Má nová kniha: ALPHA OMEGA: SOPHIA (4/10)
Lze přepsat naprogramovaný kód?
Milí čtenáři, od minula se stalo několik věcí. 🙂 Jednak, jak vidíte, se změnil název, jednak, rozhodl jsem se svou knihu zveřejnit a publikovat i on-line, prakticky tak, jak ji píšu. Můžete si ji koupit zde, s tím, že pokud kniha vyjde i knižně, dostanete ji jen za poštovné v ceně této koupě. Stojí 250 Kč. Na Forendorsu je publikovaných již osm kapitol, dopsaných mám devět, píšu desátou, postupně je tam v tyto dny nahrávám, musím to ještě odredigovat a trošku opravit.
Děkuji za váš velký zájem o ni. 🙂 Zatím tedy v té free verzi.
Váš, jmm
Kapitola 3.1 – MIKY
Sofie zabouchla dveře své kanceláře a sjela výtahem do přízemí. Měla za sebou dlouhý den, ale večeře s Mikym jí přidala energii. Když vešla do indické restaurace na rohu, ucítila směs vůní koriandru, kurkumy a čerstvého naan chleba. Miky už seděl u stolu, hrál si s ubrouskem a vypadal, že je někde úplně jinde.
„Ahoj,“ usmála se na něj a jemně mu položila ruku na rameno. „Není třeba vraždit ubrousky. Co se děje?“
Miky vzhlédl, jeho obličej byl lehce ztuhlý. „Promiň, Sofie. Jen jsem dnes měl fakt šílený den. Ten idiot v práci…“ zavrčel a zakroutil hlavou.
„Idioti mají své místo na světě,“ odpověděla Sofie klidně, zatímco se posadila naproti němu. „Bez nich bychom nevěděli, jak vypadá moudrost.“
Miky si odfrkl a objednal pro oba mango lassi. „Možná, ale tenhle člověk mi opravdu leze na nervy. Všechno musí být po jeho. A když něco udělám podle sebe, hned to zkritizuje.“
Sofie se opřela do židle a zadívala se na něj. „Miky, víš, co říkají v Indii?“
„Že mám vypít mango lassi a uklidnit se?“ pokusil se o vtip.
„Říkají, že je lepší být stromem, který vydrží vichřici, než listem, který se nechá unášet každým větrem. Pokud ti někdo hází klacky pod nohy, je to jen test toho, jak pevné jsou tvé kořeny.“
Miky si jednu samosu vzal, ale chvíli ji jen držel v ruce. „Víš, Sofie,“ povzdechl si, „někdy si říkám, jestli vůbec má smysl se snažit. Všechno, co udělám, je špatně. A když se konečně trefím do toho, co chtějí, stejně to vypadá, že mě tam mají jen na to, abych tahal za ostatní.“
Sofie naklonila hlavu a na chvíli ho nechala mluvit. „Takže si připadáš, jako bys byl jen součástí stroje?“
„Jo,“ kývl. „Ale ne ta důležitá součást. Spíš něco, co by mohli klidně vyměnit.“
„To je ale jen jejich pohled,“ namítla Sofie jemně. „A co tvůj pohled? Ty jsi ten, kdo ví, co umíš. Ty jsi ten, kdo rozhoduje, jestli se necháš pohltit jejich nevděčností, nebo jestli budeš dělat to, co má smysl pro tebe.“
Miky zvedl oči od talíře a zadíval se na ni. „To se ti snadno řekne, Sofie. Ale někdy prostě nevím, jestli na to mám sílu.“
Sofie se naklonila blíž. „Máš ji. Jen se občas musíš zastavit a zhluboka nadechnout. Nepotřebuješ, aby ti ostatní dávali uznání. Musíš ho najít sám v sobě.“
Miky chvíli mlčel. Pak si kousl do samosy, jako by potřeboval čas na přemýšlení. „Víš co?“ řekl nakonec. „Možná máš pravdu. Ale pořád si myslím, že si to s tím idiotem budu muset vyříkat.“
„Klidně si to vyříkej,“ řekla Sofie s úsměvem. „Ale nezapomeň – jsi strom, ne list. A ty kořeny si buduješ sám. Je to tvůj strom. Nikdo jiný za tebe růst nebude. Ani se za tebe pak nevyvrátí.”
