Proč lidé tolerují totalitní stát
(Tento článek již v minulosti vyšel na webu Osud.cz)
Wendy McElroy
„Proč tolika lidem ještě nedošlo, že se z USA stal totalitní stát?“
Touto otázkou už se musel zabývat každý, kdo poukázal na zřejmá politická fakta a byl za to nařčen z šíření paniky. NSA špehuje internet, TSA šacuje i malé děti, IRS politicky zpracovává lidi, jsme v nejdelší válce v celých amerických dějinách, vymáhání práva bylo militarizováno, v Guantanámu jsou zadržováni vězni na neurčitou dobu… nic, vůbec nic z toho nedokáže pohnout vírou některých lidí v to, že USA je nejsvobodnější, nejúžasnější stát na světě. Je to víra stejně hluboká jako jakákoli víra v boha.
Ale proč?
Libertariánská třídní analýza
Na tuto otázku neexistuje pouze jediná odpověď. Začít však můžeme u libertariánské teorie třídní analýzy. Za vytvoření konceptu třídní analýzy se obvykle připisují zásluhy Karlu Marxovi, a Marxova verze nám většinou také napadne jako první. Lidé jsou v ní rozdělováni podle svého vztahu k výrobním prostředkům. Jste dělník, nebo kapitalista?
Ale idea třídní analýzy jakožto analytického prostředku nepochází od Marxe. Byla v 19. století vytvořena radikálně-liberálními (tedy libertariánskými) historiky, kteří psali ve Francii v období po Napoleonských válkách. Patřili k nim Charles Comte, Augustin Thierry a Charles Dunoyer a samozřejmě jejich učitel, klasický liberální ekonom J. B. Say. Tuto verzi třídní analýzy asi nejlépe popisuje kniha Franze Oppenheimera The State, v níž jsou představeny dva protichůdné principy, na nichž funguje většina lidských společností: ekonomické a politické prostředky. Neboli Společnost a Stát.
Oppenheimer napsal: „Výrazem Společnost míním souhrn konceptů všech čistě přirozených vztahů a spolčení mezi člověkem a člověkem.“ Sestává z úhrnu všech dobrovolných výměn práce a zboží, včetně zboží „nehmotného“, jako je kultura. Je to produktivní a mírumilovný prostředek, který přináší vzájemný prospěch všem zúčastněným – jinak by k žádné výměně nedošlo.
Dále napsal: „ Hovořím-li o Státu, mám na mysli souhrn privilegií a vládnoucích pozic, jež vznikají mimo-ekonomickými silami.“ Ten spočívá v systematickém přivlastňování si práce a zboží, včetně „nehmotného,“ jako je svoboda projevu. Je to neproduktivní a násilný prostředek, který přináší prospěch zlodějům a škodí lidem, kteří něco vytvářejí.
Tento konkrétní vhled představuje základ libertariánské třídní analýzy: Společnost a Stát v permanentním konfliktu jednoho s druhým. Tato analýza dělí lidi na základě jejich vztahu k produktivitě. Jste součástí pilné Společnosti, nebo náležíte k příživnickému Státu?
Oppenheimer vysvětluje, jak se vlivem politických prostředků dá do pohybu sociální dynamika. Příživníci se přirozeně rozmnoží a o to víc zdrojů spotřebují. Čím více vlivu tedy politické prostředky přebírají, tím méně se „výrobcům“ vyplácí jejich úsilí a tím menší motivaci mají k tomu, aby pracovali nad rámec zajištění vlastní základní obživy. Společnost stagnuje, což znamená méně výživy pro parazita. Stát už však tou dobou narostl do značných rozměrů a vyžaduje zvýšené množství zdrojů. Jelikož je pro něj souhlas a spolupráce tvůrčí většiny minulostí, musí se uchýlit k násilí a potřebné zdroje si zabrat. Právě teď je americký Stát ve stavu pokusu o zábor americké Společnosti.
Politické prostředky vládnou Americe
Stát, to nejsou pouze politici a funkcionáři, kteří ovládají viditelnou vládní strukturu. Patří k němu komplet státní správa, do posledního úředníčka. Největším zaměstnavatelem v USA je federální vláda. Podle Kanceláře personálního managementu bylo v prosinci 2011 přibližně 2,79 miliónů státních úředníků. Toto číslo zahrnuje pouze civilní personál, nikoli uniformované zaměstnance Státu, např. ty, kteří mají na starost vymáhání práva. Počet úředníků naroste do značných výšin, započteme-li i zaměstnance každého jednotlivého státu, okresu a města.
Stát zahrnuje i jiné osoby, jejichž politická podpora pochází z ukradené práce a zboží, např. příjemce invalidního důchodu. Jejich množství roste raketovou rychlostí, neboť státy agresivním způsobem povzbuzují nezaměstnané k tomu, aby si vyřídili invaliditu (invalidní důchod jde z federálního rozpočtu). Například V Novém Mexiku během 9 let vzrostl počet příjemců invalidního důchodu o 58.7% . NPR nedávno (22. 3. 2013) provedlo hloubkovou analýzu, v níž je celkové množství osob pobírajících invalidní důchod odhadováno na „asi 14 miliónů Američanů, kteří jsou bez práce, ale nejsou evidováni jako nezaměstnaní, takže jejich počet není součástí statistiky nezaměstnanosti.“ Přitom invalidita je jen jedním z mnoha tuctů programů sociálního zabezpečení.
