Jirkovou optikou (296.A Vzkříšení)

Věnováno všem, kteří se vydali na Cestu, a došli jednoho dne až sem. Děkujeme, že jsme mohli. A děkuju, že vám v tom mohu pomáhat… 

„Jsem tu u vás poprvé.. ale dnes jsem se podruhé narodil,“ říká téměř padesátiletý úředník Ondřej poté, co konečně po dvou hodinách utiší své slzy. „Děkuju ze srdce všem, kteří jste u toho byli.“

Jsou příběhy, které rozpláčou všechny v kině. Jsou příběhy, které rozpláčou všechny zúčastněné. A možná přicházíme do doby, kdy některé příběhy rozpláčou celou planetu. Bolestí, utrpením, dojetím, štěstím i radostí. Tím vším pravidelně prochází lidský život. Někdo bohužel zůstane jen u prvních dvou. Někdo se dostane i k dalším příčkám. Jako odměna za obrovskou snahu, dřinu, upozadění něčeho a napnutí pozornosti a sil na něco jiného.

Vlastně je to pravda. Rodinné konstelace odkrývají obrovskou hloubku příběhů nás, lidí. Nejen hloubku, ale také zcela dokonalou logiku a harmonii. Ale některé vám utkví v hlavě už navždy. Jako právě tenhle.

Rodinné konstelace přitahováním energií z morfogenetických polí odrážejí systémové děje tak, jak skutečně jsou. Tak, jak je my, přímí účastníci, zpravidla nevidíme, nevnímáme. Úkolem průvodce rodinnými a systematickými konstelacemi, aspoň podle mne, by měla být orientace v jemných polích lidí a čtení a interpretace příběhů z duchovních rovin příčinné souvislosti. Psychosomatická a duchovní interpretace, je-li třeba ji k tomu, co je zřejmé a všem viditelné, doplnit.

Správné nacítění, správný mix otevření se dění a průchodu emocí a vyjevení se skutečných vztahů. Je to stav, kdy vám hlava běží téměř 12 hodin každý den na plný výkon, tedy takový, který je pro lidský mozek ojediněle dosažitelný, což je podle mých propočtů zhruba 300-500%. (Běžná hladina „taktování“ mozku je někde kolem 6 %, ty hodně zatížené mozky pracují někde kolem 10 – 15 %). Je to stav, kdy po dvou dnech takového výkonu přestáváte mluvit, ztrácíte schopnost se obléci, nebo svléci. Naštěstí jen na 24 hodin, kdy tento stav po 14 hodinovém spánku zpravidla promptně odezní.

Jde o vysoce rozšířený stav vědomí.

„Ne, já už nemůžu!“ běží mi hlavou myšlenky. Je neděle a my jedeme na druhý den mého semináře rodinných konstelací. Adéla jako na potvoru začne probírat můj fyzický stav a začne řešit, jaké homeopatické léky mi dáme jako další v řadě. „Ještě tohle a tohle… !“To je něco, co dnes nepotřebuju slyšet. Ohradím se proti tomu. „Nech toho!“

Nerozumí mému podráždění.

Snažím se jí to vysvětlit, ale stejně je mi do pláče. Mám spíš skoro chuť zastavit, vystoupit a utéct. Nikdy jsem nic takového při cestě „do práce“ nevnímal. Nerozumím, nechápu. Že by to kalium muriatikum, které jsem měl před pár dny? Hluboký smutek a marnost? Dávám jí takový příklad.. promlouváš k závodníkovi, který za chvilku vyběhne na trasu marathonu. „Hele, to koleno ještě není dobré… hned jak doběhneš, dáme tam brufen a pak musíme v týdnu na rentgen.“ Zbytek cesty mlčíme.

Přijíždíme a do zahájení programu zbývá ještě téměř tři čtvrtě hodiny. Parkuju auto a jdu se projít do parku. Chvíli medituju, chvíli pozoruju spocené běžce. Svítí Slunce, vnímám, že je vše v pořádku. V jedné chvíli vidím záblesk a velké světlo. Cítím blízkost duchovních bratrů, blízkost Ježíšovu.. dobré to bude. Cítím podporu.

