Jirkovou optikou (312. Dobro a zlo po 70 letech, aneb Vítězný únor)

Stejně jako v 98. roce, i letos byl nakonec únor vítězný. Bylo to díky fenomenální Ester Ledecké, která doslova brala dech. I když vyhrála spíše proto, že to ona sama i její rodiče dělají spíše nečesky, po svém, a českému režimu i (ne)řádu se vcelku úspěšně ubránili, což platilo zejména pro základní školní docházku. (Je vůbec otázkou, zdalipak malí Ledečtí dostali i ta správná očkování?!)

Ale co se týká toho února z před 70 let, nedávno jsme slavili 40 let, to to ale letí!

Pamatuji si, jak byl právě únorový svátek svátkem, který jsem moc nechápal, a v porovnání s květnem a listopadem byl také můj nejméně oblíbený, ale pamatuji si, že vždy jsme k němu jako malí kreslili nějaké továrny a milicionáře, dvakrát se dokonce milicionáři i se samopaly objevili osobně, na besedu.. a fascinovaly mne ty desítky plakátů a hesel, které jsme už coby starší školáci povinně pomáhali stříkat či vylepovat do oken!

Takže se teprve nyní, po mnoha desítkách let, každý rok dozvím něco dalšího, v jiných souvislostech, dovzdělávám se za chodu. Tenkrát to nešlo, vzdělávali nás v komunistické propagandě. Lidé, kteří se báli. Nejde to, bohužel, ani dnes. Protože se zase část lidí bojí, a část lidí vede společnost tam, kam chce, i za cenu osobních morálních selhání a nového třídního boje.

Víte, jak poznáte, že se společnost posunula? Že nebude potřebovat propagandu, že nebude muset vysvětlovat historii po svém. Že historie zůstane historií, aniž ji bude co 20 let přepisovat každý další nový vítěz. Jak víme, zatím to tak není, a propaganda v masmédiích běsní stále více, už tak, že svým přesným mixem cejchování, cenzury a polopravd zcela dohání doby slavného Rudého práva. Já si to pamatuju a já to v tom vidím znovu, je to tu zas! Až do doby nástupu hnutí kolem Babiše, Okamury, či Zemana měl establishment  jediného nepřítele: Komunisty! Není žádným tajemstvím, že boj proti mrtvým komunistům pomáhal pravidelně jak ODS, tak později i třeba TOP09, vyhrávat parlamentní volby. Lidé zas a znovu skákali na něco, co měli hluboko v sobě zakořeněné: Komunisti jsou svině! A kdokoliv to říká, a brání mne před nimi, je můj přítel a musím ho volit. Ano, i takto pracuje propaganda a principy marketingu a re-klamy, tedy opakovaného tvrzení, v češtině a českých reáliích ale spíše opravdu opakovaného klamání.

Lidem je vnucováno, že mají dnes svobodu, ale myslím, že už tomu stále méně věří i sami proklamátoři těchto hesel, zpravidla různí promotéři Sorosem placených think-tanků, anebo režimní novináři. A jistě, politici.

Stále více toužím po tom, jak přestanu pracovat jako otrok, a budu mít některé dny volné na čtení, nebo v důchodu, který přijde v době, kdy bude ještě hlava čilá a tělo pracující, budu si jenom číst. Hodně o historii i současnosti, abych pochopil, kam přesně se řítí náš svět, neboť opakuje staré chyby, i když to, obávám se, už mnozí docela dobře cítíme, tušíme. Abych pochopil to, proč nám není pomoci.

Současná propaganda o tom samozřejmě mluví tak, že zde byla nějaká malá skupinka stalinistů, kteří si násilím uzmuli moc. Jenže to je samozřejmě nesmysl.

