Mysl, která je čistá, je vskutku také šťastná
(Článek již vyšel na webu Osud.cz)
Inspirováno druhou slokou Jammaka Vaggy (Dvojích veršů) ze sbírky Dhammapáda – „Mattakundali Vatthu“ (Štěstí následuje toho, jenž činí dobro)
Žil byl kdysi dávno v místě velmi vzdáleném, jak se říká ve všech dobrých příbězích, v prastaré vsi zvané Satjagríha, která ležela velmi blízko města Sravastí, jež se v těchto končinách proslavilo tím, že si je pro svůj pobyt i cesty vybral Nejosvícenější – tedy zrovna tam žil starý bráhman árčaka, kněz jménem Perikasjápa, muž velmi oddaný svým povinnostem v chrámu a milovaný svou rodinou. Při službě v chrámu mu pomáhal též jeho syn Balakasjápa. Stál svému otci věrně po boku, vedl s ním modlitby a v některé dny prováděl svěcení úplně sám. Perikasjápa byl na svého syna velmi hrdý, vroucně jej miloval a s pýchou v hlase o něm mluvil se svým sousedem, laskavým a dobrotivým Dajalupremou.
Perikasjápa měl velkou rodinu. Jeho další dva synové, Ragavakasjápa and Haršakasjápa, měli na starost úrodná pole chrámu, studny, chlévy i veškeré zvířectvo včetně dobytka, mul, koní a slonů. Chrám nebyl tak impozantní jako jiné velké chrámy v tomto kraji, a ani zdaleka nebyl tak veliký jako klášter Džetavana v Sravastí, kde už několik let vedl svou sanghu Nejosvícenější.
Čtyři dcery, jež se mu narodily ještě dříve, než přišli synové, byly provdány za čestné a bohabojné bráhmany z prastarých rodin a bydlely ve městě Sravastí a okolních vesnicích. Všechny čtyři dcery, Dýpakalavika, Nýtikalavika, Prýtikalavika and Džajotikalavika, velmi milovaly svého otce a hluboce lpěly na chrámu a každoročních náboženských slavnostech, jež se v něm odehrávaly. Každý rok se dcery pravidelně vracely, aby pomáhaly svému otci a bratrovi zařizovat vše kolem oslav a modliteb a přicházely tehdy, jedna každá z těchto čtyř dcer, i se svými manželi, dětmi, ostatním příbuzenstvem a samozřejmě služebnictvem.
Perikasjápu nikdy neunavilo vyprávět matce svých dětí, Kalavikamátě, o tom, jak jim boží požehnání a správné provádění modliteb a odmítnutí jakýchkoli zlých skutků umožnilo prožívat štěstí s dětmi a rodinami dětí a dětmi dětí a zároveň šťastně pečovat o chrám a pozemky a zvířata, jež k němu patří.
Perikasjápův soused, Dajaluprema, byl kupec a také odborník na křížení různých druhů dobytka a navíc měl mléčnou farmu a několik obchodů včetně jednoho s osivem. Dajaluprema a úžasná a moudrá Bhavanamáta, matka jeho dětí, byli velmi zbožní hospodáři, a téměř kdykoli jste je mohli najít v malém chrámu v Satjagríze, jak pomáhají Perikasjápovi a povídají si s ním o všech možných světských věcech.
Perikasjápa a Dajaluprema byli velmi činorodí. Začínali s prací ještě před východem slunce a pak pracovali celý den a na svých pochůzkách aspoň jednou za den prošli ves i blízké okolí a často jezdili i do města. V celém kraji byli dobře známi, oblíbeni a respektováni pro své laskavé chování a velkorysou povahu. I jejich děti byly dobrosrdečné, oddané svým povinnostem a vždy byly velkorysé jak k sobě vzájemně, tak i k ostatním. Jejich řeč byla čistá a jejich mluva ryzí.
Při mnohé příležitosti se stávalo, že chudí, staří, nemocní a potřební z toho kraje k nim přicházeli a žádali je o pomoc či o radu, a nikdy se nedošlo k tomu, že by byli odmítnuti. Perikasjápa si dával záležet na tom, aby nebyl nikdy považován za šlechetného, leč pošetilého muže. Každého, kdo k němu přišel s prosbou o pomoc, se starý kněz důkladně vyptal na neštěstí, jež jej postihlo, a nabídl mu podporu ve formě jídla, oblečení, střechy nad hlavou a peněz, ale vždy výměnou za práci či službu v chrámu, na polích či mléčných farmách, nebo v obchodě v Sravastí, případně v jeho okolí.
