Vakcíny začínají být samošiřitelné, „odpírači“ už nebudou pro systém problém, očkovaní mohutně infikují děti indickou „delta“ variantou
podle článku z Children’s
Health Defense
Odpověď na setrvalý stav, kdy určité, poměrně velké procento populace
odmítá očkování (zejména proti covidu-19), už vědci nalezli před nějakou dobou,
ačkoli je nejspíš ještě prakticky nepoužili. Jedná se o samošiřitelné (self-spreading),
neboli autonomní vakcíny, které si, jak již název napovídá, šíření zajišťují
samy, aniž by bylo nutné naočkovat každého člověka. Mohou být dvojího druhu:
buď takové, které vyvolají
jednorázový přenos, nebo takové, které se šíří neomezeně.
Jejich tvůrci využívají rekombinantní virovou technologii, jejíž pomocí umisťují genetický materiál na „jinak neškodný“ virový vektor. Připomíná to vektorovou technologii využitou ve vakcínách od společností Johnson & Johnson a AstraZeneca.
Zastánci očkování se radují, neboť autonomní vakcíny zajistí vakcinační pokrytí cílové populace za pomoci pouhých několika naočkovaných jedinců. I oni však neochotně přiznávají „drobný etický nedostatek“ těchto vakcín: naprostou absenci informovaného souhlasu.
Prý pro zvířata
Přinejmenším oficiálně jsou hlavním cílem autonomního očkování divoká zvířata, na nichž také probíhá těžiště výzkumu; prozatím proběhly např. terénní testy na králících. Vědci takto nemíní řešit jen problém vztekliny, ale též sterilizace přemnožených druhů a hlavně tzv. zoonóz, nemocí, které zvířata přenášejí na lidi. Zvlášť po vypuknutí covidu, připisovaného původně přenosu koronaviru z netopýra na člověka, je zoonózami vědecký svět vyloženě posedlý. A jak to funguje?
Podle výzkumníků takhle:
„Myšlenka je v zásadě taková, že se přímo naočkuje malá část populace daného druhu. Tito tzv. zakladatelé pak budou pasivně šířit vakcínu na další zvířata, s nimiž se dostanou do kontaktu, kupříkladu dotekem, sexem, kojením či dýcháním tohoto samého vzduchu. Díky těmto interakcím by se postupně mohla vybudovat imunita na úrovni celé populace.“
Že zdaleka nejde jen o zvířata, naznačuje mimořádný zájem o tuto technologii ze strany americké vojenské vládní agentury DARPA, amerického Národního institutu zdraví (NIH) a nechvalně známé Gatesovy nadace.
Co všechno by se mohlo pokazit?
Jak se v roce 2018 jasně vyjádřili výzkumníci z institutu Johnse Hopkinse, neexistuje prý žádný technický důvod, jenž by bránil nasazení této technologie na lidskou populaci. Přesto autoři zprávy připustili existenci několika velkých výzev včetně etického dilematu spočívajícího v očkování bez souhlasu a nemožnosti sledovat vedlejší účinky u jednotlivců.
Je tu ale i další problém, na který upozorňují jiní vědci. Ten představuje „nikoli zanedbatelné riziko“ vzniku virulence divokého typu, kvůli níž bude vakcína nemoc roznášet, místo aby před ní chránila.
Tento efekt se v některých případech prokazatelně projevuje u orálních vakcín proti infekční dětské obrně, o nich se ví, že mohou způsobit obrnu. Přesto mají autonomní vakcíny mezi vědci vyslovené fanoušky, kteří tvrdí, že nejlepší by bylo dávat je už novorozencům.
Toto nadšení naštěstí není všeobecné. V září 2020 vyjádřili své pochybnosti o této technologii dva vědci, kteří ve svém článku položili otázky:
- Kdo bude rozhodovat o tom, kdy a kde přesně bude očkování spuštěno?
- Co se stane v případě nezáměrných následků, jako jsou mutace, přeskok mezi jednotlivými živočišnými druhy nebo šíření na území státu, který o takové očkování nestál? „Alespoň nějakým“ takovým vedlejším účinkům se přitom podle autorů nelze vyhnout.