Prostě občané, voliči, celí šťastní, že přežili válku, už toho měli dost. Nechtěli už sledovat politikaření, stejné, jako sledovali před válkou. Chtěli nový svět. Spravedlivější pro jejich mozoly. Chtěli činy místo keců. A ty prostě měli komunisté na své straně. Nebýt obrovského vzepětí Sovětů, za cenu mohutných lidských ztrát, dneska všichni mluvíme německy a zdravíme se heil. I když není nikde psáno, že to tak nakonec za 60 let neskončí, až projekt Evropské Unie naplnil Hitlerův sen. Nelze se tedy divit, že velká část národa (ve volbách v 46. roce 44% v Čechách, o 10% méně na Moravě) tenkrát stála na straně komunistů, minimálně s nimi částečně sympatizovala. Silní byli národní socialisté (25%/20%), a zejména na Moravě pak lidovci (16%/27%).  Po „uzmutí moci“, tedy po únoru 48, hlasovalo pro kandidátku Národní fronty (kam soudruzi vcelku bezva fintou dali všechny „státotvorné strany“) 86%, proti, lépe řečeno protestní hlas prázdný lístek odevzdalo 14%. Z toho je zřejmé, kdo chtěl kam.. Ano, lidé toužili po spravedlnosti, po míru, po odměně za svoji práci, po potrestání zločinců… úplně stejně, jako planě touží v této době.

gottwald_vyrok

Možná i tenkrát nevěřili už lidé masovým médiím, ani politikům, stejně, jako jim stále méně věří dnes. Dnes, stejně jako tenkrát, začíná mocným vadit to, co si lidé říkají. A tak špehují svoje velké Uši, rozprostírají je všude po sítích, a snaží se zastavit šepot ještě dříve, než přejde v nespokojené a hrozivé brumlání. Snaží se cejchovat lidi, snaží se umlčet weby, snaží se zastavit někde uprostřed cesty a nechat zmizet beze stopy maily přátel, příbuzných, a známých, které putují s (pro ně prý) závadným obsahem, myšlenkami a odkazy na proruské fake-news skrze freemailové služby. Už je to zase tady, zazpíváme si spolu s Nohavicou, já si to pamatuju, už je to zase tady!

Ale myslet si dneska, že za ně vytahají horké brambory z ohně komunisté? Kdepak, ti jsou rádi, že probírají v klidu státní prebendy. Odtud nebezpečí post-kapitalistickému establishmentu rozhodně nehrozí a také to dobře ví. Nehrozí ani od Okamurovy party, která sice umí dobře štěkat, ale k ničemu dalšímu puštěna nebude. To by museli věci do svých rukou vzít zase znovu lidé.. ale ti se příliš bojí.. o práci, o hypotéku, o děti.. zatím pořád mají co ztratit. Aspoň většina z nich.

Ale zpět k 48. roku. Také zahraniční noviny se snažily zvrátit situaci tím, že vyvolaly fake-news o tom, že v Praze umírají po studentském průvodu na Hrad lidé. Skutečnost byla taková, že došlo ke zranění jednoho studenta, zřejmě omylem, když se přetahovali studenti s policisty o samopal. Daily Telegraph: Dva studenti zabiti a dalších několik zraněno. Arbeiterzeitung: policie v Praze zastřelila pět studentů. Salzburger Nachtrichten: Pět mrtvých a více zraněných. Tedy finta, kterou oprášily a úspěšně použily zahraniční síly v roce 89, kdy už jim vyšla. Lidé se po zprávě o Martinovi Šmídovi, fake-news puštěné do světa Uhlovou agenturou, vzbouřili a vyšli do ulic.. Ano, od té doby se západ tolik bojí konspiračních servrů a alternativního zpravodajství, vědí nejlépe, co to dokáže ve společnosti udělat, sami to několikrát použili.