Byl přesvědčen, že vždycky existuje mnoho příležitostí, ale lidé je nevidí, neboť jim v tom brání jejich utrpení a strádání, nebo prostě nedokážou sami rozpoznat cestu, která by je vyvedla z potíží. Perikasjápa věřil, že když je člověk oddán své práci a svému bohu a své rodině, jeho myšlenky se spojí v jednolitou sílu, jež bude vždy jeho myslí protékat jako řeka, a z ní povstane schopnost bez váhání pomáhat druhým, kdykoli to bude zapotřebí.
Tak jako Perikasjápovy činy, i činy jeho ženy Kalavikamáty byly vždy obyvateli vesnice Satjagríja chváleny. V její mysli bylo více odvahy i vlídnosti, a tak obvykle nečekala na to, až k ní někdo přistoupí a poprosí ji o pomoc. Díky obrovskému oceánu laskavosti v duši a štěstí v mysli měla určitou schopnost vycítit, kteří lidé z jejího okolí potřebují pomoc a netroufají si přijít a požádat o ni. Viděla je váhavě přešlapovat poblíž a její oči spatřily jejich utrpení a bezmoc a její mysl rozpoznala jejich bolest a její srdce se vší láskou v něm obsaženou akceptovalo fakt, že si nepřejí ztratit svou důstojnost tím, že požádají o pomoc a přijmou milodary.
Kalavikamáta neváhala naznačit těm bezmocným, ať přistoupí blíže, volala na ně, a na rozdíl od Perikasjápy jim bez otázek a bez nutnosti práce na oplátku rozdávala po hrstičce tvarohové rýže z velkého hrnce, který se vezl na vozíku, jenž ji stále doprovázel. Ten vozík měla pořád s sebou a táhl jej velmi věrný a milovaný volek Bhata, který tento úkol plnil už mnoho a mnoho let. Občas se zdálo, že Bhata věděl, kde zastavit, a jak její vnoučata moc ráda říkala, Bhata také uměl poznat ty, jež potřebovali Kalavikamátinu pomoc.
Vždycky se našlo několik vnoučat, která doprovázela Kalavikamátu a její vozík a Bhatu, toho nejmírnějšího a nejpřátelštějšího volka, který měl vždy přívětivou náladu. Děti pomáhaly rozdělovat tvarohovou rýži mezi potřebné a balily ji do banánových listů. Tato práce je moc těšila a často si s sebou brávaly své malé kamarády z jiných rodin. Vesničanům ze Satjagríhy a návštěvníkům z jiných míst i lidem z města Srasvatí připadalo, že Perikasjápova čistá mysl je vždy plná míru a připravená s radostí pomáhat ostatním. Vypadalo to, jako by tato čistota myšlenek a laskavost činů proudila jako nikdy nekončící řeka od Perikasjápy ke Kalavikamátě a od ní zas ke všem jejich dětem a jejich manželům a manželkám a jejich rodinám a vnoučatům.
A jak byli jako rodina vždy vlídní jeden k druhému a navíc v neustálé společnosti dalších dobrých a čistých duší, zdálo se, jako by jejich laskavá povaha přesahovala ke všem lidem, jež se s nimi setkali, a ti pak odcházeli se srdcem plným dobroty a lásky. Tato láska, kterou ve svém okolí šířili, se nedotýkala pouze lidí, ale i ostatních živých tvorů a jasně to viděl každý, kdo pozoroval způsoby a chování zvířat, která tahala vozy nebo pluhy na polích nebo se pásla na lučinách kolem mléčných farem.
A nejzvláštnější bylo, že se tato láska a vlídnost rozšířila i mezi divokým ptactvem a zvěří v Satjagríze.
O ovocné i okrasné zahrady poblíž chrámu se tehdy staral jednoruký zahradník, jeden z lidí, jež zachránilo Perikasjápovo dobrodiní. Za časů, kdy byl ještě banditou, přišel o ruku při potyčce s jiným zlodějem. Bez práce a bez prostředků k uživení rodiny přišel žádat o pomoc Perikasjápu a vyzpovídat se mu ze své zločinecké minulosti. A právě tento zahradník měl za úkol rozmisťovat ptačí budky a plnit vodou nádobky, z nichž pili divocí ptáci, okrasní pávi a holubi, jichž byla v zahradách spousta.
