Kartel kolem americké Federální rezervy: osm mocných rodin
(Tento článek již v minulosti vyšel na webu Osud.cz)
Čtyři apokalyptičtí jezdci bankovnictví (Bank of America, JP Morgan Chase, Citigroup a Wells Fargo) vlastní Čtyři apokalyptické jezdce ropného průmyslu ((Exxon Mobil, Royal Dutch/Shell, BP a Chevron Texaco) – v tandemu s Deutsche Bank, BNP a ostatními starými evropskými peněžními kolosy. Monopol, který mají v globální ekonomice, však nekončí naftovým průmyslem.
Podle formuláře 10K pro U.S. Securities and Exchange Commission (SEC) se nacházejí Čtyři jezdci bankovnictví mezi deseti největšími akcionáři prakticky každé společnosti uvedené v žebříčku Fortune 500, v němž je seřazeno 500 amerických soukromých a veřejných korporací podle jejich hrubého obratu.
Kdo tedy jsou vlastníci akcií těchto bankovních korporací s globálním dosahem?
Tyto informace jsou pečlivě střeženy. Mé dotazy na bankovní regulační úřady ohledně vlastnictví akcií 25 amerických bankovních holdingových společností byly nejdříve zkoumány z hlediska Zákona o svobodě informací (FOIA) a pak zamítnuty na základě důvodů týkajících se „národní bezpečnosti.“ To je poněkud ironické, neboť mnoho vlastníků akcií těchto bank sídlí v Evropě.
Jedním z důležitých depozitářů bohatství globální oligarchie, která vlastní tyto bankovní holdingové společnosti, je US Trust Corporation. Ta byla založena v roce 1853 a v současnosti ji vlastní Bank of America. Před nedávnou dobou funkci ředitele US Trust Corporation zastával Walter Rothshild, který je nyní čestným členem správní rady. K dalším ředitelům této instituce patří Daniel Davison z JP Morgan Chase, Richard Tucker z Exxon Mobil, Daniel Roberts ze Citigroup a Marshall Schwartz z Morgan Stanley.
J.W. McCallister, insider z ropného průmyslu s vazbami na královský rod Saúdů, uvedl ve své knize The Grim Reaper (Smrťák), že podle informací, které získal od saúdských bankéřů je 80% New York Federal Reserve Bank (zdaleka nejmocnějšího distriktu Federálního rezervního systému) v rukou pouhých osmi rodin. Čtyři z nich sídlí v USA – Goldman Sachsové; Rockefellerové; Lehmanové a Kuhn Loebové, a čtyři v Evropě – Rothschildové z Paříže a Londýna; Warburgové z Hamburku; Lazarové z Paříže; Israel Moses Seifové z Říma.
Autorizovaný účetní znalec Thomas D. Schauf dosvědčuje tato McCallisterova tvrzení a dodává k tomu, že 12 poboček (distriktů) Federální rezervy neboli Federální banky USA ovládá 10 bank. Uvádí konkrétně banku N.M. Rothschild v Londýně, Rothschild Bank v Berlíně, Warburg Bank v Hamburku, Warburg Bank v Amsterodamu, Lehman Brothers v New Yorku, Lazard Brothers v Paříži, Kuhn Loeb Bank v New Yorku, Israel Moses Seif Bank v Itálii, Goldman Sachs v New York a JP Morgan Chase Bank v New Yorku. Dále Schauf vyjmenovává jedince, kteří vlastní velké podíly Fedu. Těmi podle něj jsou William Rockefeller, Paul Warburg, Jacob Schiff a James Stillman. Schiffové jsou činní v Kuhn Loeb Bank. Stillmanové zas v Citigroup, a navíc se na přelomu 19. a 20. století sňatkem spojili s klanem Rockefellerů.
K těm samým závěrům došel Eustace Mullins ve své knize The Secrets of the Federal Reserve (Tajemství Federální rezervy), v níž uvádí diagramy demonstrující propojení Fedu a jeho členů s rodinami Rothschildů, Warburgů, Rockefellerů aj.
Tyto bankéřské rodiny mají nad globální ekonomikou nedozírnou moc a dosah této moci je zcela záměrně zahalen tajemstvím. Média, jejich korporátní dlouhé prsty, si vždycky pospíší, aby zdiskreditovala jakoukoli informaci, která by mohla ohrozit tento soukromý bankovní kartel, a smetla ji ze stolu jako „konspirační teorii“. Fakta však zůstávají.
Rod Morganů
Federální rezervní banka se zrodila v roce 1913 – v tom samém roce, v němž zemřel potomek významné bankéřské rodiny J. Pierpont Morgan a v němž byla vytvořena Rockefellerova nadace. Počátky bankovní činnosti Morganů se datují do r. 1854. Tehdy se J. S. Morgan připojil ke G. Peabodymu, který provozoval banku v Londýně; brzy ji převzal a zakrátko vznikla J.P. Morgan & Co. Na konci 19. století pak dynastie Morganů ze svého sídla na rohu Wall Street a Broadway dohlížela na americké finance a jednala jako kvazi-centrální banka USA.