Vědomí mám rozšířené už z včerejšího konstelačního dne. Zvýšení frekvence a činnosti hlavy mimo jiné dilatuje čas.  A tak vím, že ta stará paní s pejskem mne za chvíli osloví a pochválí květiny v parku. Už mne skoro míjí.. nakonec přesto říká: „Mají to krásně udělané, viďte!“ Reaguji replikou, která se tam před 10 vteřinami na tuhle její větu sama připravila. Chvíli překvapeně kouká, usměje se, a pak pokračuje..

Při východu z parku potkávám Ondru, už z dálky se na mne směje, ve chvíli, kdy ho ještě nevidím, spíš vnímám a tuším. Všiml jsem si ho již včera. Nějak mezi všemi zvláštně svítí. Chvíli se bavíme. Má postiženou dceru. Porucha pohybu příčného svalstva. Spinální muskulární atrofie. V podstatě žádné svaly, kromě srdce, jí nepracují, nerozvíjí se. Problém je i s dýcháním.

Lékaři jí kdysi po narození dali 3 roky života. Dnes už je jí hned šestkrát tolik. Dávají to, díky ohromnému vypětí a péči celé rodiny. Je odkázána částečně na přístroje a samozřejmě na péči blízkých. Doma mají vlastně takovou malou JIP nemocnici. V noci k ní vstávají na střídačku, otočit, odsát hleny.  První půlku noci spí žena, druhou půlku spí Ondra. Na chůvu nemají, z jednoho platu, a tak se o dceru stará po celých 18 let Ondrova manželka. Ve dne a až na těch pár hodin, kdy se vystřídají, také celou noc. 18 let. Každý den, každou noc.

Před konstelacemi si vždy napůl v meditaci vždy měřím ty, kteří přijdou a měřím ty, kteří si mají podle vyšších světů postavit vlastní konstelaci. Kde svítí zelená. U Ondry svítila. Překvapilo mne to, protože na konstelacích je poprvé.

Sice na konstelacích otevřených i pro veřejnost, tedy mimo členy mých terapeutických skupin, zpravidla losujeme, ale tuším již při cestě z parku, že nabídnu Ondrovi možnost postavit si konstelaci jako první nedělní. Přijímá.

Ondra vypráví a vypráví, abychom poznali jeho rodinné prostředí, jeho práci, jeho zájmy .. když dvakrát vstanu ze své židličky,pocítím ostré píchání v levém koleni.

A a pak konečně jdeme na to. Stavíme konstelaci.. Jeho přátelská dcera, tedy její zástupkyně, v ní křičí hrůzou a vztekem jako pominutá, „nikdo se mne nedotýkejte, nedívejte se na mne!“ Její pištění protrhává ticho celého pražského činžáku a rve uši. Její konstelační rodiče pláčou šokem.

Po hodině, když už se Ondra naprosto topí v slzách, už víme, že některé ženě v rodu Ondřeje bylo extrémně ublíženo. Nejspíš sexuální zločin. Ne pouhé znásilnění, spíš ohavný.

 

Zločin, o kterém tak jak to někdy bývá, zbytek rodiny začal mlčet, začal ho vytěsňovat a dělat, že k němu vlastně nedošlo.  Je to posttraumatický symptom a syndrom po obzvlášť velkém otřesu. Mozek to prostě „zapomene“. Ovšem nezapomenou to buňky oběti, pokud přežije, a nejbližších, a o co víc se snaží systém potlačovat událost, s o to větší razancí vše nakonec bouchne a prorve se ven na světlo. Třeba až v generaci vnuků, nebo pravnuků. V podstatě hlavně na tom je založen systém rodinných konstelací. Vše zpodpovrchu generace schovávané musí ven.

