Špičkoví lékaři upozorňují na úskalí očkování: vakcíny obracejí náš imunitní systém proti nám 1.

Sayer Ji, GreenMedInfo

Yehudu Shoenfelda by ze šarlatánství určitě nikdo neobviňoval. Tento izraelský klinický odborník strávil studiem lidského imunitního systému více než třicet let a patří ke kapacitám v oboru. Dalo by se říci, že patří k pilířům nejen izraelské, ale i světové autoimunologie; napsal učebnice Mozaika autoimunity, Autoprotilátky, Diagnostická kritéria v autoimunitních onemocněních, Infekce a autoimunita, Rakovina a autoimunita atd. –  seznam má 25 položek a některé jsou základními kameny klinické praxe. Není tedy překvapivé, že Shoenfeld bývá označován jako „Kmotr autoimunologie“ – oboru, jenž se věnuje zkoumání imunitního systému útočícího na vlastní organismus při širokém spektru nemocí od diabetu 1. typu po ulcerózní kolitidu a roztroušenou sklerózu.

Jenže ve světě imunologie se poslední dobou děje něco zvláštního, čehož menším důkazem je to, že Kmotr autoimunologie upozorňuje na vakcíny, konkrétně na to, že některé jejich složky (včetně toxického hliníku) významnou měrou přispívají k rostoucí globální epidemii autoimunitních nemocí.

Tím větším důkazem je obrovský rozsah výzkumu, který byl tomuto tématu věnován v posledních 15 letech a zejména v posledních pěti. Vezměte si například jeden článek, který nedávno vyšel v časopise Pharmacological Research. Shoenfeld a jeho kolegové v něm stanovují nový precedens, když jmenují čtyři kategorie osob, jimž nejvíce hrozí autoimunitní reakce vyvolané očkováním.

„Na jedné straně vakcíny předcházejí infekcím, které mohou vyvolat autoimunitní reakce,“ uvádějí autoři práce, Alessandra Soriano z katedry klinické medicíny a revmatologie medicínské fakulty univerzity v Římě, Gideon Nesher z medicíny Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a Shoenfeld, zakladatel a ředitel Zabludowiczova centra pro  výzkum autoimunitních onemocnění při nemocnici Šeba (Tel ha-Šomer), editor tří lékařských časopisů, autor více než 1 500 odborných prací z různých oborů medicíny a zakladatel Mezinárodního kongresu autoimunologie. „Na druhé straně z mnoha zpráv popisujících postvakcinační autoimunitní reakce jasně vyplývá, že vakcíny mohou slutečně spouštět autoimunitu.K autoimunitním onemocněním, která se mohou rozvinout po očkování, patří artritida, lupus, diabetes, trombocytopenie (dlouhodobý úbytek krevních destiček), vaskulitida, dermatomyosiositida, Guillainův-Barrého syndrom a demyelinizační poruchy. Skoro u všech vakcín byla zaznamenána spojitost se vznikem syndromu ASIA.“

ASIA – neboli autoimunitní/zánětlivý syndrom vyvolaný pomocnými látkami ve vakcínách, tzv. adjuvans, byl poprvé popsán v odborném periodiku Journal of Autoimmunology před čtyřmi lety. Jedná se o zastřešující termín pro soubor podobných symptomů (patří k nim i syndrom chronické únavy), které se objevují po expozici některému adjuvans v důsledku nepřiměřené stimulace imunitního systému.

Od té doby se objevilo enormní množství studií, které začaly na modelu syndromu ASIA odhalovat tajemství působení environmentálních toxinů, zejména hliníku přítomného ve vakcínách, na imunitní systém, kdy toxin spouští svého druhu řetězovou reakci, která u citlivějších osob vede ke vzniku autoimunitního onemocnění.

Autoimunitní nemoc se objevuje, když se systém, který má útočit na vetřelce, obrátí proti samotnému organismu, jehož je součástí (auto – řecky sám, samo). Jestliže je imunitní systém jako systém národní obrany, pak jsou obranné látky jako drony naprogramované k rozeznávání určitéh druhu vetřelců (dejme tomu bakterií) a k jejich ničení nebo označování za účelem zničení jinými obrannými silami. A autoprotilátky jsou jako drony, které mylně identifikují něco, co je lidskému tělu vlastní, a spouštějí na to soustavný útok. Pokud takto mylně identifikují například ochrannou vrstvu obklopující neurony, nastane porucha ve vedení nervových impulsů, svaly se mohou dostat do křeče a koordinace je narušena. Výsledkem je roztroušená skleróza. Jestliže autoprotilátky mylně cílí na kloubní tkáň, dostavuje se artritida. Pokud jsou terčem útoku Langerhansovy ostrůvky ve slinivce, vzniká diabetes typu 1, a tak dál.