V roce 1952 vyslovil badatel zabývající se tématem Fedu, Eustace Mullins, hypotézu, že Morganové nebyli nic víc než prostředníci Rothshildů. Mullins napsal, že Rothshildové „…dávali přednost tomu, když mohli v USA pracovat anonymně, skryti za fasádou J.P. Morgan & Company.”
Spisovatel Gabriel Kolko tvrdí, že „aktivity Morganových, spočívající v prodeji amerických zlatých obligací do Evropy, byly provozovány na základě spojenectví s rodem Rothschildů.“
Morganovská finanční chobotnice vbrzku obtočila svá chapadla kolem zeměkoule. Morgan Grenfell působila v Londýně. Morgan et Ce vládla Paříži. Lambertové, bratranci Rothschildů, zřídili ve Filadelfii Drexel & Company.
Dynastie Morganů zajišťovala potřeby Astorů, DuPontů, Guggenheimů, Vanderbiltů a Rockefellerů. Financovala počátky AT&T, General Motors, DuPont a General Electric. Stejně jako londýnské banky, patřící Rothschildům a Baringům, se staly bankovní instituce vlastněné rodem Morganů součástí mocenské struktury mnoha zemí.
V roce 1890 už Morganové půjčovali egyptské národní bance, financovali ruské železnice, poskytovali oběžný kapitál brazilské vládě a finančně podporovali budování infrastruktury v Argentině. Recese v roce 1893 jen podpořila jejich moc. Toho roku rod Morganů zachránil vládu USA před bankovní panikou tím, že vyvořil syndikát, jehož účelem bylo posílit vládní rezervy poskytnutím Rothschildova zlata v hodnotě 62 miliónů dolarů.
Dynastie Morganů byla hybnou silou, která stála za expanzí na západ USA – financovala a ovládala západní železnice díky postoupenému hlasovacímu právu. V roce 1879 poskytla Newyorská centrální dráha (financovaná Morganovými, vlastněná C. Vanderbiltem) zvýhodněnou sazbu přepravného vzkvétajícímu monopolu Standard Oil Johna D. Rockefellera, a upevnila tak vztahy Rockefellerů a Morganů.
Rod Morganů se dostal pod nadvládu Rothschildů a Rockefellerů. V New York Heraldu se tehdy objevil takovýto titulek: „Králové železnic vytvořili gigantický trust.“ J. Pierpont Morgan, který se už dříve vyjádřil, že „konkurence je hřích,“ s potěšením prohlásil: „Jen si to představte. Všechny vzájemně si konkurující přepravní společnosti západně od of St. Louis teď spadají pod kontrolu asi třiceti mužů.“
Morganové a bankéři Edwarda Harrimana Kuhn a Loeb měli monopol nad železnicemi, zatímco se bankéřské dynastie Lehmanů, Goldman Sachsů a Lazardů připojili k Rockefellerům v ovládání americké průmyslové základny.
Roku 1903 byl těmito Osmi rodinami založen Banker’s Trust. Benjamin Strong z Banker’s Trustu se stal prvním guvernérem Newyorské banky Federální rezervy. Vytvořením Fedu v roce 1913 přesáhla moc Osmi rodin do vojenských a diplomatických kruhů vlády USA. V případě, že by nebyly spláceny jejich půjčky do zámoří, mohli nyní tito oligarchové za účelem vymáhání pohledávek nasadit americkou námořní pěchotu. Morganové, Chase a Citibank zformovali mezinárodní úvěrový syndikát.
Rod Morganů měl důvěrné vztahy s britskou Windsorskou dynastií a italskou dynastií Savojských. Také Kuhn Loebové, Warburgové, Lehmanové, Lazardové, rodina Israela Mosese Seifa a Goldman Sachsové měli úzké vazby na evropské královské rody. V roce 1895 už Morganové kontrolovali tok zlata do Spojených států i z nich. První americká vlna fúzí byla ještě v plenkách a podporovaná bankéři. V roce 1897 došlo k pouze 69 průmyslovým fúzím. Roku 1899 už jich bylo dvanáct tisíc. V roce 1904 řekl John Moody, zakladatel Moody’s Investor Services, že je nemožné hovořit o zájmech Rockefellerů a Morganů, jako by byly oddělené.
Veřejná nedůvěra k tomuto uskupení rostla. Mnohými byly tyto rody považovány za zrádce, kteří jednají v zájmu evropského kapitálu. Rockefellerův Standard Oil, US Steel Andrewa Carnegieho and Harrimanovy železnice – v průsečíku financí všech těchto korporací stála jediná osoba, a to bankéř Jacob Schiff z banky Kuhn Loeb, který úzce spolupracoval s evropskými Rothshildy.
