Lékař vysvětluje, proč viry neexistují 1.

dr. Stefan Lanka

Spalničky jako příklad

Navzdory většinovému přesvědčení žádné patogenní viry neexistují. Tvrzení o existenci virů a virových onemocnění jsou založena na historických dezinterpretacích, nikoli (jak jsem se dříve domníval) na podvodu či záměrném klamání. Nyní máme k dispozici lepší, a to v kladném slova smyslu, poznatky a vysvětlení původu, léčby a prevence nejen „virových“ onemocnění.

Díky těmto novým poznatkům je snazší pochopit i fenomén simultánního či následného vzniku symptomů u různých osob, který byl dosud vykládán jako nakažení; důsledek přenosu patogenů. Nyní tedy máme jiný pohled na život (ve skutečnosti je to starý pohled) a na kosmologické začlenění biologických procesů.

Tato „nová“ nebo spíš znovuobjevená perspektiva mohla vzejít jen zvnějšku oficiální „vědy“. Jedním z důvodů je, že lidé zaměstnaní ve vědeckých institucích se zpronevěřují své první a nejdůležitější vědecké povinnosti – neustále pochybovat a každou teorii opakovaně přezkoumávat. Jinak by už dávno zjistili, že dezinterpretace už je tu dlouho a stihla se stát dogmatem, což má kořeny v extrémně nevědeckých aktivitách v letech 1858, 1953 a 1954.

Vím, že pro všechny, kdo jsou do celé věci přímo zapojeni, tedy pro lékaře, virology, zdravotníky a především pro osoby postižené ze strany systému, pro osoby, které trpí kvůli mylným diagnózám nebo které kvůli nim dokonce přišly o příbuzné, bude možná obtížné intelektuálně přijmout vysvětlení reality, které předložím v tomto článku.

Současná situace

Veškerá tvrzení o virech jakožto patogenech jsou založena na snadno rozpoznatelných, pochopitelných a ověřitelných dezinterpretacích. Skutečné příčiny nemocí a jevů připisovaných virům už byly objeveny a prozkoumány; tyto poznatky jsou dnes k dispozici. Všichni vědci, kteří si myslí, že v laboratořích pracují s viry, ve skutečnosti pracují s typickými částicemi konkrétních odumírajících tkání či buněk, jež byly připraveny zvláštním způsobem. Domnívají se, že ty tkáně či buňky odumírají, neboť byly nakaženy virem. Ve skutečnosti však odumírají proto, že byly v důsledku laboratorních experimentů vyhladověny a otráveny.

Virologové věří na viry, protože ke tkáňovým či buněčným kulturám přidávají údajně nakaženou krev, sliny či jiné tělesné tekutiny – poté, co kulturám odeberou nutriční látky a otráví je toxickými antibiotiky. Věří, že kulturu pak zabijí viry. K její smrti by však došlo i bez přidání „infikovaného“ genetického materiálu. Této skutečnosti si však virologové evidentně nevšimli. Na základě vědecké logiky by se měly provádět i kontrolní experimenty. Aby bylo potvrzeno „šíření viru“, bylo by nutné provést doplňující, experimenty, tzv. negativní kontrolu, při níž by se k buněčné kultuře přidaly sterilní látky nebo látky od zdravých lidí či zvířat.

Tyto kontrolní experimenty oficiální „věda“ dodneška neprovedla. Během mého soudního procesu kvůli spalničkám jsem pověřil nezávislou laboratoř, aby je zrealizovala, a výsledek byl takový, že tkáně a buňky odumírají v laboratorních podmínkách přesně stejně, jako když přijdou do styku s údajně „nakaženým“ materiálem. (Více o zmíněném procesu: Celý případ začal tím, že německý lékař Stefan Lanka nabídl 100 000 Eur tomu, kdo předloží důkaz toho, že virus spalniček skutečně existuje.Výzvu přijal německý lékař David Bardens, který jako údajný důkaz existence viru, předložil články z několika lékařských časopisů v kterých se uvádí, že onemocnění spalničkami má virový původ.Když Stefan Lanka tyto “důkazy” odmítl, Bardens se obrátil na soud.

Do tohoto případu se zapojilo pět odborníků a předložili výsledky vědeckých studií. Všech pět odborníků, včetně prof. Dr. Andrease Podbielskiho z institutu pro lékařskou mikrobiologii, kteří byli jmenováni soudem ve Stuttgartu konstatovali, že žádná ze šesti publikací, které byly předloženy soudu, neobsahuje vědecké důkazy o existenci údajného viru spalniček.Soud tak tyto důkazy nepřijal a rozhodl, že není prokázáno, že virus spalniček existuje a je příčinou onemocnění. – přejato z tohoto článku)

Účelem kontrolních experimentů je vyloučit možnost, že výsledek je způsoben použitou metodou či technikou. Kontrolní experimenty jsou ve vědě nejvyšší povinnost a zároveň jsou jediným základem, na němž může člověk prohlašovat, že jeho tvrzení je vědecké. Během spalničkového soudu to byl oficiálně určený soudní znalec, kdo konstatoval, že vědecké práce, od nichž se odvíjí celá virologie, neobsahují žádné kontrolní experimenty. Na tom vidíme, že příslušní vědci pracují extrémně nevědecky – aniž by si to uvědomovali.

