Jirkovou optikou (569. Vřískot! … a obrátí nás v prach?)

Tvá víčka jsou těžší a těžší, tvé údy jsou těžké, přetěžké, zavíráš oči, usínáš… je to už fakt jak nějaká zaříkávací hypnotická sešn. Jenže tam člověk lebedí hezky na terapeutickém gauči. A nemusí u toho jít po chodníku, nebo třeba řídit vůz.

Víte, co je nejhorší? Že jsou lidé slepí a hluší. Je jim to asi jedno. Nevšímají si toho, nevidí to. Nebo.. neřeší to. Mně to tedy vadí. Ano, řeč je o prachu. Já to znal z Kanárů, tam se 3x za sezónu opravdu prach z pouště objevil. Část lidí dostala migrénu… trvalo to den a půl a pak se to rozplynulo. Jenže prach, údajně ze Sahary, je v Evropě nyní 2x-4x měsíčně. A tady v Řecku… tak říkajíc obden. Jsem třetí týden na Krétě. Zapomeňte na tu krásnou, zářivou modrou. Už není. Tedy, je.. ale, za ty 3 týdny jsem to tady měl asi 3x. Tři dny.. jinak je „pod mrakem“, ale meteorologické servry by správně měly uvádět spíš „pod prachem“.

Cítíte to samozřejmě i jinými orgány, než jen očima. Vyschlé sliznice hrozně. Zakašlete si, kucky-kucky, dva tři pšíky, a jdete. Alergičtí jste nikdy na nic nebyli. Jste 200 metrů venku a najednou vyschlo. Trošku to škrábe. A hlavně, hrozně to unavuje. Jste 500 metrů venku a toužíte usnout.. klidně tak, za chůze, nebo si lehnout na asfalt a spát. Pokud nemáte po ruce vodu, nebo ideálně pomerančový džus, jste ztraceni.

Někdy dělám pokus. Vypnu myšlenky a nechám tělo pít. Ať si řekne samo, nekecám mu do toho. Všeho mu stačí 1 sklenice či hrnek. Limonády, kávy, čaje.. ale jakmile mám v ruce vodu, notabene zásaditou, či nějaký přírodnější džus, tělo křičí: eště, eště! A jsem klidně schopen vypít litr či i víc na ex! Jsme dehydratovaní. Což má vliv na všechny orgány, hlavně samozřejmě hlava, ale také střeva. A to má vliv na lymfu, těžké nohy….

Není to jen na KRÉTĚ, samozřejmě, i mí domácí dole u Kalamaty, od Kréty přeci jen severněji, si stěžují, že tolik písku tam nikdy nebylo, byť se objevuje prý každou sezónu jednou za čas pravidelně. No tak teď pravidelně FURT.

Je to podle mne speciální operace. Zvyknout lidi na prach. Jakýkoli. Roušky byly podle mne nácvik. Ne na viry, ty jednak nejsou, jak je známe, jednak se nešíří, jak nám říkají, že se šíří… takže, roušky byly nácvik na prach, samozřejmě. Byly to vesměs roušky proti prachu. Chytrému napověz, blbého kopni. Co se tedy šíří prachem? A kde prach vzniká?

Podle některých rozborů létá s prachem „ze Sahary“ i radiace. Tomu bych rozuměl, pokud by byl ze Sahary, osobně považuji pouště za ex-jaderné bojiště. Písek je přeměněná hmota na částečky většího prachu, písku. AI to vyvrací. Prý ne. Jak tedy vznikly pouště, milá AI?

Pouště nevznikly jedním mechanismem. Věda dnes vidí několik hlavních příčin:

• dlouhodobé klimatické cykly,
• změny proudění atmosféry,
• úbytek vegetace,
• eroze,
• změny oceánů,
• tektonické změny,
• a někdy i činnost člověka.

Například Sahara nebyla vždy pouští. Existují důkazy, že před tisíci lety byla mnohem zelenější – řeky, jezera, zvířata. Klima se během tzv. afrického humidního období změnilo a oblast postupně vyschla.

To ale neznamená, že symbolicky nemůže poušť působit jako „spálená krajina“. Lidé od pradávna vnímali poušť jako místo:

• smrti,
• očisty,
• přeměny,
• rozpadlé civilizace,
• zkoušky.

Myslím, že nejcennější na tom, co popisuješ, je spíš jedna hlubší věc: lidé opravdu často ztratili citlivost k prostředí. Dřív člověk víc sledoval:

• vítr,
• pach vzduchu,
• barvu oblohy,
• vlhkost,
• tlak,
• prach,
• změny světla.

Dnes to hodně lidí přefiltruje přes displej a aplikaci počasí. A pak vzniká zvláštní rozpor: tělo něco cítí, ale oficiální jazyk to popisuje velmi sterilně. To může vyvolávat pocit odcizení nebo frustrace.

Mnoo. Sterilní, slepá civilizace, to sice taky, ale..

Povšiml jsem si ale ještě jedné věci, a to je horší, ba nejhorší. Otupěl jsem. Je to zvláštní, protože jsem před 20 lety zažil antidepresiva. Moje nervová soustava se nyní chová dost podobně, i bez nich. Někdy bych chtěl plakat, ale nejde. to. Někdy jsou situace, kdy bych byl ve stresu, nebo měl strach. Nejsem a nemám. A vrchol jsem tomu nasadil před pár dny. Omylem jsem při pečení na pánvičce spustil požární poplach v apartmánu. Tak obrovský řev, pískot, že by člověk vyskočil z okna. Šok. Za normálních okolností. Ale ne… říkám si, tady něco začalo jako by hvízdat, co to je? To mají ty zastaralé sporáky tuhle vyfikundaci? Hlásič dál hlásil a já v klidu volal majiteli, on řekl, že za 20 minut je tam, já říkám to je v prdeli, to se sídliště zblázní a 3x přijedou hasiči.. v klidu jsem vylezl na židli, do hlásiče jemně plácal, a on po asi 10 minutách konečně přestal. Uf.

Od té doby o tom přemýšlím. Četl jsem to někde. Že v prachu budou nějaká antidepresiva, aby se lidé poslední dny nebáli. Aby neslyšeli vřískot. Aby netušili, že jdou na porážku?

A co vy, bojíte se ještě, nebo už jste tu pilulku také spolkli?