V Německu se rozšířil kult Aloise Irlmaiera – právem, nebo ne?

Alfred-Walter von Staufen

Jasnovidci jsou fenomén. V německojazyčném prostoru mezi nimi dominuje Alois Irlmaier: studnař z Freilassingu, narozený v roce 1894, prostý muž, prostá povaha, ale s aurou, která udržuje při životě celé telegramové kanály.

Jakmile někde vypadne dodávka plynu, už někdo píše: „tohle předpověděl Irlmaier!“

Jakmile v srpnu zaprší, řekne se: „To je v jeho proroctvích!“ Každý výkyv počasí se rázem stane světovou událostí a každý titulek apokalypsou.

Fascinující je, že nikdo přesně neví, co vlastně Irlmeier řekl.

Zdroje jsou křehké jako starý porcelán, citáty pocházejí z druhé, třetí nebo dokonce desáté ruky. To však jasnovidci na popularitě neubírá.

Čím méně doložitelné tvrzení, tím věrohodnější. To je paradox, který se v současnosti objevuje znova a znova.

Moderní kult Aloise Irlmaiera funguje podobně jako virální mem: sdílí se, lajkuje se, nově se interpretuje, vážně pronášená slova podkresluje dramatická hudba; ve skupinách na WhatsAppu se o něm diskutuje jako o svatém evangeliu.

Přitom to vše vypovídá méně o budoucnosti než o přítomnosti – a touto přítomností se jako červená nit vine strach, touha nějakým způsobem ovládat okolní dění, touha po smyslu událostí a snaha rozpoznat nějaký scénář v chaosu.

Prorok jako promítací plátno

Alois Irlmaier nebyl teolog, okultista ani apokalyptik v klasickém slova smyslu. Byl to muž s rukama zhrublýma manuální prací, vybavený proutkem a intuicí.

Ve 40. letech 20. století se stal místně známým proutkařem, který údajně lokalizoval pohřešované vojáky nebo předpovídal, kdo padne za oběť bombardování.

V poválečném období lidé potřebovali naději; někoho, kdo víc než obyčejný občan odklízející trosky. Ideální doba pro „zrození proroka“.

Jeho výroky byly barvité, poetické a především nepřesné.

Mluvil o „velké válce na východě“, „žlutých čarách nad Evropou“, „třech dnech temnoty“ a „nové době poté“. Dnes to zní jako trailer k filmu na Netflixu. Mluvil v obrazech, ne v číslech. Líčil své předtuchy, ne data.

Když Irlmaier v roce 1959 zemřel, nezůstalo tu po něm žádné dílo, žádný deník, žádný manifest. Zůstaly jen anekdoty a touha potomků je přikrášlovat.

O deset let později o něm vyšla první kniha. Od té doby byl jeho obraz neustále modernizován: z venkovského jasnovidce se stal prorokem studené války, poté Nostradamem internetu. Dnes slouží buď jako ikona antiglobalistů, esoterický hrdina, nebo národně konzervativní mučedník proti „mainstreamové lži“.

Stručně řečeno: Irlmaier se již dávno stal tím, co jeho učedníci vždy hledali – zkresleným zrcadlem reality, v němž mohou poznat sami sebe.

Zrození zpětného prorokování

Tajemství úspěchu každého proroctví spočívá v jeho pružnosti.

„Přijde to z východu“ – to je věta, která už stovky let může znamenat všechno a nic: Huny, Rusy, východ slunce.

Po každé válce se najde někdo, kdo tvrdí: „Podívejte, on měl na mysli tohle!“

Irlmaier se tak nezáměrně stal vynálezcem geniální metody: proroctví vysvětluje minulost, tudíž funguje zpětně.

Funguje to jako horoskopy: čím obecnější je tvrzení, tím větší bude jeho úspěšnost.

Větu „budou nepokoje“ lze vztáhnout na jakékoli období od Caesarových dob.

Když se řekne „ve městě bude hořet“ pak je to statisticky pravda vždy. Někde totiž hoří vždycky.

Tvrzení prostě musí být dostatečně vágní, aby zahrnovalo všechno možné, a zároveň dostatečně přesné, aby znělo prorocky. Takto lze na daný výrok napasovat nejrůznější situace:

• koronavirus = „žlutá linie“,
• válka na Ukrajině = „útok z východu“,
• inflace = „velké zničení peněz“.