Sofie zaplatila účet a Miky ji následoval ven na ulici. Vzduch byl vlahý a město vonělo směsí takřka letní noci a pouličního jídla. Na to, že se podzim dostával do své hutnější a chladnější fáze, dobrý!
„Máš čas jet ke mně?“ zeptala se.
„Jasně,“ odpověděl Miky a zavrtěl hlavou. „Potřebuju ještě trochu vypnout. Hele, přijede i Ivan? Už jsme se dlouho neviděli.“
Sofie pokrčila rameny. „Myslím, že dnes ne. Byl celý den na nějakém pracovním workshopu. Ale víš, jak to s Ivanem je. Třeba překvapí.“
„Jo, Ivan a jeho překvapení,“ zasmál se Miky. „Pamatuješ, jak posledně přišel s tím francouzským vínem z Lyonu, co měl pro tebe schované skoro rok jako překvápko?“
„Aby nám po dvou skleničkách usnul na gauči,“ doplnila Sofie a oba se rozesmáli.
***
Cesta domů byla rychlá a příjemná. Když došli do Sofiina bytu, Miky si okamžitě sundal bundu a hodil se do křesla. „Ty máš tohle místo fakt ráda, co?
Sofie přikývla, nalévala vodu do konvice na čaj. „Je to klidné místo. Když pracuju s lidmi, co jsou na dně, potřebuju, aby můj domov byl něco jako útočiště. Jo mám to tu ráda. Nedaleko na Pražský hrad, i na Strahov.“
„A co ty?“ zeptal se Miky. „Máš vůbec čas pro a na sebe, nebo pořád jen mentoruješ nás dva a všechny ostatní? Děláš si to taky sama si?,“ zeptal se, tak trochu dvojsmyslně. Vždy se mu tak trošku rozšířily zorničky, když plánoval si ji vzít.
„To se vzájemně nevylučuje,“ odpověděla Sofie s úsměvem. „Ale máš pravdu, občas zapomínám, že já sama jsem taky člověk.“
***
Sofie se posadila na gauč vedle Mikyho a na chvíli jen mlčky sledovala, jak si hraje se šálkem čaje. Cítila zvláštní tíhu, která ji provázela celý den. Miky si toho všiml a naklonil se blíž.
„Co je? Ty máš na sobě tenhle výraz jen, když se něco vážnýho děje.“
Sofie si povzdechla. „Víš, dneska to bylo… náročný. Měla jsem zvláštní den. Ráno jsem se potkala s profesorem Novotným, mým otcovským přítelem. Řekl mi něco… co mě dost vyvedlo z míry.“
Miky ji pozorně poslouchal, což ji povzbudilo pokračovat. „Říkal, že mě někdo sleduje. Dokonce že z Francie přišel pokyn na dohled nad mnou. A co je horší – nějak to souvisí s mými rodiči.“
Miky na chvíli ztuhl. „To jako vážně? Proč by…“ Začal, ale pak se zastavil, když viděl, jak se jí třesou ruce.