Maminka, která se skvěle postarala o Ondru poté, co odešel tatínek. Babička byla velmi klidná žena, každý konflikt se snažila zmírnit a tlumit. Mamince vlastně jen vzali žlučník. Ano, žlučník, obrovský vnitřní vztek. Babička vlastně zemřela na rakovinu tlustého střeva, rekapituluje Ondřej. Ano, „je toho na mne moc, nemohu to strávit“. Obrovský nestrávený vztek a nenávist. Něco, co v nás celé roky či desetiletí hnije. A o své prababičce a praprababičce samozřejmě zprávy nemá. Jenže právě tam to někde je.

Velký strach z mužů, ze všeho, co zavání jangem. Jangové jsou i svaly.. a tak potomci, možná víc dívky, odmítají do svého těla jakoukoli připomínku mužů. Včetně správné funkce svalů.

A právě teď se to láme. „Já už nemůžu, už nemůžu, nezvládnu to!“ leží na podlaze a šeptá zástupce v roli Ondry. Jen odněkud z dálky k němu dál trpělivě promlouvá hlas z Nebes, které stavím do kontselací jen mimořádně. „Milovaný synu, poslal jsem své vyvolené, aby uzdravili lidský rod.. a věřím, že to nakonec zvládneš, jediné, co je třeba udělat, je vzpomenout si, ale jinak už jsi to vlastně celé dokázal! Diky své rodině, díky svým milovaným, zvládl jsi to.“

Pláčou už mnozí další, i ti, kteří nestojí v kontelaci a jenom přihlížejí. Prožíváme s Ondrou jeho utrpení a boj o život. O svoji dceru. O přežití. A o lásku. Divadlo, které je surrealisticky reálné. Příběh života a smrti, bolesti a utrpení, příběh zapomnění a znovuobjevené lásky, znovunarození a vzkříšení.“

Konstelace končí. Všichni se nejprve vrhají k Ondrovi na zem, dotýkají se ho, a hladí ho, a pak kolem něj dělají kruh. Dlouho klečí bez hnutí uprostřed kruhu s hlavou přimáčknutou k zemi. Pak se choulí do embryonální polohy.

Vystupuji z kruhu, skláním hlavu k zemi a usedavě několik minut pláču i já. Konečně mohu… Už to nešlo vydržet.

Ondřej se po dlouhých minutách zvedá. Musím pomalu, mám problém s koleny, říká.

Právě se narodil další člověk. Podruhé ve svém životě. Lidí je na planetě 7 miliard. Každou vteřinu se narodí další..

Ale právě se narodila čistota srdce. Víra, přijetí, pochopení, síla, láska.

Děkujeme, že jsme mohli.

Asi nikdy už na to nezapomeneme, my, co jsme mohli být u toho.

Má práce je nesmírně obtížná, bolavá, ale tolik potřebná. Kdyby jeden jediný člověk… kdybych prožil s někým jedno jediné vzkříšení, jako dnes. Stálo to za to!

Zároveň však naprosto přesně cítím a rozeznávám ty chvíle, kdy to někdo bere za mne.

V té chvíli vždy pozvedám svoji hlavu, beru své srdce do dlaní, pozvedám ho k Nebi a volám s jistotou, že jsem poslouchán, slyšen, a vyslyšen: Bůh je velký! Bůh je velký!

My všichni jsme totiž Jeden, naše příběhy tvoří jeden obří příběh. Jednu velkou Cestu k zpět nalezení sebe, ale také důvodu naší existence! Podle všeho se ukazuje, že jediným důvodem naší existence je Láska. Je Bůh sám!

Příliš bolesti, a utrpení, stejně jako příliš radosti a naplnění, nelze unést.

Vlastně lze, když na to nejste sami.  Když Ho vnímáte a cítíte. Když Ho uslyšíte šeptat, nebo lkát, spolu s vámi..

V ten moment, kdy se to naplno dotkne Vašeho srdce, a vy si to do sebe necháte vstoupit, přijde obrovská energie, přijde obrovský výbuch.

V křesťanské terminologii se tomu říká… VZKŘÍŠENÍ.

 

 

Tento příběh je skutečný a byl zveřejněn s plným vědomím Ondřeje a jeho rodiny. Děkujeme!