Tak se Irlmaier stává sémantickým překvapivým balíčkem: stačí ho pořádně protřepat a vypadne z něj to, co zrovna vyhovuje.

Věda tomu říká potvrzovací (konfirmační) zkreslení.

Náboženství tomu říká víra.

Telegram tomu říká obsah.

Irlmaier jako předmět obchodu

Apokalypsa se dobře prodává. To věděly už církve, Hollywood to zdokonalil a dnes to přebírají influenceři v mikinách s kapucí.

Irlmaier je již dlouho značkou, pod kterou se dá prodat vše: romantika katastrof, pocit, že patříte k vybrané menšině, a samozřejmě také zboží. Prodej produktů souvisejících s přežitím kritických situací stále roste.

I knihy jsou zboží a ty o Irlmaierovi vycházejí v cyklech – vždycky, když to se světem vypadá bledě:

• 1991 (válka v Zálivu),
• 2001 (9/11),
• 2008 (finanční krize),
• 2020 (pandemie).

Pokaždé autor znovu „dokazuje“, že nyní už je konečně „všechno tak, jak věštec řekl“. Náhoda? Samozřejmě že ne! Říká se tomu marketing!

YouTube kanály s názvy jako „Věštec z Freilassingu měl pravdu!“ dosahují milionů zhlédnutí.

Každé video začíná stejně: dramatická hudba, stará černobílá fotografie a text psaný švabachem. Následuje 20 minut spekulací, odkaz, přes nějž lze tvůrce videa finančně podpořit, a speciální slevový kód na nějaký produkt. Na konci zazní zdvořilé poděkování „podporovatelům, kteří nám pomáhají šířit pravdu“.

O čem vlastně Irlmaier hovořil?

Jeho původní citáty jsou umírněné.

Mluvil o rolnících, ne o bankách; o andělech, ne o elitách.

Irlmaierův jazyk je prodchnut náboženstvím. Mluví o trestu, pokání, božském řádu. To se v Německu líbí – máme tu tak trochu slabost pro apokalypsu s teologickým podtextem.

Mnohé z jeho výkladů se podobají starým zjevením svaté Brigity nebo Hildegardy z Bingenu: vize konce, po nichž následuje očištění.

Pokud čteme Irlmaierovy texty z historického hlediska, nevyprávějí o budoucnosti, ale o duševní krajině Německa 50. let. Země v troskách, traumatizovaná, hledající pořádek a spásu.

Jeho obrazy jsou metafory:

· „Tři dny temnoty“ symbolizují výpadek civilizace po válce.

· „Oheň na obloze“ symbolizuje noční bombardování.

· „Nová víra“ symbolizuje touhu, aby vše opět dávalo smysl.

Je lidské, že dnešní generace přenášejí tyto symboly na své krize. Jejich doslovný výklad je však anachronismem.

Irlmaier hovořil v mýtech, nikoli v geopolitických analýzách.

To, co skutečně zanechal, je morální výzva: Uchovejte si víru, i když svět hoří.

Irlmaier nikdy nebyl věštcem z Freilassingu. Byl ozvěnou generace, která se bála, že znovu přijde o všechno.

Ponaučení je jednoduché: Kdo bere Irlmaiera doslovně, nerozumí mu. Kdo v něm čte jako v zrcadle, porozumí sám sobě. Proroctví totiž méně vypovídají o zítřku než o době, která je přinesla.

Milé čtenářky a milí čtenáři,

Klidně si na Irlmaiera věřte, ale nenechte se lapit do osidel strachu a internetového byznysu.

Čtěte si ho jako pohádku, ne jako manifest, protože kdo čeká na předpovědi, přehlíží to, co je zřejmé: Budoucnost si utváříme každý den sami.

Možná skutečné proroctví nespočívá ve starých knihách, ale v naší ochotě převzít odpovědnost. A to je nakonec mnohem magičtější, než sebedramatičtější obrazy.

Prosím, buďte zdrávi, neboť zdraví je ten nejcennější dar, o nějž bychom se měli starat!!!

Se srdečným pozdravem
Váš Alfred-Walter von Staufen

Zdroj (kráceno)