Perikasjápa tehdy dal jednorukému banditovi práci, pojmenoval jej Čejjlena a požádal jej, ať pečuje o chrámové květinové zahrady za jižními zdmi a ať použije vodu odvedenou z chrámu k zavlažování ovocných a květinových záhonů. Mnoho let pak zahradník bydlel se svou rodinou v malé boudě pod jižními zdmi chrámu, poblíž nepoužívané staré studny, v níž stále bylo trochu vody. Z jeho dětí tam vyrostli mladí lidé, kteří si našli práci na okolních Perikasjápových polích.
Během těch let Čejjlena nasával Perikasjápovu laskavost a Kalavikamátinu vlídnost a naprosto si jej získala čistota jejich mysli a a přívětivá povaha jejich myšlenek. Za krátký čas úplně zapomněl na to, čím dříve býval, a jeho mysl se očistila. Úplně se zbavil zlého myšlení, jeho myšlenky se staly ryzími a upřímnými, a během několika let se naučil přijímat, věřit a konat takovým způsobem, že vše prováděl se zcela čistou myslí. Vliv jeho činů byl sice povětšině omezen na stromy, květiny, vodu, ptáky, toulavé psy a kočky a sem tam nějakého osla, který se zatoulal od blízkých pecí na cihly, v těchto jeho činech však rezonovala čistota jeho mysli a myšlenek.
V jedné z květinových zahrad podél jižních zdí chrámu Čejjlena rozmístil řadu hliněných misek s vodou, aby měli ptáci kde uhasit žízeň. Misky nedal rovnou na zem, ale na římsu, dost vysoko na to, aby se k nim nemohli dostat vesničtí psi a shodit je. I kočky se často snažily vylézt k miskám pro ptáky, a tak se Čejjlena zamyslel a položil na zem několik větších a hlubších nádob, aby bylo dost vody pro všechny, i pro psy a kočky.
Čejjlenova žena vždycky nechávala na římse ptákům rýži a luštěniny od oběda, zbytečky od stolu, a dávala je tak vysoko proto, aby se práci mohli v klidu nakrmit a nemuseli se obávat hrozby ze strany psů a koček. Pro vesnické psy a kočky se vždycky našlo něco k snědku na tržišti nebo v chrámu a tak jako tak, v Čejjlenově domácnosti nikdy moc zbytků nebylo, a ty přesně stačily k tomu, aby nasytily těch několik vrabců, špačků a slavíků a sem tam pár jiných ptáčků, kteří si na chrámovou římsu pravidelně přilétali pro krmení.
Jednoho takového dne, kdy ještě v klášteře Džetavana ve Sravastí, městě poblíž vesnice Satjagríha, pobýval Nejosvícenější, se stalo, že v chrámu byla veliká hostina a Čejjlena se svou ženou se vydali pomáhat Perikasjápovi a ostatním s vařením a vydáváním jídla všem, kdo se zúčastnili slavnosti. A protože se najedli v chrámu, Čejjlenově ženě zbylo doma více jídla, které mohla druhý den dát ptákům. Byl to pokrm chutný a správně kořeněný a jeho vůně přilákala jednoho hladového, na kost hubeného psa, nejspíš potulného voříška z nějaké jiné vesnice. Místní psi stále hodovali v chrámu zbytcích z hostiny z předchozího dne, v květinové zahradě tedy žádný z nich nebyl.
To představovalo pro cizího psa vítanou možnost, jak se nasytit. Přiběhl k nádobám s vodou, napil se a začal hledat voňavé jídlo, které nikde neviděl, ale o to lépe je cítil. Rozhlédl se, ale nic k jídlu nespatřil. Nos mu napovídal, že ta podivuhodná vůně přichází z římsy vysoko na zdi a že ten lákavý pokrm nejspíš pojídá hejno ptáků, kteří se k římse slétli.
Jak byl hladový a zoufalý, tak se neudržel a s prosbou v očích zaštěkal na špačka, který poblíž seděl na větvi. Zdálo se, že špaček porozuměl, že čtyřnohý cizinec má hlad a potřebuje najíst, neboť vyletěl nahoru na římsu, posadil se na ni, pak si vyhlédl pár koulí uhnětených z lepkavé rýže a luštěnin a shodil je z římsy dolů na zem. Hladový pes se na rýžové koule vrhnul a okamžitě je zhltnul, zapil je vodou a spokojeně odběhl pryč.