Ke Státu náležejí i osoby, které zdánlivě pracují v soukromém sektoru, ale jejichž úkolem je usnadnit krádež práce a zboží. Jedná se kupříkladu o právníky, kteří útočí na produktivní podniky pochybnými žalobami založenými na zákonech opatrovatelského Státu. Dále jsou to zaměstnanci vojensko-průmyslového komplexu, armádní dodavatelé, subvencované banky a korporace – seznam těch, kdo žijí z peněz daňových poplatníků, je nekonečný.
Toto je první důvod, proč tolika lidem nedochází, že Amerika upadá; oni to jako úpadek nevnímají, jelikož jsou příjemci politických prostředků a policejní stát jim je ku prospěchu. Profitují z něj nejen výdělkem, důchody a podporami, ale mnozí z nich také požívají výhody plynoucí z postavení a moci nad ostatními. Obrovské množství vládních zaměstnanců by se k takovému stavu nikdy nedokázalo dopracovat pouze na základě vlastních schopností, tedy v soukromém sektoru. Nikdo z nich nemá nejmenší zájem vnímat sebe sama jako nepřítele Společnosti a ani jejich rodiny pravděpodobně nebudou kousat do ruky, která je krmí.
Teorie bodu zlomu
Proč jsou ale k nebezpečí představovanému současným Státem slepí lidé, kteří nežijí z daní ostatních? Z mnoha možných vysvětlení považuji za nejčastější tyto tři:
Možná nejsou slepí, ale pouze mlčí.
Nebo možná nejsou nespokojení. Ekonom Rakouské školy Murray Rothbard mi jednou vyprávěl, jak se jeho rodičům žilo za Velké deprese o mnoho lépe než předtím. Oba dva měli slušnou práci a ceny byly tehdy nízko. Takoví lidé nejsou zralí pro diskusi o ekonomické pohromě způsobené Státem, jenž jim zajišťuje prosperitu.
Stejně tak lidé, kteří nikdy nezažili přímé násilí Státu, mají tendenci nebrat v úvahu zprávy od těch, kteří už tuto zkušenost učinili. Dokud tito lidé žijí v relativním pohodlí, dovolují Státu, aby jim zpracovával život. Raději si hledí svého, než aby věnovali pozornost věcem, nad nimiž nemají kontrolu. Aby mnozí z nich uznali, jak Stát dokáže být nebezpečný, budou muset dosáhnout bodu zlomu buď ve svém životě, nebo ve společnosti obecně.
Bod zlomu je kritický okamžik, v němž nahromadění menších změn odstartuje změnu velkou a často nezvratnou. Hromadění změn vedoucích ke společenskému bodu zlomu probíhá na individuálním základě. Příkladem může být Arabské jaro, kdy množství nespokojených jednotlivců dosáhlo takové hodnoty, že se zformovalo masové protestní hnutí. Došlo k tomu náhle a snadno. Klíčem k dosažení bodu zlomu je to, že se nespokojenými stane „dostatečné množství jednotlivců.“ Nicméně, dokud k tomu nedojde, tak budou lidé, kteří si prostě jen přejí žít svůj život, mít kvůli pocitu izolace a bezmoci tendenci ignorovat politické problémy. Pak se někteří probudí. Možná se zhrozí nad brutalitou, s níž stát zakročí proti těm, kdo jej zpochybnili, možná se někdo z členů rodiny zapojí do protestů a možná se prostě přestanou cítit tak bezmocní.
Závěr
Domnívám se, že Amerika má blízko ke společenskému bodu zlomu. Pokud jej dosáhne, dojde k tomu proto, že přebujelý Stát bude spotřebovávat stále více zdrojů produkovaných Společností, která je už nyní napůl na kolenou.
Kolik jedinců v sobě musí pocítit bod zlomu, aby byl dosažen i na obecné úrovni? Benjamin Tucker, libertarián z devatenáctého století, odhadoval, že tento počet musí dosáhnout 10%. Pokud by 10% společnosti řeklo některému zákonu „ne,“ pak by tento zákon přestal být vymahatelný. V praxi je samozřejmě nemožné toto procento změřit, ale téměř jistě bude velmi hluboko pod 50%. V dějinách bylo naštěstí málokdy nutné, aby bylo k sociální změně zapotřebí nadpoloviční množství.
Zda a jestli vůbec bude výsledkem tohoto zlomu převaha Státu nebo převaha Společnosti, bude stejně tak záležet na tom, kolik lidí se začne zdráhat říkat „ano,“ jako na těch deseti procentech, co řeknou definitivní „ne.“
O autorce:
Wendy McElroy je častou přispěvatelkou ekonomického internetového magazínu Dollar Vigilante a proslulou individualistickou anarchistkou a individualistickou femenistkou. V toce 1982 založila spolu s Carlem Watnerem a Georgem H. Smithem The Voluntaryist. Napsala dvanáct knih, z nichž nejnovější se jmenuje „The Art of Being Free“(Umění být svobodný). Více o jejím díle zde: http://www.wendymcelroy.com.