- A co když dojde ke zneužití technologie k válečným účelům tak, že bude škodit, a ne chránit? Farmakogenomika, vývoj léčiv a personalizovaná medicína již dosáhly takové úrovně, že umožňují nasazení dokonale cílených biologických zbraní.
U posledního bodu připomínají autoři úsilí o imuno-antikoncepci některých živočišných druhů v souvislosti s neblaze proslulým Projektem Pobřeží (Project Coast), v jehož rámci proběhl za časů jihoafrického apartheidu (údajně neúspěšný) pokus o vývoj vakcíny způsobující neplodnost, která se měla podávat černým ženám bez jejich vědomí.
Technologii autonomních vakcín otevřeně kritizují další výzkumníci, podle nichž rizika samošiřitelného očkování značně převyšují jejich výhody. K těmto rizikům náleží vznik nepředvídatelných mutací, nemožnost otestovat technologii v odpovídajícím měřítku a „vážné potenciální ohrožení biologické bezpečnosti“.
Očkování? Příliš mnoho neznámých.
Když před pár lety dominovaly novinovým titulkům spalničky, a ne covid, kladly se lokální epidemie za vinu neočkovaným. Všichni ti, kdo s gustem ukazovali prstem, aniž by měli důkazy, ignorovali dobře zdokumentovanou tendenci živé MMR vakcíny šířit spalničky. O té se ví už desítky let a vede k „patrným projevům spalničkové infekce u valné většiny osob, které ji dostaly“.
Experimentální vakcíny společností Pfizer a Moderna proti covidu využívají novou messenger RNA (mRNA) technologii, a nikoli oslabený virus jako tradiční vakcíny, zejména MMR, tudíž prý nemohou vyvolávat ty samé nežádoucí účinky.
To je však v rozporu s tvrzením mnoha neočkovaných osob, které si stěžují na příznaky covidu poté, co strávily delší čas v intenzivním kontaktu s očkovanými. Poukazují na dokumenty samotné společnosti Pfizer, které zmiňují možnost expozice neočkovaných osob prostřednictvím vdechnutí vzduchu vydechovaného očkovanými nebo kožního kontaktu s nimi. Znepokojení zdravotníci vznesli dotaz, zda nemůže docházet k nějaké nové formě šíření infekce očkovanými lidmi.
Nelze zatím s určitostí říci, zda jsou injekce proti covidu autonomní v původním smyslu tohoto slova. Existuje nicméně aspoň jeden molekulární mechanismus, jenž by mohl vysvětlovat roznos nákazy mezi neočkovanými lidmi prostřednictvím očkovaných jedinců.
Editor webu GreenMedInfo, Sayer Ji, hovoří o „horizontálním informačním transferu“ uvnitř biologických systémů, jenž je zprostředkován mimobuněčnými vesikulami a/nebo exosomy:
„Je možné, že [mRNA vakcíny] přispívají k mikrovesikulárnímu šíření infekce, které je, co se týče biologického působení očkovaných na neočkované, ještě horší a trvalejší.“
Nelze popřít, že ani sami vědci neznají všechny odpovědi. Někteří by rádi, abychom uvěřili v jejich umění vytvořit genovou vakcínu „způsoby, které jí zabrání vyvinout se v něco ošklivého“. Jiní však mluví o „nevyhnutelnosti evoluční proměny, jež bude důsledkem schopnosti autonomních vakcín samostatně se replikovat a vytvářet prodloužené řetězce přenosu.
Autor různých technologických thrillerů Michael Crichton v roce 2002 předpověděl, že díky nástupu nanotechnologií a jiných technologických inovací extrémně vzroste tempo evolučního vývoje. Neopomněl zmínit, že se „lidem zatím příliš nedaří řešit rizika, která šíření takovýchto nových technologií provázejí.“ Budou tedy autonomní vakcíny skutečně nasazeny? Můžeme jen spekulovat.