„Nevím,“ odpověděla tiše. „Ale ten pocit, že něco není v pořádku, mám už dlouho. Jen jsem nikdy neměla důvod tomu čelit. A dnes mi profesor ten důvod dal.“
Miky ji chtěl přerušit, ale ona pokračovala. „A to není všechno. Dnes ke mně na terapii přišla Anna. Je úplně zlomená, Miky. A její příběh… připomněl mi, že jsem tolik času věnovala ostatním, že jsem přestala myslet na sebe.“
Miky se naklonil blíž a vzal ji za ruku. „Sofie, tohle není jen o ostatních. Jsi člověk, co chce pomáhat. To je tvoje síla. Ale chápu, že je to někdy moc.“
Sofie na něj pohlédla a na chvíli se jí v očích objevila vlhkost. „Občas zapomínám, že to sama nezvládnu. A to mě děsí.“
Miky ji pevně objal. „Jsi silnější, než si myslíš. A máš nás – mě, Ivana. A taky toho profesora, zdá se.“
Sofie se zasmála, i když trochu smutně. „Máš pravdu. Ale stejně… někdy bych si přála být jen obyčejná žena bez těchhle záhad a příběhů.“
***
Mikyho ruce se začaly pomalu sunout po jejích ramenou, až si ji přitáhl blíž. „Sofie, možná potřebuješ jen vypnout. Myslím, že vím, jak na to,“ zašeptal jí do ucha s úsměvem, který byl tak typicky jeho – drzý a plný očekávání.
Ale Sofie ho jemně odstrčila. „Miky, prosím… dneska ne.“
Jeho úsměv zmizel a jeho obočí se stáhlo. „Co se děje? Vždycky chceš, aby ti někdo pomohl vypnout. A já jsem tady.“
Sofie zavrtěla hlavou a odvrátila pohled. „Je toho prostě moc. Dneska nemůžu.“
Miky se opřel zpět do křesla, ale jeho výraz se změnil. „Sofie, tohle se stává poslední dobou nějak často. Chceš vůbec, abych tady byl?“
„Miky, to není o tobě,“ začala, ale viděla, že už není naladěn na nic, že už se zvedá.
„Víš co?“ řekl, zatímco si bral bundu. „Možná je lepší, když to nechám na jindy.“
Sofie se nezmohla na slovo. Jen sledovala, jak za ním zabouchly dveře. Na tyhle jeho výlevy už byla trochu zvyklá, ale vlastně si na ně nelze zvyknout nikdy.
***
Netrvalo dlouho a pocit prázdnoty ji úplně pohltil. Slzy se jí začaly koulet po tvářích, když se svalila na postel. Nakonec se rozhodla – horká vana. To byl vždy její způsob, jak se vrátit zpět k sobě.
Když se ponořila do teplé vody, trochu se uklidnila. Ale myšlenky na Mikyho ji stále pronásledovaly. Nakonec vyzvala asistentku, aby vytočila Ivana a přepojila jí ho do koupelny.
„Ivane?“ ozval se jeho hluboký hlas po několika tónech.
„Můžeš přijet?“ řekla tiše. „Prosím.“
Ivan na druhé straně chvíli mlčel, než odpověděl: „Už jsem na cestě.“
Sofie se odpojila a zavřela oči. Večerní klid přerušil jen tichý zvuk kapek vody, které stékaly po okraji vany. Koupelnou světélkovalo zelené světlo, na očistu a svou opravu po těžkých dnech jej milovala, ale v nabídce bylo 99 dalších barevných kombinací spojených s vůněmi, i zvuky. Vše bylo propojené se světlo-skříňkou ve vedlejším pokoji a byť v koupelně nebyla taková intenzita, pořád to stačilo na generování příjemného stavu těla i mysli.
Sofie se odpojila a zavřela oči. Večerní klid přerušil jen tichý zvuk kapek vody, které stékaly po okraji vany. Její oblíbená teplota, 41°C, se jí napustila automaticky. Koupelnou světélkovalo zelené světlo, na očistu a svou opravu po těžkých dnech jej milovala, to jí asistentka podle její nálady a tělesných faktorů vždy dala vybrat ze 3, ale v nabídce bylo 99 dalších barevných kombinací spojených s vůněmi, i zvuky. Vše bylo propojené se světlo-skříňkou ve vedlejším pokoji a byť v koupelně nebyla taková intenzita, pořád to stačilo na generování příjemného stavu těla i mysli.
(pokračování zde na Věku ve čtvrtek, 10.12.24)