V některých státech na západě USA byl na tyto bankéře uvalen zákaz činnosti. Populistický kazatel William Jennings Bryan byl třikrát nominován Demokratickou stranou jako kandidát na prezidenta. Centrálním tématem jeho antiimperialistické kampaně byl údajný pád Ameriky „do finančního nevolnictví britského kapitálu.“ Teddy Roosevelt Bryana v roce 1908 porazil, ale Bryanovy myšlenky, které se šířily jako požár, jej přinutily schválit Shermanův antitrustový zákon. Pak si došlápl na Standard Oil Trust.
V roce 1912 se tzv. Pujova komise intenzivně zabývala koncentrací moci na Wall Street a v tom samém roce prodala paní Harrimanová svůj značně vysoký podíl v New York’s Guaranty Trust Bank bance J.P. Morgan, čímž vznikl Morgan Guaranty Trust. Soudce Louis Brandeis přesvědčil prezidenta Woodrowa Wilsona, aby učinil konec vzájemnému propojování představenstev obřích společností. Roku 1914 byl přijat Claytonův antitrustový zákon.
Jack Morgan, syn Johna Pierponta Morgana a jeho následník, reagoval tím, že apeloval na své klienty Remingtona and Winchestera, aby zintenzivnili výrobu zbraní. Tvrdil, že je zapotřebí, aby USA vstoupily do 1. světové války. Prezident Wilson pod tlakem ze strany Carnegieho nadace a dalších hlásných trub oligarchie nakonec tomuto přání vyhověl. Jak napsal Charles Tansill ve své knize Amerika jde do války: „ještě než poprvé zařinčely zbraně, francouzská firma Rothschild Frères poslala společnosti Morgan & Company do New Yorku kabelogram, obsahující návrh na flotaci půjčky ve výši 100 milionů dolarů, jejíž podstatná část měla být ponechána v USA za účelem plateb za francouzské nákupy amerického zboží.“
Rod Morganů financoval polovinu amerických nákladů na válku. Zároveň získával provize za podporu dodavatelů – společností jako např. GE, Du Pont, US Steel, Kennecott a ASARCO. Všechny patřily ke klientům rodiny Morganů. Morganové také financovali britsko-búrskou válku v Jižní Africe a prusko-francouzskou válku. Morganové předsedali Pařížské mírové konferenci v roce 1919, na které se projednávaly mírové smlouvy mezi státy Dohody a poraženým Německem a jeho spojenci.
Ve třicátých letech se objevila nová vlna populismu poté, co se ukázalo, že Goldman Sachs, Lehman Bank a jiní profitovali z Velkého krachu v roce 1929. Předseda Výboru pro finančnictví Sněmovny reprezentantů Louis McFadden řekl o Velké depresi toto: „Nebyla to žádná náhoda. Byla to pečlivě zosnovaná událost… Mezinárodní bankéři usilovali o nastolení podmínek všeobecného zoufalství, z něhož se pak vynoří jako vládci nás všech.“
Senátor Gerald Nye v roce 1936 předsedal komisi, která vyšetřovala činnost válečného průmyslu během 1. sv. války. Nye dospěl k závěru, že rod Morganů uvrhl USA do války, aby ochránil své investice a podpořil rozmach válečného průmyslu. Později vytvořil dokument nazvaný Další válka, v němž cynicky popsal „starý trik bohyně demokracie,“ kvůli němuž mohlo být Japonsko využito k vlákání USA do 2. sv. války.
V roce 1937 ministr vnitra Harold Ickes varoval před vlivem „60 rodin Ameriky“ (America’s 60 Families); historik Ferdinand Lundberg později napsal knihu s tím samým názvem. I soudce Nejvyššího soudu William O. Douglas výslovně odsoudil „vliv Morganů… nejzhoubnější vliv v současném světě průmyslu a financí.“
Jack Morgan odpověděl tím, že dotlačil USA k zapojení do 2. světové války. Morgan měl úzké vztahy s rodinami Iwasakiů a Danů, dvěma nejbohatšími klany Japonska. Každý z nich vlastnil významnou společnost, konkrétně Mitsubishi a Mitsui, už od doby počátků těchto firem, sahajících do šogunátů 17. století. Když Japonci vtrhli do Mandžuska a pozabíjeli čínské rolníky v Nankingu, snižovali Morganové význam tohoto incidentu. Morgan měl také blízké vztahy s italským fašistou Benitem Mussolinim a nacistický finančník dr. Hjalmar Schacht sloužil Morganově bance během 2. sv. v. jako styčná osoba. Po válce se zástupci Morganovy banky setkali se Schachtem v Bance pro mezinárodní vypořádání (BIS) ve švýcarské Basileji.
