové vědy tvoří elektromagnetické spektrum 0,005 % energie existující ve vesmíru. A viditelné světlo, což je ta jediná frekvence, kterou jsou naše oči schopny dekódovat na tuto realitu, je pouhý zlomek těch 0,005 %. My jsme v podstatě vizuálně slepí, co se týče toho, co jsme schopni vnímat v celém tom prostoru, který vnímáme. To, co vnímáme, je jen holografická televizní stanice. Na této úrovni jsme jen přijímače a vysílače informací. Rozsah informací, k nimž máme přístup, rozhoduje o rozsahu a vnímání a uvědomování si reality, kterou zakoušíme, takže čím více cílovým osobám omezíte rozsah frekvencí, k nimž mají přístup, tím více jim omezíte vnímání a pocit věčnosti.

Tělo je biologický počítač. Biologický v tom slova smyslu, že na rozdíl od stolního počítače disponuje do určité míry schopností myslet sám za sebe a sám za sebe řešit problémy. Tomu na fyzické úrovni říkáme evoluce. Počítač neustále přijímá informace, vibrační informace ze svého okolí a reaguje na ně. Dělá to pořád: když jdeme někam, kde je zima, tělo reaguje, když je horko, tak také. Stejné je to se zvířaty, jimž se také v průběhu času mění prostředí. Informace jsou přijímány počítačem, analyzovány počítačem a počítač provádí změny. Když se změny prostředí (habitatu) odehrávají dostatečně pomalu, těla zvířat se postupně mění tak, aby byla lépe uzpůsobena novému prostředí. Pokud ke změnám dojde opravdu rychle, dochází k vymírání, protože se biologický počítač nedokáže dostatečně rychle měnit. Je to počítačové fungování a my přijímáme vibrační informace, které si dekódujeme na tuto realitu. Interagujeme i s nekonečným vědomím, ale to, s jakým dílem nekonečného vědomí jsme v kontaktu, závisí na rozsahu frekvencí, k nimž máme přístup. Jsme jako taková ta autíčka na pouti – to je spousta pohybu, vyhýbání se, vzájemných srážek a energie, ale jakmile do nich vypnou přívod elektřiny, auto se ani nehne. To proto, že zdroj energie odešel… a tomu říkáme smrt. Smrt je přesun vědomí ven z této reality. To je všechno. Prožitky, kterým říkáme zkušenosti blízké smrti, mají neskutečné množství společných znaků; lidé vyprávějí, co prožili, když opustili tělo, a pak byli vráceni, když došlo k oživení těla. Ty příběhy vydatně podporují věci, které tu dnes říkám (o faktu, že my jsme vědomí a tělo je jen dopravní prostředek). Ti lidé mluví o tom, jak prošli tunelem do jiné reality a o tom, jak mizí všechna omezení, jak mizí síla emocí, protože většina té síly, prudkosti emocí, pokud ne všechna, je jen vědomí těla. Toto je jedna NDE, která popisuje, co ten člověk zažil, když opustil tělo:

„Všechno od samotného počátku, mé narození, moji předkové, mé děti, moje žena, všechno se objevilo společně. Viděl jsem všechno, co se mě týkalo, a co se týkalo těch, kdo byli kolem mě. Viděl jsem, co si mysleli v té chvíli, co si mysleli dříve, co se dělo předtím, co se dělo v tom okamžiku. Není tam žádný čas, žádná následnost událostí, není tam nic jako omezení daná vzdáleností, časem, místem. Mohl jsem být kdekoli, kde jsem chtěl být, zároveň.“ Toto skutečně jsme – a musíme si na to vzpomenout, abychom tohle místo dali do pořádku.

„Cože –  čas že neexistuje? To je pitomost!“ Takový vyrobený čas mám na zápěstí. Když na světě překročím určitý neviditelný bod, dostanu se do včerejška nebo do zítřka! Směšné! To je to dekódování iluzorního času a jeho sekvencí. Jak napsal William Blake „Chceš-li vidět svět v zrnku písku a nebe v luční květině, podrž nekonečno v dlani a věčnost v jediné hodině.“ Všechno je zároveň všechno ostatní a vše se děje naráz. Jde o to, jak to dekódujeme. Když se díváte na nějaký film na DVD, v telce, kde jste v tom filmu vy? Myslíte si, že to, co právě vidíte, je přítomnost. Scény, které už proběhly, jsou vaše minulost, a scény, které jste ještě neviděli, jsou vaše budoucnost. Ale ono to všechno přesto celé existuje v tom samém okamžiku, který vnímáte jako přítomnost; myslíte si, že když film přetočíte dozadu, dostanete se do minulosti, a když dopředu, tak do budoucnosti. Ne- vždycky jste v tom samém nyní. Jak řekl H. M. Tomlinson, „věci vidíme nikoli takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my“ – protože to, jací jsme, rozhoduje o tom, jak dekódujeme realitu. Tato konspirace se může projevovat jako politické podvody a bankovní podvody a ona se tak také projevuje a my bychom to měli vědět, ale cílem této konspirace je v první řadě zmanipulování našeho vnímání toho, čím jsme, abychom dekódovali to, co oni chtějí, abychom prožívali. A toto vnímání je vnímáním oddělenosti, izolace, protože tím vznikají zlomové linie, skrz které mohou rozdělovat a panovat.