Speciální operace (1.)

„Plukovníku, plukovníku!“, dolehl k němu ten elektrizující hlas z dálky. Jo, je tam ona. S odzbrojujícím úsměvem se smála přímo na něj. Na něj! No na koho jiného?!! Věděl, že přijde, minulý čtvrtek se na tom i domlouvali. Až to lidem z tiskového odboru bylo divné a zvědavě jej pozorovali. „Ať jdou do háje!!,“ začal se jako by uvnitř sebe bránit. „Jsem taky jenom člověk, a pro stát už jsem toho vykonal dost, ne? A hlavně teprve vykonám!“ Jako vždy svým rychlým myšlením pobavil sám sebe.


Právě skončila tiskovka po poradě vlády, byl unavený, ale ta novinářka s ním chtěla znovu mluvit. Je to mega snaživá kačena z prvního celostátního kanálu., myslel si, ale minule stejně na tu skleničku šli. Seděli asi 2 hodiny a překvapovala ho. Řekl jí, ať mu tyká, ale říkala mu stejně stále plukovníku. Imponovalo mu to. Byl unavený, ale jeho nedostupný úškleb na tu dálku prozradil, že si pro ni stejně čas udělá. Gestem ruky odstrčil všechny další pisálky.


„Jsou to ale pitomci bezmoci,“ pomyslel si a drze se jim vysmál do obličejů. Nesnášel novináře. Myslí si, že jsou svobodní a důležití, hovada, a stejně nakonec napíšou to, co je potřeba napsat. Nikdy to nebylo jinak. Média mají zvláštní moc a to přece lidé, kteří rozhodují, dobře vědí. Bez médií by to nešlo. Už spoustu let jsou však média spíše zpravodajské agentury, než že by něco někam nějak přenášela. Dobře vědí, co mají večer odvysílat. Pravda, někdy to neklapne, jako tenkrát ti pitomci ze CNN, když pustili ve zmatku zprávu o pádu WTC č. 7 o 20 minut dříve, než měli. Hovada! Ale tlak a šok zabere, lidem vypne mozek. Vždycky vypne!


„Žádné další otázky, opravdu ne, pánové a dámy,“ snažil se, aby ten škleb byl aspoň trochu milý i těm, kteří tam na ně čekali ty 2,5 hodiny po oznámení začátku tiskovky. Je to součást taktiky. Jsou unavení a už se příliš neptají. Navíc, uzávěrka večerních zpráv už je stejně pryč. A zítřejší ranní zprávy čtou lidé dobře vyspaní. Proč jim kazit večer náladu?
Ta kočka byla zvláštní. Příliš chytrá, na blondýnu, chtělo by se říct. Ale tahle byla nejen přitažlivá, ale i opravdu chytrá. Zatraceně chytrá! Tento typ žen ho přitahoval. Již minule se rozhodl se jí dostat do kalhotek. Ona ho naopak dostala párkrát do úzkých. Zajímala se o politiku, ale byla taky zatraceně dobře informovaná. Odkud ta data může mít, přemítal už po minulé schůzce. Po třetím vizourovi se musel už dost hlídat, proto z důvodu služby nikdy moc nepil. A také proto se minule v James baru vymluvil, že už musí domů. Ostatně, lidé ho začínají poznávat. Ještě jim neotrnulo z jarní karantény, a stůl v rohu začal mít blbý poznámky. Bodyguard sedící kousek dál na baru už začínal být nervózní. Bylo mu jasné, že ještě chvíli a zavolá posily.


„Ne, zůstávám dnes tady, přespím v práci, zlato,“ zavolal rychle manželce, když dosedl na zadní sedačku služebního vozu. Poprosil řidiče, aby na to šlápl, a ten tedy zapnul modré světlo. Auta poslušně zastavovala. „Blbečkové,“ pomyslel si. „Jen si to ještě užijte, již brzy budeme řídit nejen vaše vozy, ale také vaše hlavy, vy bezmozci. Stejně nejste k ničemu jinému užiteční!“ Přistihl se, že se zase usmívá. Jakkoliv jeho úsměvy vždy vypadaly jako škleby. Šklebící se bestie.