Tento zcela nevědecký přístup má počátek v červnu 1954, kdy byl publikován jeden nevědecký, vyvratitelný, spekulativní článek, podle nějž bylo odumření tkáně ve zkumavce možným důkazem přítomnosti viru. O šest měsíců později, 10. prosince 1954, byla hlavnímu autorovi tohoto názoru udělena Nobelova cena za medicínu – za jinou, stejně spekulativní teorii (jednalo se o Johna Franklina Enderse). Spekulace z června 1954 pak byla povýšena na vědecký fakt a stala se dogmatem, které nebylo dosud zpochybněno. Od června 1954 se odumření tkáně a buněk ve zkumavce považuje za důkaz existence viru.

Takzvané důkazy existence viru

Virus nikdy nebyl izolován ve smyslu tohoto slova a nikdy nebyl vyfotografován a biochemicky charakterizován jako celistvá, jedinečná struktura. Elektronové mikrografy údajných virů ve skutečnosti zobrazují celkem normální buněčné částice z odumírajících tkání a buněk, navíc na většině snímků jsou jen počítačové modely, počítačem vytvořené obrázky. Jelikož zainteresované strany VĚŘÍ, že se z odumírajících buněk a tkání stávají další viry, považuje se jejich odumírání za šíření viru.

Zainteresované strany tomu dosud věří proto, že objeviteli této metody byla udělena Nobelova cena a jeho vědecké práce jsou hlavními referenčními studiemi o „virech“. Více si o tom povíme níže.

Tato směsice odumírajících tkání a buněk získaných z opic, kravských plodů a toxických antibiotik se pak bez čištění používá jako „živá“ vakcína, protože se předpokládá, že se v ní vyskytují „živé“ viry. Smrt tkání a buněk – z důvodu vyhladovění a otravy, nikoli z důvodu infekce – se dezinterpretuje jako důkaz existence viru, jako důkaz jeho izolace a jako důkaz jeho šíření.

Nakonec se tedy tato toxická směsice cizorodých proteinů, cizorodých nukleových kyselin (DNA/RNA), cytotoxických antibiotik a všemožných mikrobů a spór označí jako „živá vakcína“. Dětem je jako očkování zaváděna především do svalu, a to v množství, které by při aplikaci přímo do krevního řečiště vedlo k jisté smrti. Jen nevědomí lidé, kteří slepě věří vědcům a státním úřadům, jež „testují“ a schvalují vakcíny, si mohou myslet, že očkování je jen „malá, neškodná včelička“. Ověřitelná fakta demonstrují veškerá nebezpečí a dokládají nedbalost vědců a politiků, kteří tvrdí, že vakcíny jsou bezpečné, mají jen málo vedlejších účinků nebo vůbec žádné a chrání před nemocemi. Žádné z těchto tvrzení není pravdivé a vědecké; naopak: po pečlivé vědecké analýze člověk zjistí, že vakcíny jsou zbytečné a že příslušná literatura přiznává nedostatek důkazů, jež by hovořily v jejich prospěch.

Jednotlivé molekuly se extrahují z částeček mrtvé tkáně a buněk, klamně jsou považovány za části viru a teoreticky se poskládají do modelu viru. Nikde v celé „vědecké“ literatuře se nevyskytuje jediný skutečný, kompletní virus. Proces hledání konsenzu, při němž účastníci debatovali s cílem určit, co patří do viru spalniček a co ne, trval desítky let.

U nového Čínského koronaviru 2019 (2019-nCov, mezitím byl přejmenován) tento proces hledání shody trval jen několik kliknutí myší.

Pouhých několik kliknutí myší stačí i k tomu, aby vhodný program stvořil jakýkoli virus tím, že poskládá podle předem určeného biochemického uspořádání dohromady molekuly úseků nukleových kyselin z mrtvé tkáně, čímž je podle přání sestaví do delšího genotypu, jenž je pak prohlášen za kompletní genom nového viru. Ve skutečnosti ani tato manipulace, které se říká „seřazení“, nemůže vést k získání kompletního genetického materiálu viru – jeho genomu.

Při tomto procesu teoretické konstrukce „virové DNA“ se sekvence, které do něj nezapadají, odfiltrují a chybějící části doplní. Takto se vymyslí sekvence DNA, která ve skutečnosti neexistuje, která nikdy nebyla objevena a vědecky demonstrována jako celek. Krátce a stručně, z krátkých fragmentů se teoreticky a podle modelu virové DNA taktéž teoreticky vytvoří větší kus, který ve skutečnosti neexistuje. Například teoretické konstrukci DNA viru spalniček chybí více než půlka molekulárních sekvencí, jež by představovaly úplný virus. Ty se zčásti uměle vytvářejí biochemickými metodami, zbytek se prostě vymyslí.

Čínští vědci, kteří teď tvrdí, že nukleové kyseliny, z nichž byl teoreticky sestaven genom nového koronaviru, možná pocházejí od jedovatých hadů, jsou také oběti tohoto současného globálního omylu týkajícího se „virů“, stejně jako my všichni. Čím více virových „sekvencí DNA“ se vymyslí, tím více podobností s jinými se „objeví“. To jsou metodické chyby. Velký díl naší akademické vědy funguje takhle: vymyslí se teorie, debaty vždycky probíhají v jejím rámci („uvnitř“ této teorie), říká se tomu věda a údajně to popisuje realitu.

-pokračování-