Přední vědci o homeopatii: struktura vody, nanoshluky, exkluzní zóna a teleportační efekt (2/2)
Nanoshluky se chovají v rozporu s obecně přijímanými standardy
A pokud to nestačí, tak Voeikov s kolegy prokázali, že i obyčejné roztoky – takové, jaké děláme každý den a následně je neředíme a neagitujeme tak jako homeopaté – také obsahují nanoshluky, což je v rozporu s dlouhá léta akceptovanými zákonitostmi chování vodných roztoků, jak je popisují standardní učebnice.
Takže skeptikové a negativisté budou muset nejen přijmout fakt, že homeopatické roztoky a jejich účinky jsou skutečné, ale rovněž budou muset zcela přehodnotit své chápání toho, co se děje, když se ve vodě rozpustí JAKÁKOLI látka. Autoři učebnic si při jejich přepisování přijdou na své.
Následovalo jedno z nejvíce inspirujících vystoupení celé konference, o které se postaral Jerry Pollack, Ph.D., profesor bioinženýrství na University of Washington v Seattlu. Pollack vstoupil do povědomí veřejnosti svojí knihou „Čtvrtá fáze vody“, jež mu vyšla v roce 2014 a v níž čtivým způsobem přibližuje některé ze svých ohromujících objevů vlastností vody.
Voda exkluzní zóny možná hraje důležitou roli i v homeopatii
Pollackovy objevy se ve zkratce točí kolem toho, co se děje, když se voda dostane do kontaktu s povrchem, například s membránou. Nevěřící Tomášové by měli vědět, že Pollackova zjištění byla mnohokrát nezávisle verifikována.
Pollack a jeho tým zjistili, že molekuly nejblíže k membráně utvářejí téměř krystalická uskupení, která exkludují (=vylučují) jakékoli částice rozpuštěné ve vodě. Tyto exkluzní zóny (EZ) disponují vlastnostmi, které jsou zcela odlišné od vlastností zbytku vody, což má zásadní dopad nejen na naše chápání vody, ale i na její používání.
Například v závislosti na povaze povrchu membrány dochází ke změně elektrického náboje EZ vrstvy a zbylé vody. Pollack nám ukázal, jak lze tento jev využívat: nejen k výrobě neuvěřitelně jednoduchých baterií, ale i jako základ odsolovacích systémů. Odsolovací systém by potřeboval podstatně zvětšit, má-li být v praxi k něčemu, ale pokud se to podaří, bude Nobelova cena nadosah.
Vzhledem k tomu, že oběh krve spočívá primárně v pumpování vody skrz trubičky z biologických membrán, domnívá se Pollack, že ten samý mechanismus spočívající v oddělení elektrického náboje, která pohání jeho baterii, dost možná pomáhá při protlačování krve vlásečnicemi, vzdálenými od srdce a jeho pohonné aktivity. Pokud je to skutečně tak, mění tento objev naše chápání fyziologie.
Další zajímavou vlastností Pollackovy semikrystalické EZ vody je její schopnost elektromagneticky uchovávat ve své molekulární struktuře informace. Vzhledem k tomu, že výroba homeopatik zahrnuje i kontakt vodných roztoků s povrchem, je možné, že objev EZ vody bude mít dopad na naše chápání paměti vody a homeopatie.
Pollack dokonce tvrdí, že voda má OBROVSKOU kapacitu uchování informací a má za to, že usilovné protřepávání vodného roztoku ve skleněné nádobě, které je součástí procesu výroby homeopatik, vede ke zvýšení počtu drah, jimiž putuje EZ voda a tím i ke zvýšení kapacity uchovávání informací.
Informace ve vodě
Zakladatel homeopatie dr. Samuel Hahnemann (1755-1843) byl jak lékař, tak přední autor učebnic pro tehdejší farmaceuty. Četné experimenty, při nichž se snažil redukovat škodlivé vedlejší účinky léčivých látek, ho přivedly k metodě ředění a agitace, kterou homeopaté používají dodneška.
