Partnerské vztahy a náš zával a uvíznutí v dětském vědomí (1.)

Reakce, nároky a vysněné představy – vlastnosti dětského vědomí

Naše přirozená živost, spontaneita, pravdivost, nevinnost a radost byly u mnohých z nás překryty vrstvou nedůvěry, nejistoty a strachu, a to kvůli nejrůznějším traumatům, která jsme utrpěli v raném věku. Dokud se sami nerozhodneme s nimi pracovat, do té doby se bude našeho vědomí velmi snadno zmocňovat panika vnitřního dítěte. Tato naše část neumí pracovat se strachem jinak, než že použije vekšerou svoji inteligenci a energii k tomu, aby se pokusila ho odehnat. Jedná a reaguje ze strachu. Nemá schopnost tento strach  cítit, prostě se ho chce jen co nejrychleji a nejefektivněji zbavit.

Tento prosor nazvýáme „dětské vědomí“. Je založeno na strachu a studu a je emocionální, plné očekávání a okamžitě reagující. Abychom nějak vyvážili paniku, začneme politikařit. Naše pozornost směřuje ven – potřeby dítěte chceme naplnit za každou cenu. Abychom toho dosáhli, začneme manipulovat, ovládáme, požadujeme, vymýšlíme pomstu, jsme vypočítaví, vychytralí, podbíziví, běsnící – cokoli, co zabere nejlépe. Tyto strategie vyvíjíme a zdkokonalujeme už od dětství. Reagujeme, děláme si ní nároky, jsme přecitlivělí a navíc také sníme, fantazírujeme a idealizujeme si, místo abychom se podívali přímo na skutečnost.

Stejně jako každé dítě, které nedostává to, co chce, začneme jednat. A to je ta naše část, která reaguje. Děláme to s pocitem, že mám eprávo něco dostat. Je to naše část, která si vynucuje. Navíc, namísto toho, abychom se podívali na realitu a přijali jí takovou, jaká je, slepě doufáme, že nám život dá to, co chceme, a že s námi bude zacházeno tak, jak chceme.A to je naše část, která chce věřit snům. Když jsme na úrovni dětského vdomí, je našimhlavním cílem přežít – jsme nabiti přesvědčením, že musíme jednat naléhavě, abychom dostali, co potřebujeme. Jinak bychom nepřežili. Ve vědomí dítěte jsme se naučili žít podle pravidel džungle, s její soutěživostí a bojem. Jsme nabití zlostí, strachem a nedočakovstí – chceme, co chcema a chceme to teď. Navenek reagujeme a vnímáme realitu očima zpanikařeného dítěte, které trpělo nedostatkem a musí naléhavě uspokojit své potřeby.

Chování založené na dětském vědomí

Již ve velmi útlék věku jsme pochopili, že tu není nikdo, kdo by naplnil naše nejhlubší potřeby, kromě nás samých. Stali se z nás ostražití ochránci našeho zpanikařeného dítěte. Svou pozornost a své smysly jsme zaměřili ven a naučili jsme se, jak nejlépe ovládat své okolí a manipulovat jím, a tak si zajistit bezpečí. Záleželo na druhu a rozsahu strádání, které jsme utrpěli. Každý z nás se naučil reagovat po svém – s různou intenzitou, s různými strategiemi a styly. Chráníme tak svoji zranitelnou část před pocity bolesti, strachu, zklamání nebo prohry, a to za každou cenu.

Když jsem začal pozorovat reakce svého vlastního vnitřního dítěte, to, co jsem zjistil, mě šokovalo a zároveň uvedlo do rozpaků – bylo tak plné nedůvěry, ublížení, zlosti a potřeby e bránit. Hluboko v sobě jsem si nesl přesvědčení, že tu pro mě nikdy nikdo nebude. Při sebemenším zklamání jsem se stáhnul zpět do svého důvěrně známého prostoru, kam nikoho nepouštím, do své „jeskyně“. Stahuji se, když mám zlost, kterou nedokážu vyjádřit, stahuji se proto, že bych nejradši druhému ublížil za to, že mi nedal, co chci. Hluboko v nitru očekávám, že mě má partnerka nebo mí blízcí přátelé pochopí na základě své inutice a budou vždy citliví, aniž jim budu muset cokoli říkat. Jestliže tomu tak není, cítím se zraněně a naštvaně.

Naše přežití – viděno z pohledu vnitřního dítěte – záviselo na tom, jaké strategie a ochrany jsme si vyvinuli. Svět je místo, ve kterém získáme to, co chceme, vymáháním, manipulací a ovládáním. Kalkulujeme, co budeme muset dát za to, abychom dostali od druhého to, co chceme. Můžeme si hrát na zachránce – pak lidi ovládáme a manipulujeme jimi tím, že se stanou na nás závislí a cítí se vůči nám zadluženi. Můžeme si hrát na oběť – druhé ovládáme tak, že je nutíme cítit lítost a vinu. Nebo si můžeme hrát na tyrana -dosáhnout převahy nad ostatními a ovládat je pomocí strachu. Chováme se jako dítě, abychom dostali, co chceme, a reagujeme jako dítě, když to nedostáváme. Jen s tím rozdílem, že nyní, s rafinovanou myslí dospělého, se z nás stávají skutenčé příšery. Očekáváme, obviňjeme, stěžujeme si, požadujeme, manipulujeme, zuříme, šklebíme se, skuhráme a osnujeme pomstu. Dopouštíme se fyzického, slovního, nebo sexuálního násilí. Můžeme se „odpojit“ a mít přitom pocit přísně spravedlivého rozhořčení, můžeme propadnout kritice a posuzování a přitom všem mít pocit, že na své chování máme plné právo. Nejsme schopni vidět, že motorem našeho chování je nelibost, kterou v sobě neseme ze zranění v minulosti, panika z toho, že nedostáváme, co potřebujeme.

Veškeré naše chování, které poukazuje na nedostatek úcty k druhému člověku, vychází z dětského vědomí: chodíme pozdě, aniž bychom se starali o to, že na nás někdo musí čekat, ujídáme bez dovolení kamarádům z talířů, očekáváme, že za nás druzí budou platit, nebo zapomeneme na peníze, které jim dlužíme, necháváme po sobě nepořádek, který pak musí uklidit někdo jiný. Stěžujeme si, že věci nejsou tak, jak bychom si představovali, ale nejsme ochotni přijmout zodpovědnost za to, abychom je změnili. Jsme naštvaní, když je něco příliš těžké, a dovolíme druhým, aby to za nás udělali, a pak je viníme z toho, že výsledek není takový, jaký jsme chtěli.

Za tím vším se skrývá hluboký strach a vnitřní citlivost. Jsme plní zášti, protože naše potřeby nebyly naplněny. A nejsou-li splněna naše očekávání, ať již jakéhokoli důvodu, jsme naštvaní a zklamaní. Ve chvíli, kdy zažíváme zklamání, se ve skutečnosti cítíme opouštěni a probouzejí se v nás všechny pocity zklamání, které jsme cítili jako děti, když jsme nebyli milováni, chápáni, přijímáni a oceňováni. Ale namísto toho, abychom cítili bolest, začneme reagovat a obviňovat. Reaguje proto, že nejsme ochotnit cítit strach a bolest z toho, že nebyla naplněna naše očekávání..