Jaká je pravda o roce 48., nebo o 68? Nevíme. Jen to, že tyto předěly přinesly řadu lidských tragédií. Bohužel nepřímo úměrně tomu, jak moc lidé toužili po spravedlnosti. Jako by spravedlnost pro všechny prostě nebyla možná. Ale je také možné, že nad tím vším zůstává jiný obraz.. možná se ta malá země uprostřed Evropy mohla stát znovu ohništěm požáru, další války mezi Sověty a Američany, možná ještě větší, než ta předchozí, a možná bychom už ani zde nemuseli býti. Je to pravda, která zatím zůstává zavřená v archívech. Možná třeba Milada Horáková z tohoto pohledu nebyla jenom oběť státního žalobce Urválka, ale zároveň v něčem i viník (a rozhodně tedy nemluvíme o svržení Mariánského sloupu, jak jsem psal v jednom z minulých článků). Možná pováleční předchůdci Havla a Uhla chystali proamerické směřování Československa, a možná by nakonec přišlo násilím, nebo válkou. Kdo ví, po čem toužila poválečná pražská kavárna.. ?

Ano, Čechoslováci bohužel ztráceli krátce po 48. stále více svobodu a demokracii, začali stalinistické čistky i u nás. Frustrace, hněv, a nenávist lidí mezi sebou propukla znovu naplno. Dozvuky války, nebo předzvěst nějaké nové? Strach z nové války byl značný, stejně tak jako strach/či boj se západem, zejména s Amerikou. Tento archetypální souboj „dobra“ a „zla“ svým způsobem zůstal v Češích dodnes. Dokážeme si to představit lépe až nyní, po obou posledních prezidentských volbách, jak obrovský svár a nenávist politika zasévá mezi lidi i nyní, tolik let po válce. Bratr pomalu nepromluví s bratrem. Jen ten pohled na dobro a zlo máme každý tábor v sobě jiný…

Nedokázali jsme si to možná někteří ani představit, měli jsme komunisty za vymýšleče pohádek a mýtů, a činili je zodpovědnými za kyselé kubánské pomeranče, a nedostatek mandarinek na předvánočním trhu, ale až/už nyní znovu vidíme, že minimálně část kapitalistů utržená ze řetězu, ať již bez možnosti konkurenčního prostředí, nebo spíš bez aspoň částečné spoluúčasti pracujících na řízení formou odborů, dokáže být až nelidská. Až nyní vidíme, co znamená slovo krize a jak z ničeho nic otráslo například řeckým územím, až nyní vidíme, co je to válka o moc a o vliv, poté, co jsme viděli západní rakety padat na Bělehrad. Ve stínu toho mi přijde to, že Praha stále navzdory těm mnoha odpudivým režimům  a politickým stranám kráčejícím skrz na skrz a ničícím vše ve svém  dosahu stále pevně rozkročena stojí, trošku jako zázrak, a velké Boží řízení.

Čechoslováci za svoji politickou naivitu znovu po listopadovém převratu tvrdě zaplatili. Již poněkolikáté jsme mnozí přišli o svůj podíl na tomto státě, přišli jsme o svůj majetek, který byl v kupónové privatizaci později odkloněn klukům, co spolu mluví, přišli jsme o svůj nejvyspělejší průmysl v ost-bloku, těžké i lehké strojírenství, zbrojařství, potravinářství, výnosné zemědělství.. přišli jsme znovu de facto o všechno. To si přibližně desetina obyvatel později ještě zopakovala v případě osobních bankrotů a exekucí. Ano, zprvu tohle všechno nebylo tak dobře vidět.. a nikdo o tom nemluví. Proč? Protože se hodí mluvit o 48., jak tenkrát sebrali všechno komunisté… a změnu do doby dalšího převratu, kdy nejspíš znovu přijdete o všechno, nečekejte….

Ale možná, že po dalším převratu (a lidé už se zase začínají sázet, kdy to bude, a jestli ještě zasejeme) budeme pravdě o naší skutečné historii přeci jen výrazně blíže, než jsme nyní.

 

veksvetl

Vydavatel a šéfredaktor OSUD.cz a Věk světla.

veksvetl has 167 posts and counting.See all posts by veksvetl

4 komentáře: „Jirkovou optikou (312. Dobro a zlo po 70 letech, aneb Vítězný únor)

Napsat komentář