K výročí 21. srpna 1968, aneb 49 let poté..

Přátelé, zítra je 21. srpna. Jsem dítě aktivisty z této okupace, lidé, „co s ním byli na barikádách“, od něj dali ruce pryč, dělali, že ho neznají, a že se zmýlili… komunistická strana do značné míry zničila zdraví mého táty a její zákazy a příkazy po stranických prověrkách vcelku dopadly i na život a osud naší rodiny. Z malé Vlašimi jsme museli utéct do Prahy, neboť nebylo možno sehnat práci, kromě samozřejmě těch známých kotelen či různých lisů a černé práce. Měli jsme problém dostat se na střední školy, ale díky přímluvě „hodných“ komoušů proti těm zlým a zásadovým se tam i dostali, teda hlavně já na zahraniční obchod.

Víme dobře, jakých zvěrstev byli komunisté schopni. To nám připomínají nyní historici a masmédia pořád. Už nám nepřipomínají situaci, která k tomu vedla. Tedy nacismus a 2. světová válka. Jeden obrovský smyk, není tedy divu, že lidé dostali smyk na druhou stranu. Tak to prostě je.

Chtěl bych jen připomenout: Obávám se, že se zatím nedozvídáme plnou pravdu. Ani o velkých případech, Horákové, už vůbec ne pak o těch menších. Poměrně známe, jak se uvolňovala situace v Československu. Lidem se v polovině 60. let volněji dýchalo, Čechoslováci se chtěli vydat 3. cestou. Něčím, mezi socialismem a kapitalismem. Řada lidí to konec konců chtěla stejně i v 89. roce. Bohužel. V 89. roce nám to nevyšlo. Skupina lidí ze zahraničí zneužila českého disentu a uneslo nás požadovaným směrem. Ale úplně stejně nám to nevyšlo i v 68., kdy nás Sovětský svaz a „spřátelená vojska“ vrátila tam, kam jsme podle nich patřili. O 20 let zpět.

Máme však o historii skutečně takový přehled, abychom věděli, zda nás skutečně v letech 66.-68. nechtěl západ použít, zda tady nechtěl svoje lidi, svoje direktivy, nevíme, jak moc byla aktivní americká ambasáda, zda více či méně, než byla těsně před listopadem a hlavně po něm, za Vaška, Karla a Saši, nevíme, zda nás přeci jen nechtěli použít jako klín proti socialistickému bloku, úplně stejně, jako nás využil po 89. roce a využívají dál, například v útocích na Slovany (vzpomeňme na rozpad Jugoslávie o 10 let později) či chystanou válku proti Rusům? Je možné, že obavy Moskvy a našich „spojenců“ byly tenkrát do značné míry ododstatněné. Co když si jeli bránit „svojí ženu“, za jejíž osvobození zaplatili 140 tisíc životy, a 400 tisíc raněnými, ve chvíli, když se domnívali, že bude znovu terčem útoku či zrady podobné té z Mnichova?

Ty stejné, nebo podobné obavy, jako má nyní Brusel o vývoj ve Waršavě, či Budapešti. Ale internacionální pomoc už k tomu nepotřebují, vše zvládnou přes měnové instituce, ovládání toků zboží a technologií, a neziskovky kolem Mr. Sorose.

My, Čechoslováci, bohužel, ani tenkrát, ani teď si nedokážeme svoji svobodu obhájit. Ovládají nás velké státy. Po Rakousku-Uhersku byl ten nádech příliš krátký, pak přišli nacisté, pak komunisté, pak pomlčkoví federalisté a nyní eunionisté… Prý jsme příliš malí.. nemyslím. Jsme možná jen příliš zbabělí. Příliš se bojíme říkat to, co si myslíme, a to, co je pravdou, nahlas. Aby nás někdo neoznačil za někoho, kým stejně nejsme. Ale čemu uvěří ostatní, když to napíšou na první straně Rudého práva, nebo v otvíráku Události, komentáře. Třeba za proruské agenty. Stejně jako předtím za prozápadní živly. I když tenkrát za to zatýkali, ti současní teprve tvoří na pokyn Bruselu seznamy, aby věděli, pro koho přijít. Je to pořád tak stejné… ! Také nás Rusové pozítří posadí do čela české vlády, tak, jako tam Američané posadili československé disidenty v 89. roce? Nebo je tam posadili Sověti? Dost možná, protože vše je jinak a samet nebyl sametem. Dost možná byl tím legendárně prvním proruským agentem Václav Havel. A komunisté ve Federálním shromáždění dostali jeho zvolení stranickým příkazem. Ale vyprávějte tyhle záhady politiky dneska kavárníkům…

Neobhajuji to, co udělali, ani to, co následovalo. Obhajuji a vybízím jen k dalšímu hledání pravdy, a ta nikdy není černo bílá. Dějiny vždy píšou vítězové. To, co se nehodí, je prostě škrtnuto. V jakémkoli režimu. Až zase na nás Česká televize a Český rozhlas spustí zítra masírku a intenzivní brain-washing, mějme to, prosím, na paměti. Máme právo na sebeurčení, stejně tak jako ho měli občané Krymu, stejně tak jako ho měli Čechoslováci, když se jich nikdo nezeptal, zda se vůbec chtějí nechat rozvést… Věřím, že už tomu víc rozumíme.