Je nanejvýš zajímavé, že nové vědecké poznatky prezentované na konferenci v Londýně potvrzují efektivitu Hahnemannovy metody, díky níž dochází k optimalizaci schopnosti vody uchovávat informace přímo v její struktuře! I po více než 200 letech teprve začínáme doceňovat Hahnemannův přínos medicíně a farmakologii.
Laureát Nobelovy ceny Luc Montagnier se s homeopatií a homeopatickým výzkumem seznámil díky Benvenistemu. V pozoruhodném interview, které vyšlo v časopise Science 24. prosince 2010,14 vyjádřil Montagnier podporu homeopatickým metodám:
„Momentálně mohu říci, že silné ředění, kterého se užívá v homeopatii, je správné. Velmi slabé roztoky jsou cokoli, jen ne nic. Jsou to vodné struktury, které imitují původní molekuly.“
Montagnier interview uzavřel, když padla otázka, zda sklouzává k pseudovědě. Neústupně prohlásil: „Ne, protože tohle není pseudověda. Není to šarlatánství. Jsou to skutečné fenomény, které si zaslouží další studium.“
„Teleportační“ efekt
Montagnier při své výzkumné práci zjistil, že za správných podmínek lze ze zkumavek obsahujících silně zředěný vzorek DNA přenášet elektromagnetické signály do jiné zkumavky, kde je jen voda, a když pak do této vody dáme enzymy, které kopírují DNA, chovají se, jako by na místě skutečně byly molekuly DNA – produkují nové molekuly DNA.15
Tento „teleportační“ efekt byl pozorován pouze v případě, že byla použita homeopatická procedura opakovaného ředění a usilovného protřepávání roztoku ve zkumavce. Montagnier také sepsal s několika velmi uznávanými vědci článek, který vyšel v jednom z předních vědeckých periodik.16 Podle tohoto článku se kvantové efekty projevují nejen u těch nejjednodušších chemických procesů.
Podle Montagnierových studií silně zředěné roztoky DNA patogenních bakterií a virů vysílají specifické rádiové vlny a tyto rádiové vlny vedou ke vzniku „nanostruktur“ v roztoku, díky nimž může docházet k opětovnému vzniku patogenu.
Jeden z autorů píšících pro New Scientist prohlásil, že pokud jsou tyto závěry správné, jedná se o nejvýznačnější experimenty provedené v uplynulých 90 letech a my kvůli nim budeme muset přehodnotit celý konceptuální rámec moderní chemie.“ 17
Zatímco Montagnierova práce ukazuje, že electromagnetická pole mají biologický efekt, jiní vědci na konferenci zjistili, že ve vodných roztocích přetrvávají nanodávky původních homeopatických substancí. Jayesh Bellare z prestižního Indického technologického institutu popsal v časopise Americké chemické společnosti18 velmi zajímavý výzkum.
Bellare a jeho kolegové spektroskopicky zkoumali šest různých homeopatik. Všechna byla na bázi minerálů (zlato, stříbro, měď, cín, zinek, platina) ředěných v poměru jedna ku stu šestkrát, třicetkrát a dvěstěkrát. Podle spektroskopie se látky v nanodávkách stále nacházely ve vodě.
Indičtí vědci to vysvětlují tím, že se homeopatika zpravidla vyrábějí ve skleněných lahvích a intenzivní protřepávání vede k tomu, že se ze stěn lahví uvolňují úlomky křemíku v nanovelikosti. Účinná látka se protřepáváním doslova vtlačuje do těchto křemíkových „čipů“, které ve vodě plavou.
Když se pak 99 % vody vylije, křemíkové kousíčky se přichytí ke stěně sklenice. Podle vědců zůstávaly minerály ve vodě bez ohledu na to, kolikrát byl lék zředěn. Když si uvědomíme, že mnoho důležitých hormonů a látek předávajících signály mezi buňkami operuje v nanodávkách, mohla by nanomnožství účinných látek v homeopatikách vysvětlovat, jak homeopatie funguje. Krom toho nanodávky mnohem snáz překonávají hematoencefalickou bariéru, která chrání mozek.