Stávalo se to dřív téměř každý týden. Od chvíle, co začala tahle speciální operace, a dali ho k ruce premiérovi, je ovšem doma takřka výjimečně. Má od vlády apartmá v malém hotelu ve starém městě. Občas si tam někoho vezme, oddreagovává se rád. Ale jsou to zpravidla prověřené profesionálky. Jenže tahle novinářka.. ho nepřestává fascinovat. V práci si vyjel její složku. Hypotéka, fáro, žije si trošku nad poměry, asi je na chlapy. Ale jinak nic. Nic! Ani jeden zádrhel? Tak trochu výjimka. Chtěl poprosit ještě kluky na rozvědce, ale bylo mu to blbý se ptát zrovna na ni. Její jméno znal v téhle zemičce téměř každý. Přesto, že nebyly jako ty načesaný fifleny, co na ně večer namažou kilo hnědky, nasvítí je před kamerou. Jediné jejich plus je, že umí číst a že umí spát. Zatraceně dobře spát s těmi, s kterými je potřeba. Ale Yvete? Nevypadala na to. A ani tedy s nikým význačným ještě nespala. Při pomyšlení na to, že se v její složce třeba již zítra ocitne on, se poněkud zatřásl. Touha byla silnější, než on.. S těma ženskejma to nedával. Proto se také zařekl, že nebude mít další vztah. Nesměl. Měl ženu, měl ji rád, byli na sebe zvyklí. Holky řešil profesionálkama, prověřenýma od štábu. A nic víc. Až teď ta Yveta? Zahřálo mu to v podbřišku.


Přemýšlel, zda jí má zavolat z osobáku, nebo služebáku. „Je to asi jedno, stejně obojí hlídaj“ nakonec uznal a zvedl služebák. Už za pár týdnů, nebo za pár měsíců stejně budou pány tohoto světa, tak co. Čeho se bát. Vše jde jako po másle, lidé té pitomé pandemii fakt uvěřili. Když měli před 3 lety vysoko horách ty dva týdny briefingů, nevěřil by tomu, že to fakt spolknou. Po celém světě! Ale byli tam vědci, šéfové velkých mediálních domů, a také zástupci rodin. Ti je ubezpečili, že vše klapne a jinou šanci prý ani lidstvo nemá. Myslel si svoje, ale byl poctěn, že byl vybrán právě on. Jasně, vysoké funkce v armádě a NATO, ale už je ze služby pár let doma. Briefingové manuály toho základního dostával z nějakého důvodu i pět let po skončení služby. Nechali mu i šifrovací klíč. Přemýšlel o tom, několikrát, co od něj budou potřebovat. Ale na nic nepřišel. Když 11. srpna v létě 2016 zazvonilo v 11 dopoledne třikrát anonymní číslo, a „moment, deset, jedenáct.. jo!“, a přesně za 11 minut znovu, bylo mu jasné, kdo volá. Jen nevěděl, co budou potřebovat. „Rád tě slyším, Filipe, jak se máš?“ Hned ho poznal. Ferdinand! Modrá krev ze Skotska. Už byl zvyklý mluvit angličtinou, aby mu bylo rozumět. Jednu dobu měli stejně frček, ale poté, co mu za zvláštních okolností zahynula při autonehodě rodina, Ferdinand skončil ve vojenském ústavu pro vysloužilce. Chtěl ject za ním, ale doporučili mu, že to má nechat být. Těch 7 let od té doby se neviděli. „Filipe, zítra najdeš ve schránce letenky. Začíná parádní jízda, největší operace v dějinách. Musíme jen.. přesvědčit lidi, že jsme se nezbláznili. Pomůžou nám média!“