„V průběhu života musí imunitní systém udržovat křehkou rovnováhu mezi zachováním normální imunitní reakce a rozvojem autoimunitních onemocnění,“ uvádí se v článku. „Zdravý imunitní systém je vůči autoantigenům tolerantní. Když dojde k narušení sebetolerance, následuje porucha regulace imunitního systému, která vede ke vzniku autoimunitní nemoci. Vakcinace je jedna z příčin, které mohou tuto homeostázu u citlivých jedinců narušit, a výsledkem jsou pak autoimunitní fenomény a ASIA.“

Kdo je tímto „citlivým jedincem“, tomu se věnuje odborný článek nazvaný „Predikce postvakcinační autoimunity: kdo může být ohrožen?“ V pojednání jsou uvedeny čtyři kategorie osob: 1) ty, které už po očkování měly nějakou autoimunitní reakci; 2) ty, které měly nebo mají nějaké autoimunitní onemocnění; 3) alergiky; 4) osoby, u nichž je velká pravděpodobnost vzniku takového onemocnění, ať už kvůli genetické zátěži nebo kvůli přítomnosti autoprotilátek zjistitelných krevními testy, případně kvůli jiným faktorům, k nimž patří nízká hladina vitaminu D či kouření.

PŘEDCHOZÍ REAKCE

S ohledem na předchozí nepříznivé reakce článek cituje pět různých studií včetně jedné, která popisuje případ úmrtí patnáctileté dívky šest měsíců po podání třetí injekce Gardasilu, vakcíny proti HPV viru. U dívky se krátce po podání první dávky objevila řada nepříjemných symptomů včetně závrati, dočasné ztráty citu v rukou, brnění v rukou a výpadků paměti. Po druhé injekci se dostavila „intermitentní slabost v pažích a častá únava, která vyžadovala opakovaná zdřímnutí přes den“, ještě horší brnění v rukou, noční pocení, bolest na hrudi a bušení srdce. Kompletní pitva neodhalila nic zásadního, ale při analýze krve a sleziny byly objeveny fragmenty DNA genu HPV-16 L1, které odpovídaly DNA v lahvičkách Gardasilu, což „implikuje, že vakcína byla příčinným faktorem“. Fragmenty DNA též tvořily shluky s hliníkovým adjuvans, u nichž bylo podle zprávy zjištěno, že přetrvávají 8-10 let a vyvolávají chronickou stimulaci imunitního systému.

„Ačkoli je množství údajů omezené,“ konstatují Shoenfeld a kolegové, „zdá se, že je vhodné, aby jedinci s předchozími autoimunitními reakcemi na vakcinaci nebo reakcemi, které připomínají autoimunitními, už nebyli imunizováni, přinejmenším ne tím samým typem vakcíny.“

DLOUHODOBÝ AUTOIMUNITNÍ PROBLÉM

Druhou skupinu, pro niž autoři doporučují výjimku z vakcinace, tvoří pacienti s „přetrvávajícími autoimunitními problémy“. Shoenfeld s kolegy má za to, že takovým pacientům vakcíny příliš nefungují a že „riskují erupce přicházející po očkování“. Podle autorů zmíněné práce se osobám s autoimunitními onemocněními kontraindikují vakcíny obsahující živé viry, například MMR (kombinovaná vakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám), kvůli riziku „nekontrolované replikace virů“. Ale ani inaktivované vakcíny nejsou až tak dobrý nápad, protože zpravidla obsahují hliník, který též vyvolává autoimunitní reakce.

Imunologové popisují nedávno provedené studie, při nichž pacienti s autoimunitním revmatickým onemocněním po podání vakcíny proti chřipce (bez hliníku) trpěli bolestmi kloubů a horečkou více než kontrolní skupina; pacientům též po očkování vzrostl počet autoprotilátek (dronů útočících na vlastní organismus). A co hůř, objevily se u nich nové typy autoprotilátek, které v jejich krvi před očkováním nebyly, a tyto autoprotilátky už jim v krvi zůstaly. Jelikož může přítomnost autoprotilátek být prediktivním faktorem rozvoje autoimunitních onemocnění u osob, které jsou zatím bez symptomů, a to dokonce roky před vypuknutím nemoci, je to z hlediska imunologie znepokojující zjištění.

Autoři sice připouštějí, že řada studií považuje očkování pro „valnou většinu pacientů s existujícími autoimunitními onemocněními“ za bezpečné, ale dodávají, že takové studie byly zaměřeny pouze na revmatoidní artritidu a lupus a nebraly v úvahu vážné, aktivní případy, u nichž je záhodno posoudit, zda „potenciální přínos očkování skutečně převáží případná rizika“.

-pokračování-