Mnich Džajprakáša Muni seděl nedaleko ve stínu mangovníku. Jak jsem vám již sdělil v jednom z předchozích vyprávění, rozuměl tento moudrý mnich řeči zvířat divokých i domácích a také jí uměl mluvit. V zahradě už byl usazen nějakou dobu, odpočíval a čekal, až v chrámu a na tržišti skončí čas oběda, aby se mohl vydat do vsi žebrat o almužnu a o něco k jídlu. Neuniklo mu, co se odehrálo mezi potulným cizím voříškem a špačkem. Vnímal zoufalý hlad psiska, slyšel je zaštěkat prosbu na špačka a viděl, jak dobrotivý ptáček s čistou myslí a ryzími myšlenkami shazoval potravu z římsy, aby pes mohl utišit svůj hlad.
Dobře věděl, jak čistou mysl a dobré srdce mají Perikasjápa a jeho rodina a jak přívětivá je většina obyvatel této vsi zvané Satjagríha. Znal Čejjlenův příběh, příběh o tom, jak byl bývalý bandita polepšen bez jakýchkoli pokusů o kázání tím, že mu bylo zajištěno slušné zaměstnání, a jak se dopracoval k naprosté čistotě mysli a dělal pouze dobré skutky. Mnich Džajprakáša Muni zavolal na špačka: „ Ó opeřený dobrodinče, prosím zanech svého činorodého poletování a posaď se sem ke mně na tuto nízko položenou větev, neboť bych rád nahlédl do tvé mysli a zřel požehnání její čistoty.“
Laskavý špaček pochopil důležitost a záměr skrytý ve slovech dobrého mnicha a okamžitě slétl dolů a usadil se na nízko rostlou, převislou větev mangovníku. Ostatní ptáci též zaslechli mnichova slova a přilétli blíže. Na stromech kolem Džajprakáši Muniho tu náhle posedávali vrabci, špačci, slavíci, holubi, papoušci, kukačky a mnozí jiní. Z blízkého křoví, kde předtím seděly na vejcích, se opatrně přikradly dvě pávice a usadily se na zemi poblíž mnicha. Všichni ti ptáci, a mohlo jich být více než třicet, seděli v očekávání slov moudrého mnicha, který dokázal mluvit řečí zvířat divokých i ochočených.
A ten promluvil ke shromážděným ptákům: „ Vznešení ptáci tohoto skvostného místa, kteří jste při letu vedeni duší a odpočíváte s čistou myslí, nádherní létavci, mluvím k vám, neboť jsem mocen řeči všech živých tvorů, jak těch svobodných a divokých, tak těch domácích a ochočených, a vidím všechny stránky života, dobré i špatné, čisté i zlé, spokojenost i utrpení, mír i nesnáze, a je mi zřejmé to, že smutek (dukha) následuje nečistou mysl, zatímco štěstí (sukha) kráčí v patách mysli neustále čisté.“
„Ó laskavý ptáčku, tvůj skutek, kdy jsi bez sebemenšího zaváhání pomohl naprostému cizinci a dals mu něco, cos sám potřeboval k přežití, aniž by ses byl ptal či rozmýšlel, právě tento skutek vzešel z čistoty tvé mysli a ty sis jím zajistil, že se ti od ostatních budou vracet výsledky tvého dobrodiní a že budeš vždy úspěšný v konání dobrých skutků, odteď až navěky.“
A tak pravil mnich Džajprakáša Muni ke všem naslouchajícím ptákům: „Všechny živé bytosti jsou jedinečné v tom, že jejich činy vycházejí z jejich myšlenek a jejich myšlenky vedou ke zkušenostem. A protože se ze tvých myšlenek zrodil laskavý čin, dobrodiní, budeš nadále vyjadřovat dobré myšlenky, a tím se čistota tvé mysli ještě posílí. A výsledky těchto dobrých myšlenek budou opět dobré skutky a ty tě vždy povedou dále ke štěstí. Takové štěstí pocházející z dobrých myšlenek, nikdy neodejde a vždy bude s tebou. Ať už poletíš kamkoli, či se usadíš na jakkoli tmavém stromě, tvé štěstí tě vždy bude následovat jako věrný stín a nikdy tě neopustí, ačkoli možná nebude vidět. A takto zní učení Nejosvícenějšího.“