O týden později už seděl v letadle do Denveru. Po dvou dnech briefingů bylo jasno. Pandemie! No ty vole. Ty konspirační blbečci měli pravdu. Jen ještě netuší, že je to daleko horší, než kdákali. Než kohokoli mohlo napadnout. Vlastně to bude docela maso. Byl rád, že nezažil válku. Ale tohle je.. vlastně válka. Válka proti lidem. Tím to přitom teprve začne. Ale ty plány jsou epochální. Dělali na tom desítky let. Zbytek už stejně dodělával počítač. Jo, bude to zvrat. Těm chytrým to možná brzy začne docházet, ale udělají to tak rychle, že už bude stejně pozdě. A navíc, ti chytří dělají stejně všichni pro nás! Vždy měl takový dobrý pocit, že je mezi chytrými. Těmi opravdu chytrými. Ano, většina z nich si stejně při své nadutosti myslí, že je 7 miliard lidí na Zemi moc. K ničemu. I těch 900 milionů bude stačit. A přijde ráj na Zemi! Když přiletěl z Denveru zpět do Evropy, těšil se, až to vypukne. Už pár dní před tím, než tu Čínu spřátelené agentury ohlásily, šlo to jako pokaždé přes Reuters a AP, byl nervózní. Ale už dávno neváhal. Vlastně, už nikdy neváhal. Měl jasno. Byl připraven. Byl povolán!


Byl zvyklý sloužit štábu. Žil si těch 30 let hodně fajn život. Měl, co potřeboval. Navíc ta uniforma, otvírá dveře, postele, úplně všechno. Každý se s vámi chce přátelit! Ale on moc přátel neměl. Lidi ho nebavili. Pohrdal jimi. Jen těch pár chytrých za něco stojí, ale zbytek.. často si opakoval větu svého otčíma. Byl to línej debil, který si hrál na důležitého, ale v tomhle měl pravdu. A.. přemýšlení o morálce už měl dávno za sebou, zamlada, na škole. Buď my, nebo oni, nebo někdo jiný, říkali mu vždy zkušenější nadřízení. Jo, měli pravdu. Byl rád, že patří k MY! I když jich bylo možná jen pár desítek tisíc.. zpočátku vždy nechápal, proč během služby podstupovali tak podrobné krevní testy. Později i genetické. Až pak teprve začaly k němu doléhat útržky toho, jak daleko je výzkum. jejich výzkum. Vojenský. Spojenecký. I když to všechno stejně vedou angláni přes ty nastrčené americké loutky.


„Jo, je to fajn, všechno fajn,“ říkali mu tenkrát i další v lóži při univerzitě v Yale, kam ho vzali možná nedopatřením kvůli kámošovi Andreasovi, který se pak nechal přespat na Andrew, s kterým bydlel na pokoji v kampusu. Jeho táta byl nějaký švýcarský bankéř. Nesmírně bohatý člověk, ale Andreas byl fajn. Říkal mu Andy. Nějak si sedli. „Ale to důležité se děje stejně na kontinentu, v Anglii. Politika se peče v City, vždy tomu tak bylo“ To mu říkal Jim, třetí do party, Ir, i ostatní. A když mu v horách pouštěli a podrobně vysvětlovali zahajovací ceremoniál olympijských her v Londýně, který mu přišel divnej už tehdy, 7 let dozadu. Vybájený rok 2012. Vše se mělo ukázat. Prý nastane zlatý věk lidstva! No to jo! To určitě. Ale, opravdu se to také ukázalo, ale jen těm, kteří věděli, kam se mají koukat a hlavně, co mají hledat.


Nechápal to. O co jde a kam spěchají? Ale z útržků svých známých i nadřízených už si ten obraz za poslední rok služby vcelku tehdy poskládal. Jak mohli lidé dojít až sem? Co přijde po Tom?


(pokračování)

veksvetl

Vydavatel a šéfredaktor OSUD.cz a Věk světla.

veksvetl has 392 posts and counting.See all posts by veksvetl

Napsat komentář